Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 10.12.
Julie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Adolf Parlesák musel být počat pravděpodobně 7/7/1907 a Arthur Conan Doyle zahynul 7/7/1930
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 6.8. (15:37:37)

ADOLF PARLESÁK – NA LISTINĚ VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ


Jako cestovatel začínal Adolf Parlesák nezvykle brzy. Již ve čtrnácti letech procestoval na kole Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a Německo, v sedmnácti Itálii a San Marino, o rok později – to již s kámošem do deště Aloisem Polákem – Jugošku, Albánii, Řecko, Turecko a Rumunsko. A pak se v roce 1928 vydal, opět na kole a opět se svým brněnským přítelem, na Blízký a Střední východ, nebo jak se tehdy říkalo do Malé Asie. Napříč Sinajskou pouští a potom proti proudu Nilu dolů na jih, kamenitou a obtížně průjezdnou Nubijskou pouští do Súdánu a dále přes Eritreu a severní Etiopii do Jemenu, tehdy ještě tajemného a před Evropany se uzavírajícího. Odtud z přístavu Aden lodí zpět do vlasti. Na dvacetileté mladíky, cestující na bicyklech a téměř bez financí, víc než jen úctyhodný výkon. Vždyť jejich dobrodružná cesta trvala přes dva roky, během nichž museli řešit mnoho nepředvídatelných situací, často mezních, někdy i ohrožujících životy.

 

Další velká cesta následovala v letech 1933 a 1934, kdy Adolf Parlesák poznal Indii a Cejlon, navštívil Singapur a Hongkong, především však projel na svém oblíbeném kole jižní Japonsko, Okinawu a ostrovy Rjúkjú. Pěšky prošel napříč Tchaj–wanem, který byl tehdy ještě netknutou divočinou, odtud se přeplavil do jižní Číny a znovu na kole putoval až do Kantonu. Většinou cestoval na bicyklu, který podle potřeby a podmínek střídal s jinými dopravními prostředky. Československý cyklistický globetrotter dvacátých a třicátých let jezdil na kole Stadion, na které nedal dopustit. V jeho rukopisné pozůstalosti jsou poznámky z cesty po Okinawě, v nichž píše: Na všech svých cestách po neznámých a divokých končinách Asie a střední Afriky, pokud nebylo možno jet na koni nebo na velbloudu, jsem nejraději jezdil na pevném cestovním kole značky Stadion. Osvědčilo se mi vždy jako poměrně rychlý a snadno přenosný dopravní prostředek, který mne nenutil držet se jen dobrých cest. Na své stadionce se budu moci i na Okinawě pustit po horských stezkách, na něž dosud nezabloudil žádný běloch smích a smělost.

 

Když sjížděl z prudkého svahu jednoho z pobřežních pahorků Okinawy, po mizerné cestě plné hlubokých děr a rýh vymletých prudkými tropickými lijáky, nechal své věrné stadionce úplnou volnost, aby se rozjela podle libosti, což nedopadlo zrovna nejlépe: V nejprudší jízdě zapadlo pojednou přední kolo do zrádného výmolu, který unikl mé pozornosti. Zabořilo se do prohlubně jako přední kopyta tvrdohlavého koně před překážkou. Zadní kolo patrně zapomnělo, že je spojeno s předním nejen společným osudem, ale i železnými tyčemi pevného rámu, pokusilo se předjet řídítka, vzneslo se do výše a již letím velkým obloukem na zem… Několika pohyby se přesvědčuji o celistvosti své kostry. Vyvázl jsem z nehody jen s menšími oděrkami. Také kolu se jako zázrakem nic nestalo. Moje stadionka, dílo rukou českých dělníků rakovnické fabriky, opět jednou dokázalo, že je téměř nerozbitné. Za poznamenání stojí, že měl kolo vybavené karbidovou svítilnou, snadno odnímatelnou, takže ji mohl využívat i mimo kolo. Mnohokrát mu přišla vhod nejen při nocování, ale také například při průzkumu jeskyní.

 

Čeho si na cestování na kole cenil nejvíce? Bylo to jednak nejlacinější, na jiný dopravní prostředek nebylo kde vzít uspořené peníze, jednak tímto způsobem, jak se sám nechal slyšet, lépe poznával kraje a jiné mravy původních obyvatel. Prostřednictvím bicyklu zůstával v bezprostředním kontaktu s projížděnou krajinou a jejími obyvateli.

 

Pak přišel rok 1935 a Mussoliniho Itálie napadla Habeš, dnešní Etiopii. Parlesák tam měl ze svých předcházejících spanilých jízd mnoho přátel. Proto se dlouho nerozmýšlel a znovu odjíždí do Etiopie, aby jako jeden z mála Evropanů nabídl své služby napadené zemi v jejím nerovném boji. Stává se vojenským poradcem, instruktorem i organizátorem nevyzbrojené a nevycvičené habešské armády, která byla předem odsouzena k porážce. S vojskem ráse Kassy (rás byl etiopský náčelník, vojevůdce) absolvoval celé válečné tažení severní Etiopií, téměř denně vystaven náletům italských letadel. Po rozprášení habešské armády se zachraňuje útěkem do francouzského Somálska a přes přístav Džibuti se dostává domů. Později napsal knihu Habešská odysea, která je ojedinělým přímým svědectvím o válce vedené moderně vyzbrojenou a dobře vycvičenou italskou armádou s primitivními habešskými kmeny. Za svou činnost se dostal v Itálii na listinu válečných zločinců a ještě dlouho po skončení druhé světové války byl v Itálii na seznamu nežádoucích osob. Ještě v šedesátých letech měl velké problémy s policií, když jako turista nastupoval se svou rodinou v jednom italském přístavu na loď směřující do Španělska.

 

Píše a mluví se o něm jako o „zapomenutém“ cestovateli. Možná byl až příliš skromný, málo se staral o svou publicitu a cestovatelskou popularitu. Vždyť jen málokomu se podařilo to co jemu. Osobně poznat a těšit se přízni tehdejšího jemenského vládce imáma Jahji, sedět tváří v tvář habešskému císaři Haile Selassiému I. a být považován za jeho přítele. Možná byl i trochu bohém, nepřinutil se k utřídění a k systematickému zpracování přebohatých zážitků z cest, z nichž mohl vytěžit námět k nejednomu čtenářsky atraktivnímu cestopisu.

 

Před vypuknutím světové války se ještě vydal na velkou severní cestu, ale po zprávě o všeobecné mobilizaci československé armády v září 1938, která ho zastihla ve Finsku, se vrátil do vlasti. Po roce 1945 již své cestovatelské aktivity neobnovil, i když údajně připravoval velkou výpravu kolem světa. K té žel bohu nikdy nedošlo. Politická situace v poválečném Československu tomu nebyla nakloněna a snad měl i jiné důvody.

 

 

ADOLF PARLESÁK (☼ 7.4.1908 – ۞ 1.12.1981) – největší český „cyklistický globetrotter“ předválečné éry. V rodném Brně vystudoval strojní inženýrství a elektrotechniku, v Praze vysokou obchodní školu. Při absolvování dvou vysokých škol stihl ještě nádavkem i hodně cestovat, většinou na bicyklu. Ve dvaceti letech měl za sebou čtyři výpravy po evropských zemích, po roce 1928 následovaly jeho „velké cesty“ na asijský a africký kontinent. Polyglot ovládající aktivně dvanáct jazyků, přítel mocných panovníků – habešského neguse a jemenského krále. Vojenský poradce habešské vlády v konfliktu s Itálií v roce 1935 a v roce 1937 jako válečný dopisovatel ve Španělsku. Publikoval mnoho cestopisných článků v dobových časopisech a novinách, jeho kniha Habešská odysea vyšla v několika vydáních.

 

https://zpravy.idnes.cz/adolf-parlesak-profil-cestovatel-kolo-habes-cisar-valka-pjc-/domaci.aspx?c=A180406_091808_domaci_amu

 

 

ARTHUR CONAN DOYLE – GENIÁLNÍ DEDUKCE SHERLOCKA HOLMESE

 

Nejpopulárnější postava světové detektivní literatury – Sherlock Holmes – je mnohem známější než její literární tvůrce Conan Doyle. A ještě méně známější než Doyle–spisovatel je Doyle–sportovec. Literární „otec“ geniálního detektiva na stopě s lupou u oka a jeho pomaleji chápajícího přítele doktora Watsona měl ke sportu velmi dobrý vztah. Sám o tom říká: „Nikdy jsem nelitoval nesčetných hodin věnovaných sportu. Upevnil mi zdraví a dal pocit duševní rovnováhy, bez čehož nemůže žádný živáček dosáhnout v jakékoli činnosti úspěchu. Vytrvalost, vůle, radost z vítězství a umění přiznat porážku, úcta k soupeři, schopnost ocenit přednosti spoluhráče z týmu, to zdaleka není všechno, čemu nás učí sportování.“

 

O této méně povědomé stránce života autora slavných detektivních příběhů se hodně dovídáme z autobiografického pojednání „Some Recollection of Sport“, uveřejněného v roce 1909 v anglickém časopise The Strand Magazine. V tomtéž časopise, v němž uveřejňoval od roku 1891 své „holmesiády“, seriál detektivních povídek. Doyle, již v téměř důchodovém věku, tam vzpomíná na své sportovní záliby. Vášnivě se věnoval kriketu (kapitán školního družstva), rád hrával fotbal (útočník týmu Edinburgh University), byl dobrým boxerem (šéfredaktor newyorského deníku Morning Telegraph mu nabízel funkci rozhodčího v utkání o titul profesionálního mistra světa), vytrvalým lyžařem (absolvoval túru z Davosu do Arosy přes průsmyk Furka v kantonu Wallis – ty to válíš i valíš – v nadmořské výšce 2 445 metrů), nadšeným cyklistou (zvláště si oblíbil jízdu na tricyklu), hrál tenis a golf, cválal na koni a zkoušel to na motocyklu, zúčastňoval se štvanic na lišku. V roce 1916 mu byla nabídnuta funkce předsedy Olympijského výboru Velké Británie a stal se předsedou Britské asociace sportů provozovaných pod širým nebem.

 

Obdivuhodná sportovní všestrannost, která mu patrně zabránila, že ani v jednom odvětví nedosáhl na vyšší metu. Komentoval to stručně a jasně: „Nikdy jsem se nespecializoval, proto jsem také ve všech odvětvích zůstal pouze sportovcem druhotřídním.“ A dobrodružství neprožíval pouze nad stránkami svých detektivních příběhů, ale třeba i jako lodní chirurg při sedmiměsíční plavbě na velrybářské lodi Hope a později na parníku plujícím do Nigérie nebo jako vojenský lékař a válečný zpravodaj v búrské válce.

 

Cyklistika patřila k jeho trvalejším sportovním aktivitám a přednost dával tricyklu před jednostopým bicyklem. S koly se často setkával i na přelomu století v jižní Africe, během války Angličanů s Búry, potomky původních holandských vystěhovalců. V britské armádě tam bojovaly rovněž cyklistické jednotky. A později, již jako úspěšný autor detektivek, tvrdil, že na své nejlepší nápady k příběhům o Sherlocku Holmesovi přišel právě při cyklistických vyjížďkách do přírody.

 

Více než jeho původní povolání lékaře, který měl nevelkou klientelu a jeho londýnská ordinace často zela prázdnotou, ho přitahovala literatura. Zkoušel různé žánry, ale světově ho proslavily detektivní příběhy se Sherlockem Holmesem. S duchaplným detektivem–gentlemanem v kostkovaném převlečníku, v podivné čapce se štítkem a nezbytnou dýmkou, k jehož zálibám patřila hra na housle. A s jeho přítelem doktorem Watsonem, s nímž sdílel společný byt na londýnské Baker Street  č. 221 B. V domě často vyhledávaném těmi, kteří chtěli využít služeb slavného detektiva, když se cítili ohroženi nebo když se nemohli domoci svého práva.

 

Slavná dvojice Holmes – Watson vystupuje ve více než pěti desítkách povídek a ve čtyřech románech. Poněkud pomaleji chápající doktor Watson je dokonalým protipólem domýšlivého a ješitného detektiva, který svou genialitou ohromoval své okolí a jehož Watson bezmezně obdivoval. Zatímco Holmes se nemýlil takřka nikdy, tak Watson téměř vždy, a trpělivě snášel četné Holmesovy lekce důvtipu. Proslulé jsou oslnivě brilantní Holmesovy dedukce, při nichž podle zdánlivě bezvýznamných maličkostí – chování, zevnějšku, dialektu nebo drobných stop, dokázal rozpoznat původ, povahu, záliby a dokonce i záměry člověka, a ještě leccos jiného. Všechny záhady řešil pomocí chladného a břitkého úsudku, chyběly mu vlastnosti a schopnosti novodobého akčního hrdiny.

 

V povídce „The Adventure of the Priory School“ (do češtiny přeložené pod názvem Škola v Priory) využil Doyle svých cyklistických zkušeností a Holmesovy logické dedukce tentokrát vycházejí ze znalostí vzorků pneumatik. Ve spletitém příběhu, s mnoha aktéry a jednou vraždou, byl tímto způsobem odhalen únosce jediného syna a dědice vévody Holdernesse, jehož výchova byla svěřena prestižní soukromé škole v Priory. Pár úryvků z této povídky napoví, jak velkou úlohu v něm sehrály právě bicykly, přesněji řečeno stopy jejich pneumatik.

 

„Ovšem, jsou tu stopy velocipedu, ne však toho, který hledáme,“ řekl Holmes. „Znám dvaačtyřicet různých vzorků pneumatik. To, co zde vidíte, je vzor pneumatiky Dunlop, která má na plášti záplatu. Heidegger měl pneumatiky značky Palmer a ty zanechávají podélné rýhy. Není to tedy stopa Heideggerova velocipedu… Jak vidíte, stopu zanechal bicyklista, jedoucí od školy.“

„Nebo ke škole?“

„Ne, to právě ne, milý Watsone. Kolo, na němž spočívá hlavní váha, to jest kolo zadní, zanechá hlubší otisky. Všimněte si několika míst, kde se stopy kříží a kde zadní kolo smazalo mělčí stopu kola předního. Bicykl nepochybně směřoval od školy…“

 

A zanedlouho nato se mělo dostat Watsonovi opět lekce z postřehu a dalšího důkazu Holmesovy geniality a jeho nikdy neselhávající dedukce, vycházející z drobných detailů, běžnému smrtelníkovi unikajících.

 

„Pozorujete,“ pravil Holmes, „že zde bicyklista zrychlil jízdu? O tom nemůže být pochyb. Podívejte se, tady lze otisky obou kol dobře rozeznat. Oba jsou stejně hluboké. Neznamenají nic jiného, než že jezdec přenášel váhu na řídítka, a to činí jen tehdy, když chce jet co největší rychlostí. Hleďme! Tady slítnul z kola.“

 

Široký nepravidelný otisk rozmazal stopy na vzdálenost několika metrů. Pak jsme spatřili několik otisků nohou a stopa pneumatiky se objevila znovu.

 

„Škola v Priory“ není jedinou Doyleho povídkou s cyklistickým motivem. K ní se řadí „Osamělá cyklistka“ z holmesovského seriálu britské televize z roku 1984, uvedeného i u nás, a v jeho rozsáhlé tvorbě jistě budou i nějaké další. Sherlock Holmes vstoupil tak výrazně do povědomí čtenářů detektivek celého světa, že když Doyle (kterému se již postava neomylného detektiva znechutila, zanevřel na ni a chtěl se jí zbavit) nechal v jedné povídce z roku 1893 svého hrdinu při potyčce se šéfem zločinecké bandy Moryartym zahynout (v rokli u některého ze švýcarských vodopádů známých pod označením Reichenbach falls poblíž centrálního průsečíku Confederation Helvetia; nikoliv města Chur jako churavý), vyvolal tím nečekaně velkou reakci veřejnosti.

 

Netušil, jak tím rozladí své čtenáře. Skalní příznivci Holmesových příběhů chodili po Londýně s černými páskami, před tiskárnou The Strand Magazine se kupily smuteční věnce a abonenti rušili zběsile předplatné na tento magazín, v němž Doyleho detektivní příběhy vycházely. Na londýnském hřbitově byl postaven Holmesův pomník a tiskem proskočila zpráva, že i sama královna Viktorie nelibě nesla Holmesovo skonání u Reichenbach falls. Protesty přicházely z celé planety, Doyleho poštovní schránka se hltila stovkami prosebných, vyčítavých, ale i výhružných dopisů. Podobné dopisy chodily i na smyšlenou adresu Holmesova bydliště na Baker Street 221 B. Doyle několik let odolával, ale pak nebohému autorovi nezbylo, než vrátit populárního detektiva do literatury.

 

V londýnské Baker Street je dnes muzeum Sherlocka Holmese, ve skotském Edinburghu (rodišti sira Conana Doyla) stojí socha slavného detektiva, britská pošta vydala sérii známek s holmesovskými náměty a v řadě zemí založili kluby badatelů a obdivovatelů slavného detektiva.

 


ARTHUR CONAN DOYLE (☼ 22.5.1859 EDINBURGH – ۞ 7.7.1930 CROWBOROUGH) – anglický spisovatel, který se světově proslavil příběhy detektiva Sherlocka Holmese a jeho přítele doktora Watsona. Zpočátku je publikoval v The Strand Magazine, jehož čtenáře brzy zaujaly (zvláště když tam v roce 1891 začal vycházet na pokračování román „Skandál v Čechách“) a náklad časopisu rychle stoupal. Z jeho několika detektivních románů je nejznámější Pes baskervilský (1902). Holmesovy příběhy se staly předlohou pro více než stovku filmů, televizních inscenací a seriálů. Doyle vždy toužil věnovat se vážné literatuře, ale tato jeho ambice se nenaplnila. Zůstal „jen“ tím, kdo uvedl do literatury nejslavnějšího detektiva v dějinách tohoto žánru. Ale i to stačilo, aby byl povýšen do šlechtického stavu s právem užívat titul sir.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter