Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 20.9.
Oleg
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Petr Bauer, Varhan Orchestrovič Bauer, František Šťastný, Soichiro Honda a Miroslav Horníček na narozeninky Alfreda Hitchcocka
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 13.8. (15:49:26)

„BUBÁCI, ČERTI A STRAŠIRYBKY“ – PETR BAUER & VÁLKA BAREV

 

RESTAURACE REMUS v Plzni–Lochotíně, zasazená do socialistického železobetonového komplexu, je zvláštní. Nemám na mysli minipódium pro pravidelné maxikoncertíky místních kapel, ani sympaticky působící dřevěné stolky, ale stěny. Tedy malby na nich. Návštěvník si sedne ke stolu blízko stěny a… záleží na kterou stranu. Rozhodne-li se pro místo vlevo, vysuší mu záhy patro sálající písek mexické pouště a píchne se o trn obřího kaktusu, sedne-li vpravo, stane se součástí plasticky vyvedené fantaskní krajiny s chladným, zemřelým vodopádem. Nechybí ani hromada sugestivních lebek. Jen člověk zběhlý ve sci–fi a fantasy okamžitě rozezná, že tu byl a stěny svým nemalým uměním vyzdobil sám PETR BAUER (55), jeden z nejtalentovanějších malířů a ilustrátorů, kteří se v tuzemsku vylíhli v době polistopadové konjunktury sci–fi, hororu a fantasy. Bydlí co by kamenem dohodil a v Remusu je čestným hostem (za pivo však cáluje jako když Leonardo Maluje), uznávanou veličinou. Nejen tam. Nezapomenu, jak mi s chutí vyprávěl genezi těch nástěnných maleb a připomněl i úsměvnou historku. Dokončoval celopostavovou malbu jedné spořeji oděné krasavice a napínal tím místní štamgasty až k prasknutí. „Hele, Petře, když už domaluješ tu bradavku?“, tázali se. Dobře věděli, že Bauer není ledajaký kreslíř. Pod jeho prsty ožívají i bradavky.

 

Jeho kumšt znám familiérně už nějaký ten pátek, osobně jsme se seznámili při jeho výstavě v plzeňském divadle Čas (kde simultánně vystavoval s Vaškem Česákem, sochařem a naším redaktorem) v prosinci 1996. Od té doby se vídáme, diskutujeme o rockové hudbě a výtvarnictví. Naše setkání se vždy pravidelně protahují, protože on je uznávaný umělec a fanda do rockové hudby a autor tohoto článku fanouškem výtvarnictví, sci–fi a veškerého strašidelna a mystična, které Petr dokáže tak hravě a zdravě a tak sugestivně vykouzlit. Následující sonda do hlubin výtvarníkovy duše vznikla při jednom takovém sezení…

 

(JAN PETRIČKO PRO ROCK REPORT 8/1998)

 

PETŘE, PROČ TI VLASTNĚ UČAROVALA FANTASTIKA, SCI–FI, HORORY A PODOBNÉ STRAŠIDELNOSTI A TAJEMNOSTI?

 

Prostě jsem k tomu měl blízko odjakživa. Tábory, bobříky odvahy a hlavně komiksy, ke kterým jsem se díky svým zápaďanským příbuzným dostal už jako malý prcek. Díky tomu jsem už v deseti letech měl tu čest třeba s Batmanem, se Soudcem Dreddem, se Spidermanem. Ale i u nás vycházely výborné komiksy, třeba ve Větrníku, v Ohníčku, v Pionýru, ve Stezce. Pamatuji si Robina Hooda od Disneye, kapitána Nema, Profesora Dugana, na ta klasická první čísla Čtyřlístku ve formátu A4, která se dneska na burzách vyvažují zlatem… Láska ke komiksům mě neopouští dodnes, naopak ještě se rozrostla a jsem strašně rád, že už jsou dnes normální součástí trhu sci–fi a hororové literatury. Jako téměř všichni dobrodruzi jsem zkoušel kreslit a malovat. Ve dvanácti jsem už věděl, že bych s tím měl něco dělat a jít na nějakou výtvarnou školu…

 

TEĎ JSI PŘESKOČIL SPOUSTU LET.

 

Od malička jsem býval často u babičky na venkově, to bývaly prázdniny! S místními kluky jsme po nocích navštěvovali různá strašidelná místa, stodoly a tak, s baterkama a svíčkama, tam někde se ta láska k fantastice určitě probudila. Navíc jsem od Plzně, takže nebyl problém naladit německé televizní programy, kde každý pátek vysílali hororové příběhy. Vidím to jako dnes – z mlhy moře se vynořovala nějaká ohlodaná mrtvola… to mě bralo.

 

CO TĚ JEŠTĚ V ÚTLÉM MLÁDÍ OVLIVNILO?

 

Hlavně časopisové obálky od Buriana, to byla nádhera. Zhruba do pětasedmdesátého dělal Zdeněk Burian pravidelně obálky Pionýrské stezky a z toho jsem byl úplně zblázněný. Skvělé byly i jeho knižní ilustrace a obrázky k povídkám. Říkal jsem si – takhle bych chtěl jednou umět malovat. Burian mě strašně ovlivnil, byl takovou tou jiskrou, která zapaluje touhu malovat nebo psát nebo stavět chrámy. Maminka dělala tehdy na poště a tam jsem měl ráj, protože se tam stornovaly časopisy, takže jsem si mohl doplňovat sbírky. Ty časopisy mám dodnes.

 

CO DĚLAL TÁTA?

 

Táta byl sklář. Bydleli jsme v Heřmanově Huti, kované Sudety, kde dodnes nepřijmou prodavačku, která neumí německy.

 

TAKŽE JSI SE NECHAL OKOUZLOVAT ILUSTRACEMI A OBÁLKAMI A ZAČAL JSI MALOVAT SÁM…

 

Těch inspirací bylo mnoho. Třeba zajímavý sen nebo výpravy s rukama, pak jsem začal v patnácti jezdit na vandry. Byli jsme parta tří kluků, která vyhledávala kostely a hřbitovy. Pamatuji si, že já jediný jsem tam chtěl zůstat i přes noc, ostatní by nejraději utekli. Vždycky jsem se strašně rád bál, to mi taky zůstalo doteď. Miluju horory. Ta stěžejní díla žánru znám doslova nazpaměť.

 

A NAVÍC JE I ILUSTRUJEŠ.

 

Splnění snu. Mám možnost ilustrovat třeba Kinga, Strauba, Jamese Herberta, někdy tomu ani nemohu věřit.

 

PSÁT JSI NĚKDY NETOUŽIL?

 

Ani moc ne. Samozřejmě, že jsem si prošel „básnické“ období v zamilovanosti, ale po nějaké lyrice ani stopy. Spíš jak má milá leží v rakvi a poté vstává a podobně.

 

JAKO TEN STAŘEC, KTERÝ BERLÍ ZKOUŠEL PEVNOST PRSŮ SVÉ POSLUHOVAČKY…

 

(se smíchem) Nemyslím, že jsem nějak zvrácený nebo morbidní.

 

JAK ŠEL DÁL ŽIVOT BAUERA–JINOCHA?

 

Strašně rád jsem jezdil do Plzně, z mého tehdejšího pohledu do vřícího velkoměsta. Navíc jsem docházel na výtvarku do Lidové školy. Vždycky mě to táhlo do většího města, do Plzně, do Prahy. Rozproudila se mi krev a chtěl jsem něco zažít, něco dokázat. Asi mám opravdu krev po svých příbuzných Němcích, kterých jsem si vždycky vážil, že něco dokázali, protože museli překonávat handicap českého původu v germánské zemi. Strejda se tam vystěhoval v patnácti a dnes má v Mnichově špičkově vybavené grafické studio.

 

VÝTVARNÉ GENY MÁŠ PO NĚM?

 

Asi po dědovi. To byl neuvěřitelný človíček. Padl v Normandii a do poslední chvíle maloval a hrál na housličky. Všichni měli samopaly a on sebou tahal skicáky a šrapnely.

 

COS DĚLAL PO ZÁKLADNÍ ŠKOLE?

 

Vyučil jsem se zámečníkem a pak nastoupil na průmyslovku. Za to mohl Luboš Šafařík, člověk, s kterým jsem seděl v učňáku a který je dnes doktor psychologie a vede klub psychotroniky a záhad UFO. Ten rozhodl – jdem na školu. Maturita se hodí vždycky. Ale uvědomil jsem si, že nějaká technika není pro mě to pravé ořechové a hledal další možnosti uplatnění. A objevila se možnost studovat na Střední odborné škole výtvarné, na takzvané Hollarově škole v Praze, která má dodnes výborné jméno a zvuk. Tu mi doporučila Stáňa, kamarádka, se kterou jsem se seznámil na dovolené v Jugoslávii. Kreslil jsem tam na schodech a zdech za flašku vína krajinky a portréty. Na školu mě vzali. Zkoušky byly skvělé i tím, že byly vlastně jen talentové, bez nomenklaturních politických povědomí a podobných jinde nutných pitvoření, Hollarka měla navíc družbu s jednou francouzskou uměleckou školou. Když jsem přišel na první den vyučování a viděl na zdi plakát s motivem zmuchlaného dolaru, tak jsem si řekl, tohle bude dobrá škola. Byla.

 

ALE I TA PRŮMYSLOVKA SE TI NAKONEC HODILA…

 

Určitě. Hlavně při práci na výtvarných návrzích pro sci–fi film Nexus, pro který jsem vytvářel různé technické vize budoucnosti. Nákresy vesmírných strojů, měst a podobně…

 

STÁVAL SE Z TEBE POMALU A JISTĚ PROFESIONÁL…

 

Předně jsem si uvědomil a utřídil některé věci a názory. Třeba na ilustraci, což byl samostatný předmět.

 

JMENUJ NĚKTERÉ PROFESORY, BUDOU MÍT JISTĚ RADOST, ŽE NA NĚ VZPOMÍNÁŠ…

 

Hodně mi dal profesor Veškrna, profesor Šmerda, který dneska vede grafický ateliér Leonardo v Praze, všechno špičkoví odborníci i lidi. Ti mi navrhli, abych jako maturitní práci udělal ilustrace. Ilustroval jsem Clarkovu 2001: Vesmírnou odyseu. A najednou jsem zjistil, že u ilustrací chci zůstat, že mi tahle práce sedí.

 

ŠKOLU JSI DOKONČIL, ALE CO TEĎ. BYLA POLOVINA OSMDESÁTÝCH LET A MOŽNOSTÍ STÁT SE SVOBODNÝM, NEZÁVISLÝM UMĚLCEM, ASI PRAMÁLO…

 

Je to pořád stejné, prostě musíš obcházet redakce. Je pravda, že byla opravdu jiná doba, bylo jich málo a byly poměrně uzavřené, jen málo propustné. Ale zkoušel jsem to. Potkával jsem Borna a jiné veličiny, já hejsek ze školy, destičky pod paží. Pořád dokola jsem obcházel Prahu, pořád dokola.

 

JAKÉ BYLY NEJČASTĚJŠÍ REAKCE?

 

Normální. Je to skvělý, přijďte za čtvrt roku…

 

PŘIŠEL LISTOPAD…

 

A s ním spousta možností. Tím, že jsem nelenil, tak jsem měl už dost věcí připraveno. A už to jelo. Začala vycházet Ikarie, skvělý měsíčník sci–fi a fantasy a její tehdejší šéfredaktor Ondřej Neff prosadil některé mé práce na obálku, otiskli mi i mini–profilek. Některé věci jsem pak měl ve Světě fantastiky, ale tenhle časopis po pár číslech zhynul. Některé mé práce viděli i Rotrekl, naše ilustrátorská velekapacita, Tafaš, Adamovič, lidi ve fantastice kovaní a respektovaní, prostě už nebylo tak těžké se prezentovat. Začala vznikat nová nakladatelství, vznikl Laser, tady v Plzni, v Brně AF167, v Praze AFSF, vystavovali jsme na parconech. Tady byl hlad po sci–fi vždycky. Rozjelo se to. Hlavně se začalo vytvářet to podhoubí, kdy se o nás, o výtvarnících, vědělo…

 

MOC VÁS TEHDY NEBYLO, JESTLI SE NEMÝLÍM, TAK KROMĚ TEBE SNAD JEN MARTIN ZHOUF…

 

Tak nějak.

 

MLUVIL JSI O BURIANOVI, JAKO O VÉLKÉM INSPIRAČNÍM ZDROJI. KTERÉ DALŠÍ KOLEGY Z BRANŽE MÁŠ RÁD?

 

Vždycky jsem měl rád Vlacha, Vyleťala…

 

VÍM, ŽE TĚ ZE ZAHRANIČNÍCH HODNĚ BERE DALÍ…

 

Určitě. Jeho obrazy jsou doslova prošpikovány fantastikou, dýchají strašnou spoustou symbolů a smyslů. Dalí mě fascinuje. Měl jsem možnost vidět i jeho originály v Galérii moderního umění…

 

H. R. Giger…

 

Giger! Od něj mám všechny monografie a alba. Giger je úžasný, je strašně svůj a navíc využívá techniku airbrush, která je mi hodně blízká. Když jsem studoval genezi jeho umělecké kariéry, tak jsem v jeho raných pracích vystopoval i vlivy Hieronyma Bosche, i Dalího, ale u Gigera je fascinující to, jak si našel svou vlastní cestu, je maximálně originální.

 

GIGER URČITĚ HODNĚ VYČNÍVÁ NAD MASU DALŠÍCH VÝTVARNÍKŮ FANTASTIKY…

 

Máš pravdu. Giger je mimo (smích). Je to i tím, že dělá i filmové návrhy, což pak zpětně prostupuje do jeho obrazů. Je to génius. Ostatní mohou laikovi opravdu poněkud splývat. Třeba Vajello, Burns, všechno umělci par excellence, ale přece jen daleko víc zaměnitelní než Giger.

 

ROZPOZNATELNOST, IDENTITA, TO JE ASI META, PO JEJÍMŽ DOSAŽENÍ TOUŽÍ KAŽDÝ VÝTVARNÍK…

 

Já jsem třeba strašně rád, že mi lidi říkají, hele, viděl jsem tvoji obálku nebo ilustraci, takže se už k té metě pomalounku blížím…

 

OSOBNĚ MÁM RADŠI TVOJE FANTASKNÍ KRAJINY NEŽ OBÁLKY KNÍŽEK. NA NICH MI NĚKDY NESEDÍ JEJICH KOLÁŽOVITOST, PLAKÁTOVÁ FORMA…

 

U obálek je problém v tom, že bys tam přece jen měl akcentovat, alespoň částečně, obsah nebo nějaký markant knihy. Sevřít to téma do jednoho bodu, protože obálka je výkladní skříň knihy. Obraz nebo obálka časopisu už je něco jiného, to pole působnosti je nepoměrně volnější…

 

MLUVÍ TI DO TOHO NAKLADATELÉ HODNĚ?

 

Vždycky připravím dva až tři návrhy se vším všudy, protože dělám nejen titulní obrázek, ale celý layout obálky, protože mi připadá profesionálnější nabídnout výběr. Ale samozřejmě se snažím prosadit to, o čem jsem přesvědčen, že je to pravé a svůj názor si obhájím…

 

KTERÉ Z KOMIKSOVÝCH AUTORŮ NEJVÍC UZNÁVÁŠ?

 

Fascinuje mě způsob práce špičkových ilustrátorů komiksu. Málokdo ví, že každé políčko je vlastně svébytným uměleckým dílem velikosti středního obrazu, který se následně počítačově zmenšuje do komiksové podoby. Takhle pracuje třeba Simon Basley, kterého miluju, Dave McKean, Dermor Power a další.

 

CO FILM?

 

Někdy mám až pocit, že jdu do kina pracovně, protože vizuální stránka dobrého díla mě dokáže nesmírně oslovit a inspirovat. Hvězdné války, což je klasika, Spielberg, Lucas, Kubrick, ale berou mě i noví režiséři, Cameron, Cronenberg, Fincher, Tarantino, myslím si, že to dělají opravdu dobře, vem si třeba strhující atmosféru Fincherových filmů, Sedm, Vetřelec 3, to je nádhera… Asi není náhoda, že třeba Fincher a Cronenberg jsou respektovaní i ve videoklipové sféře.

 

DĚLÁŠ OBÁLKY JEN KNIH HOROROVÝCHN A SCI–FI?

 

Nechci se uzavřít do ulity a proto se, když mě někdo osloví, nevyhýbám ani beletrii. Dělal jsem například Johna Irvinga, Gardnera, Blocha, Higginse. Stylový záběr je důležitý. Když jsem své práce nabízel v Německu, tak tam mi řekli, dobře děláte raketky, děláte science fiction… a co dál? Tam už je to trochu jinde a s jednobarevností témat člověk nevystačí. Musíš ukázat beletrii, technické ilustrace, obrazy…

 

Z FANTASTIKY ILUSTRUJEŠ V SOUČASNOSTI HLAVNĚ KINGA.

 

A mám za sebou už třeba Aldisse, Silverberga, Zelaznyho, Wollheimovy sborníky nejlepších amerických povídek, které vycházejí kontinuálně, ať vzpomenu alespoň ty nejznámější autory.

 

VÍM, ŽE JSI I VELKÝ MILOVNÍK ROCKOVÉ HUDBY…

 

No, jéje! Třeba taková Metallica mě dokáže nabít energií na pořádně dlouho. Rocková hudba je pro mě taková neškodná droga, obrovský stimul, zdroj energie…

 

VYBÍRÁŠ SI?

 

Když třeba pracuju na nějaké snové vizi, jako je třeba nějaká krajinka, vodopády, tak k té poklidné atmosféře si rád pustím uklidňující záležitosti. Třeba Vangelise, Oldfielda, bere mě i filmová muzika, hlavně John Williams, Danny Elfman… Ale to je opravdu málokdy, protože klid se ve mně nějak nikdy moc neusadí. Takže spíše u mě zní Tool, Alice Cooper, Iron Maiden, Ozzy, Queensrÿche. Nervnější věci.

 

MLUVIL JSI O STIMULECH…

 

Předběhnu Tě. Trochu jsem pil. Hlavně ve chvílích, kdy jsem vyloženě toužil po tom, aby do mě vstoupili démoni, kvůli inspiraci pro nějakou novou zakázku… A když byli neodbytní…

 

TAKŽE JSI VYHÁNĚL ČERTA ĎÁBLEM…

 

Tak nějak. A navíc jsem byl v opilosti dost nepříjemný, nevím proč, ale mé alkoholové stavy měly daleko do nějaké příjemné náladičky. A trpělo tím i soukromí. Trpělo hodně. Ale dostal jsem se z toho… Teď hledám démony jinde.

 

PROČ NE ANDĚLY?

 

Ti jsou příliš veselí a pak zase příliš vážní. Ono může být někdy i zlo nadějí…

 

A NAOPAK.

 

A naopak.

 

 

PETR BAUER, narozen 3.4.1963. Náš přední ilustrátor v oblasti sci–fi, hororu a fantasy. Absolvent Hollarovy střední odborné výtvarné školy v Praze. Poprvé vystavoval v roce 1993 na sci–fi parconu v Šumperku, dodnes má na svém kontě patnáct velkých výstav (naposledy v pražské internetové kavárně Planeta), vystavoval i v zahraničí. Jeho práce je možno vidět i na internetu v bloku Galérie sci–fi obrazů firmy Arxon: www.Arxon.cz

 

Obrazy i ilustrace publikoval například v časopisech Ikarie, Playboy, Penthouse, Level, ilustroval pro nakladatelství Laser, Perseus, Beta–Dobrovský, AFSF, AF167, Talpress, Betexa a jiné.

 

Vytvořil i několik přebalů rockových alb (Kabát, Hagen Baden…) i videokazet pro Krátký film Praha.

Podílel se na projektu česko–anglicko–španělského sci–fi filmu Nexus, což byla pro trikové studio Trilobit doposud největší zakázka.

 

S úspěchem maluje i portréty, velkoplošné i exteriové malby. V současnosti pracuje na volném cyklu obrazů, které budou realizovány pod názvem Divy světa ve formě exkluzivního nástěnného kalendáře. Z připravovaných knižních novinek chystá ilustrace k třídílnému eposu Dana Simmonse Doba mrchožroutů a k prvnímu dílu Vetřelce Stevea Perryho.

 

 

VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER, 21.1.1969

HUDEBNÍ PILOT ÆROSALJUT I SALUT…

 

Dan Bauer vstoupil do širšího povědomí ve chvíli, kdy se jeho jméno objevilo v titulcích movie Miloše Formana GOYOVY PŘÍZRAKY. Složil k němu hudbu, kterou nahrál s Londýnským symfonickým orchestrem v Abbey Road. Znamenalo to konec starého světa. Od té doby bylo konců a začátků několik.

 

Jak to bylo s tím Martinem Severou? Domluva nebyla jednoduchá, protože Varhan má kvůli, anebo spíš díky své práci převrácený režim. Chodí spát ráno v sedm a probouzí se kolem třetí. Nakonec se nám podařilo domluvit se na rozumné hodině a sešli jsme se u něj v soukromí a v pohodě. V malé místnosti o třech klávesových nástrojích a temného světla pracoval ještě Danův orchestrátor. O týden později jsme ještě natáčeli u varhan Varhana a jeho Fantazie v evangelickém chrámu u svatého Salvátora na Starém Městě pražském. A ještě jedna drobnost (zdobnost): mladě vyhlížející Varhan se nedávno stal ve svých čtyřiačtyřiceti letech dědou, pohádkovým dědulou. Někteří mí přátelé říkají – až se stanu dědkem, tak to bude pro mne konec světa…

 

TEN VÁŠ ODĚV MI EVOKUJE HNED PERSKÝ ÚBOR, NEINSPIROVALO VÁS TAKÉ PERSKÉ JMÉNO WAHRAM? TO BYL ALCHYMISTA NA DVOŘE CÍSAŘE RUDOLFA II. A VY JSTE PŘECE VYSTUDOVANÝ PAN CHEMIK.

 

Ano, je to perské jméno, ano. Já jsem skutečně vystudoval chemii, nakonec můj otec je chemik, takže ta souvislost je celkem hezká. Vlastně se celoživotně zabývám i takovou jakoby alchymií, což je práce na sobě sama, mám takový analyticko–syntetický přístup. Prostě něco zanalyzuju a pak zkouším udělat něco podobnýho. Ne že bych to doslovně zkopíroval, ale chci pochopit tu vnitřní stavbu. To se týká zejména hudby, ale obecně i vlastností lidí a třeba i práce s nimi. Chce to i pochopit tu vnitřní stavbu, kompozici důležitých vrstev na sobě. To se týká zejména hudby, ale obecně i prospěšně u vlastností lidí a třeba i práce s nimi. Chce to i pochopit znamení zvěrokruhu. Někteří lidí vehementně ubezpečují okolí, že to nemá vliv, ale podle mě má. Na to, jak se lidi chovaj nebo jaký mají mezi sebou vztahy. Krásně je to popsaný například ve starejch tarotovejch kartách, zejména v tý velký arkánii, která má dvaadvacet karet, který odpovídají dvaadvaceti hebrejskejm písmenům a ty hebrejský písmena jsou přesně na poloviční cestě mezi západní atomizací, což je rozdělení na jednotlivý písmena, a hieroglyfem, kde jeden obrázek znamená jeden pojem. To je asijský postup. Je to zároveň písmeno a zároveň obrázek, kterej vyjadřuje něco vyššího.

 

CO JE TEDY HUDBA? ALCHYMIE, CHEMIE NEBO MATEMATIKA? ALGORITMY PŘEVLEČENÉ ZA CHYTŘE CHYTLAVÉ RYTMY?

 

Já bych řek, že matematický modely se tam najít dají, pochopitelně, protože to vytváří člověk a protože v tom je určitá logika. Třeba Johann Sebastian Bach, když psal svoje fugy, který jsou velice striktní, tak mezi jednou a druhou částí hudby je takovej šev, na kterým se mohl rozhodnout, jestli tam dá durovou anebo mollovou tercii. Tím pádem je ten následující blok hudby buď tady, anebo tady. A tam je právě ten moment toho LIDSTVÍ, toho nematematickýho rozhodování, kterej tu matematickou popsatelnost dává jakoby na druhý místo. Ten duchovní přesah je tím pádem větší, přestože kontrapunkt je velice striktní věc. Tyhlety duchovní vlivy jsou opravdu strašně důležitý a jsou tomu nadřazený. To nejdůležitější, co za tou notou vězí, je pocit, emoce. Když píšu filmovou muziku, tak vždycky z nějakého pocitu vycházím. Z něčeho, co v tom filmu proudí zakódováno. Něco zesílím, nebo přihodím k dobru další nosnou myšlenku, která tam mrká třeba latentně, ale není až tak silně patrná. Snažím se ji zesílit nebo potlačit. Třeba když někdo pláče. Nebo když je bitva a najednou se to uprostřed ní zastaví, tak se pomocí hudby čas zrychlí nebo zpomalí. Prostě emoce jsou to hlavní. A potom – filmová hudba dělá ještě to, čemu já říkám svědomí filmového koláče pro chuť. Takový podvědomí. Já jedu s tím filmem jako celkem a nechám vystupovat témata a určitý motivy, který se nějakým způsobem během celého toho filmu vyvíjej. To je takový symfonický myšlení. A tam vznikají i různý kontrapozice a vztahy mezi tématy. Nejlépe mezi třemi, čtyřmi, který se různě variujou. Takže kdybych si vytrhl jakoukoli část hudby, tak vím, že do toho filmu patří. Že to má jednu ideu, což je hrozně důležitý proto, aby ten celej příběh držel pohromadě. V tom vidím odraz se symfonickou muzikou, která se na konci devatenáctého století dostala tak daleko, že už to byla programní hudba. Už se mohlo říct ano, tak tohle je skladba Moře, Debussy. A ta programní hudba se dostala tak daleko ne proto, že popisovala, ale snažila se evokovat určitou náladu. A když pak přišel film, tak to skladatelé takhle zkusili a zjistili, že to krásně funguje. Že plynoucí obraz s plynoucí hudbou mají nějaký vztah. Že to působí úplně jinak a nově na posluchače i diváka dohromady.

 

KDYŽ KOMPONUJETE HUDBU, JE TO ZPŮSOB, JAK KOMUNIKUJETE SÁM SE SEBOU? NEBO SI PÍŠETE DENÍČEK, MEDITUJETE?

 

Já chodím improvizovat do kostela na Varhany. Nejdřív se tam uspokojím tím zvukem, tou sílou a tím, co všechno mám pod palcem. To je pěkný. Ale pak se třeba dostanu úplně mimo sebe a začnu přemýšlet. Začnu hrát a přitom hledat nějaký souvislosti, na něco začnu myslet a vlastně ani není tak podstatný, jaká hudba z toho leze ven. Důležitý je, co se odehrává ve mně, v mojí makovici Mága, jaké mám vlastní pocity. To si zapamatuju a na základě toho pak napíšu nějakou skladbu. Dostanu se jakoby mimo prostor a čas, někam, kde mohu být sám sebou, kde si osahám konkrétně všechno, co už i třeba znám, anebo se pouštím do něčeho kosmicky i komicky (humor léčí) nepoznaného. To je vlastně ten kontakt nebo ta meditace, o který jste mluvil, která mě potom strašně povznáší k tomu, že pak mohu uznat: Dobře, teď jsem si tady ulítnul, ale když chci provést zrovna tohle, tak to udělám tak a tak a vím to naprosto jistě. O to přesvědčivěji vím, že to, co dělám teď, je to nejdůležitější.

 

(v kostele svatého Salvátora u varhan…)

 

Já se tady nechávám často zavřít. Jsem tady třeba přes noc a hraju jenom, co mě napadne, a na základě toho si pak napíšu dva tři takty. Z nich potom napíšu nějakou skladbu pro symfonický orchestr nebo pro sbor nebo pro něco takovýho. Zajímavý je tady ten zvuk, Unda Maris, počkejte, já si to tady takhle všecko sundám. Je tady zvonkohra, to je zajímavá barva, nebo tady ta Unda Maris je hezká barva, to jsou takový jenom podkladový akordy, a když se dají třeba s tremolandem, když se udělá třeba tohle… to je hezká barva, hezkej je tady třeba i hoboj…

 

TYTO ROZHOVORY MAJÍ NÁZEV „PO KONCI SVĚTA“. JEJICH MOTIVEM JE „JAK SE MI ZMĚNIL ŽIVOT PO KONCI SVĚTA NĚKOHO, KDO Z NĚJ UŽ ODEŠEL“. NENARODIL SE VARHAN ORCHESTROVIČ „PO KONCI SVĚTA“ DANA BAUERA?

 

No, třeba teď je pro mě ten největší konec světa práce tady na tom švýcarském němém filmu z roku devatenáct set dvacet osm, Zánik domu Usherů. To je pro mě skladatelský přerod. Musel jsem zastavit, zavřít se tady jako ve vězení, nechodit ven a psát a psát. Vykašlat se na všechno, úplně na všechno. Všechno šlo pryč, i rodina, já jsem se soustředil jenom na tuhle práci, protože to byl nejzásadnější skladatelský moment v mým životě. Mohu říct, že teď, po tý zkušenosti, se už neobávám, že bych něco nedokázal. Opravdu jsem si hrábl na dno, fyzicky, psychicky, emocionálně. Musel jsem to v sobě najít a musel jsem najít ještě nějakej přesah do minulosti. Musel jsem v podstatě najít sám sebe. Být přísnej a zároveň krutě emocionální. Zhubnul jsem na padesát dvě kila. Když to skončilo a vrátil jsem se ze Švýcarska, tak jsem měsíc jenom chrápal. Musel jsem si vyčistit hlavu. Jenom jsem pospával. To byla tak intenzivní zkušenost!

 

(VARHAN KOMENTUJE DĚJ FILMU »ZÁNIK DOMU USHERŮ« NA PLÁTNĚ, K TOMU HRAJE HUDBA PANA VARHANA)

 

Teď on za ní doběhne a od momentu, kdy si klekne, tak je motiv lásky. Teď už se dotýkají navzájem… a teď už je zase fascinován obrazem. To bylo to místo, ve kterém je to pizzicato, kdy ona už to nemohla strpět, chudinka, tak utekla, to je to pizzicato, a on k ní přiběhne a tady ji čapne za ruku a tady už je ta láska, ten hlavní motiv celého filmu. To je tak strašně moc silnej film, opravdu tak strašně moc, že by se z toho ten člověk pic. Ale já jsem to ustál, nenechal jsem se tím převálcovat, ale hodně mě to prosáklo, musím říct, že to byla zkušenost hrozně intenzivní. Scéna, kdy si Roderick Usher maluje svoji manželku, tu svoji životní partnerku… totiž on tím, že ji maluje, tak z ní odebírá život, ona se jakoby převtělí do toho obrazu a zemře. Jenomže… tady vidíte, že to je film, ve kterým jsou titulky, takže během těch titulků vidíte, jak se soustředí na to, jak ji maluje…

 

(VARHAN POPISUJE NOTOVÉ ZÁPISY, KTERÝMI MÁ OBLEPENOU CELOU STĚNU)

 

Takže teď jsme se nacházeli vlastně tady u písmene K, jak se to pěkně vyvíjelo. Tady ten první titulek, potom jak on se rozzlobí, to je tady ta horna, a tady už ji maluje, maluje, maluje a teď to přijde k písmenu L, kdy dojde k té halucinaci, k tomu, jak ona se ztrácí ze svého těla, jak tam jsou ty trikový záběry, to je vlastně dvojexpozice, jak se tam tak chudák motá.

 

Jasně že bych mohl říct, že ten obraz mě do něčeho jakože nutí, ale není to pravda. Každej z nás má ty emoce trošku jinak a já jsem se je snažil strašně personifikovat, zintenzivnit. Dát jim to největší emocionální zabarvení, který je možný, protože ten film takovej je.

 

(SLEDUJE FILM A KOMENTUJE SVOU HUDBU… A PAK I NOTOVÝ PART)

 

A bije na dveře ten kamarád, kterej se tam nemůže dobouchat, a zvoní… a oni si v klidu pokračujou. On ji přemlouvá, aby ten tlak vydržela. To je její nemocný bijící srdce. Ten velkej buben, jak tady bouchne, tak to je, jak se dobývá ten kamarád do dveří, a neslyší ho. Tady potom máme ten pocit… vidíte ho, jak graduje, jak on ji přemlouvá, aby to ještě vydržela. Mezitím se pořád dobývá ten kamarád a nemůže se… Zvoní na zvon… kamarád přijde a vůbec neví, co se děje, přichází k nim a teď ho objeví… Vidíte, jak se snaží upoutat jeho pozornost, říká cože? …špatně slyší ten kamarád, cože?! Rozzlobí se. Ona je jako živá! Ukazuje ten obraz, kde ona je jako živá, a netuší, že ona je ve skutečnosti mrtvá.

 

(PAPÍRY S NOTAMI NA STĚNĚ)

 

Tady od toho místa je tam tlukot srdce, jak ona vždycky padá, čili se střídá moment, kdy on zaujatě pracuje a ona mu tam padá a on si toho vlastně vůbec nevšímá. Pak je tady ten vrchol toho celého, kdy ona spadne a hudba dál pokračuje, přijde kamarád, kouká, kouká, on se na něj rozzlobí a teď ustoupěj, je záběr na ten obraz a on mu říká: „Ona je živá! Já jsem to namaloval tak dobře, že ona je živá!“ Jenomže jak odstoupěj od toho obrazu, tak ji mají za sebou, a ona je vlastně mrtvá.

 

(V PRACOVNĚ)

KDYŽ JSTE SKLÁDAL HUDBU KE GOYOVÝM PŘÍZRAKŮM, ZNAMENALO TO, ŽE JSTE STUDOVAL ŽIVOTOPIS MALÍŘE, PROHLÍŽEL JEHO OBRAZY, POZNAL ŠPANĚLSKÉ PROSTŘEDÍ?

 

Ano, já jsem to takhle udělal. Vlastně když se na začátku stala ta příhoda… byl jsem s Liborem Peškem na víně a pak jsem ho chtěl svézt domů. Jenže mi došel benzín. Takže místo toho jel taxíkem a já jsem se strašně styděl a říkal jsem si, co mám dělat? Ale on mi druhej den ráno zavolal a říkal: Já už vím, jak vám pomohu. Nemáte nějakou muziku, která by se hodila? Forman točí teď o Goyovi. – Já jsem říkal: No, nemám. A Libor Pešek: Já tam jedu asi za sedm dní, dokážete něco dát dohromady? Já jsem říkal – jasně, samozřejmě. Tak jsem šel do knihovny, tam jsem si o Goyovi přečet, vytiskl jsem si jeho životopis, prostudoval jsem si, co tak asi dělal, koukal jsem se na internetu na všecky obrázky, který byly k dispozici. Tak jsem si udělal obraz o tom, jakej ten člověk byl. Dostal jsem z toho nějakej pocit, zjistil jsem si, co bylo pro něj důležitý, a od boku jsem vystřelil několik témat. Půjčil jsem si peníze na kostel, požádal jsem hudebníky, který jsem zaplatil, aby se mnou nahráli demáček. Moje sestra to nazpívala a ten demáč, to CD, jsem takhle vzal a dal Liborovi Peškovi a ten ho odvezl Formanovi a tomu to pustil snad dokonce v taxíku. Jemu se to líbilo, tak to dal rovnou do filmu. Ten film pak procházel zkracováním z dvou a půl hodin na hodinu a půl a během toho stříhání jsem zase dělal development hudby, takže jsem psal nový témata. Z toho se pak vybíralo a vybíralo, až se vybralo a řeklo se – tyhle kousky tam budou. Ty jsme pak nahráli v Londýně v Abbey Road s London Symphonic Orchestra.

 

NEŘÍKEJTE MI, ŽE NA POČÁTKU TAKOVÉHO ÚSPĚCHU BYLA SKLENKA VÍNA…

 

Portského. Já mám strašně rád portský víno a zrovna v tom filmu se o tom víně mluví. Tam je taková večeře, kam přijde ten Lorenzo k donu Tomasovi, pijou tam víno a ten říká „to je tak strašně dobrý víno, jak je to možný“, a on říká, „no, to je víno, který se převáží na lodi, aby se furt hýbalo, a to má tu specifickou chuť, že se ty sudy vozí na lodi tam a sem a praží na ně sluníčko, a to víno má pak tupetu chuť.“

 

TÍM JSTE SI URČITĚ NĚCO VYDĚLAL, ALE SYMFONICKÝ ORCHESTR TOLIK ASI NEVYNÁŠÍ. DĚLÁTE NĚJAKÉ ÚLITBY BOHŮM – TŘEBA KOMERČNÍ SKLADBIČKU K REKLAMĚ, ABYSTE SI POTOM MOHL DOVOLIT DĚLAT SYMFONII?

 

V podstatě jo, ale než jsem udělal toho Goyu, tak jsem žil ve velice skromnejch materiálních podmínkách. Cokoliv, co jsem měl možnost vydělat, tak jsem investoval, abych si mohl zahrát svoji hudbu. V podstatě tak činím dodnes. Musím nějaké úlitby dělat, samozřejmě, mám velkou rozvětvenou rodinu, tím pádem musím dělat věci pro obživu, což jsou třeba reklamy, věci, který nejsou umělecky až tak zajímavý. Pravda ovšem je, že když se k tomu dobře postavíte, tak i taková takzvaně úlitba bohům může dopadnout jako velice skvělej projekt. Přesvědčil jsem se o tom třeba i včera, když jsem byl na Muchovi v Obecním domě na výstavě. On dělal plakáty (ne plagiáty) na úplně banální věci, třeba na nápoje nebo na cokoliv, ale furt to mělo punc toho, že to bylo mistrovské umělecké dílo, které sice bylo použito nějak jinak, ale pořád tam byla ta pečeť těch jeho barev, těch jeho skvělejch výrazů, těch jeho speciálních ornamentů. Prostě si udržel svůj svébytnej svět, kterej mohl pustit i do míst, kam by se to nikdy nedostalo. Což je dobře, protože k tomu přičichnou lidi, který by do galerie nešli, ale na plakát se podívají a řeknou – to je hezký.

 

JE NĚJAKÝ HUDEBNÍ STYL, KTERÉMU SE VYHÝBÁTE? KTERÝ NEMÁTE RÁD?

 

Já velice často dělám úplně rozdílný hudební styly. Dělám symfonickou muziku nebo starou muziku, gregoriánskej chorál, středověkou muziku, i jazzovou, ale taky heavy metal třeba. Jednou jsem dokonce dělal do nějaký punkový muziky. Nebo film – byl o skinheadech a o Romech a já jsem dělal obojí, takovou tu skinheadskou a zároveň cikánskou muziku. Filmová hudba mě hrozně baví, protože člověk musí přičichnout ke všemu možnýmu, a to je hrozně inspirativní.

 

NĚCO Z TOHO ALE MUSÍTE MÍT NEJRADĚJI. V ČEM JE VAŠE SILNÁ STRÁNKA?

 

Silnou stránku mám v symfonickým orchestru, to mi jde nejlíp, ty velký orchestry, ta hutná orchestrace, to skutečně je moje silná stránka. Pak mě taky hodně baví jazz a jazzrock. A někdy třeba i takovej experimentálnější artovej bigbeat, to mě taky baví.

 

AJN KESL BUNTES ORCHESTRÁTOR: Já pro pana Bauera hlavně přepisuju jeho věci, které udělal na Nuendu na Steinbergu, takže mu je všechny vezmu a zkvantizuju a udělám je do takové podoby, aby se to dalo hrát přímo z partu. Dělám pro něj vlastně partituru. Je to podobné jako nota, má to podobnou vlastnost, jediný rozdíl spočívá v tom, že to nevypadá takhle graficky. Aranže jsou vlastně kus nějaké určité hudby, kterou rozpracujete do různých nástrojů. Orchestrace je pouze vzetí toho celku, který má hrát ten a ten hráč. Je to úplně něco jiného než aranž.

 

(V PRACOVNĚ, STÁLE ZA PŘÍTOMNOSTI ORCHESTRÁTORA)

JSTE HRDÝ, ŽE JSTE ČECH?

 

Určitě, protože na to, jaká jsme malá země, je mezi světovou elitou strašně moc českých lékařů, umělců, odborníků, vědců nebo hudebních skladatelů. Máme stejně významný skladatele jako třeba Itálie, Amerika nebo Rusko. Já jsem se snažil udělat takovou poctu – svoji vlastní verzi české hymny, do který jsem zakomponoval ty nejčeštější nápěvy. To znamená od Smetany Mou vlast, potom samozřejmě od Dvořáka Novosvětskou a další, Dumky třeba, nebo kousek cellového koncertu. Nebo od Janáčka Sinfoniettu třeba.

 

NA SLOVANSKÉ TANCE JSTE ZAPOMNĚL?

 

Ty se k tý melodii ani tolik nehodily. Já jsem hledal ještě větší vznešenost. Snažil jsem se, aby to bylo majestátnější. Tak jsem si řek, Gustav Mahler se narodil v Česku, tak je to Čech. A tu orchestraci jsem udělal tak, aby to bylo opravdu pompézní. Aby to bylo jako osmá symfonie od Mahlera, Symfonie tisíců. Říkal jsem si, že národy, který mají honosnou hymnu, pak líp vítězej. Cítěj se silněji. Dělal jsem to v době českýho předsednictví Evropské unie. Říkal jsem si, ano, Češi jsou ti, kdo vymysleli Evropskou unii, král Jiří z Poděbrad to vymyslel. Takže když jsme teď jako předsedové Unie, tak potřebujeme novou hymnu v novém provedení. Ten nápěv samozřejmě zůstal, toho jsem se nedotkl, tam šlo o tu instrumentaci, aby to bylo větší a pompéznější. No a pak, když jsem to nahrával, tuhle muziku, tak jel kolem Topolánek a tenhle nápad mi ukradl – to, že je potřeba nahrát novou hymnu. Nahrál ji znova a tak dále… to je jinej příběh.

 

V TEXTU JSTE ZMĚNIL NEBO NAVRHL ZMĚNIT JEDNO SLOVÍČKO – ŽE BYCHOM SE MĚLI PŘESTAT PTÁT, KDE TEN DOMOV JE, A HYMNA BY MĚLA ZAČÍNAT ZDE DOMOV MŮJ.

 

No, mělo by to tak být. Pořád se ptáme, kde ten domov máme. Tak se neptejme a přiznejme si konečně, že ho máme tady. Ten malinkej posun by tam měl bejt. Každej chce přece někam patřit, logicky, všichni bychom měli chtít někam patřit. A to teď v Evropě začíná být problém. Když se někdo přistěhuje do nějaké země a někde bydlí, tak má pocit, že už je jakoby součástí toho národa. Ale není. To je problém s muslimskou enklávou ve Francii, v Anglii se saúdskoarabskou, ve Španělsku s marockou. V tom vidím problém Evropy. Ta je tak benevolentní, že se nakonec s tou svou politickou korektností sama zničí. A to vidím jako zásadní chybu. Protože za co se tady bojovalo? Po staletí proti Turkům, třeba. Aby se Evropa zachovala. A teď někdo řekne, že Italové nesmějí mít ve škole kříž. Jak si někdo může dovolit vnucovat někomu nějakej svůj názor? Když tam chtějí mít kříž, tak ať ho tam mají, proboha! To je jejich svatý právo přece. A ne že jim Evropská unie nařídí, že teď tam v těch školách nesmí bejt tady tohleto a nesmí tam bejt támhleto. Kdyby řekli – dobře, tohle je katolická škola, tak si to tam dejte, a když by byla arabská, tak si tam dejte, co chcete. Každej má přece nějaký kořeny a měl by vědět, kam patří. To je trošku problém, že lidí je moc a nevěděj, kam patřej. Vidím, že to je ten nejzásadnější problém, že lidi jsou odstrčený od svý minulosti. A je to tím, že nás svazujou ekonomický věci víc, než bychom chtěli.

 

JE TO TEN ZÁKLADNÍ POCIT ČLOVĚKA? VĚDĚT KAM PATŘÍM?

 

Ano, musíme jít proti času a hledat své kořeny, až narazíme na ten hlavní. Ale taky je určitě pravda, že se člověk musí cejtit užitečnej, dělat něco smysluplnýho. Já třeba vnímám hudbu jako takovej rozvětvenej strom. Na jedný větvi je dejme tomu Bach a po tý větvi pokračuje zase někdo jinej, třeba z nějakejch jeho částí pokračuje Händel a na něj navazuje Mozart. V těch církevních skladbách rozhodně. Když si vezmete Mozartovo Requiem a Händela, tak ten způsob práce je kontrapunktický, expozice třeba a podobný věci. Strašně to spolu souvisí. Jeden navazuje na druhýho. A já to vnímám tak, že se musím snažit bejt jedna taková větev, aby na mě taky mohl někdo navazovat. A musím se připojit na nějaký ty silný větve a vzít si z nich to nejlepší, co mohu, a pokračovat, jinak bych nemohl tou samostatnou větví být. A musí to být tak dobrý, aby někomu stálo za to pokračovat po tom, co budu dělat já. Takhle to vidím. Tak vidím užitečnost a zároveň kontinuitu k těm kořenům. K tomu prazákladu hudby až dodneška.

 

 

FRANTIŠEK ŠŤASTNÝ – V JEDNÉ STOPĚ S MOTOREM I BEZ

 

Když byla před příchodem roku 2000 vyhlášena anketa o „Českého automobilového a motocyklového závodníka století“, zvítězil mezi motocyklisty s drtivou převahou František Šťastný. Mezi ním a druhým v pořadí zela propastná mezera. Jak by také ne, když Šťastný byl naší motocyklovou legendou. Závodnickou kariéru začínal jako cyklista a dotáhl to až k reprezentaci Československa. Ale to zůstalo téměř zapomenuto, všechno zastínila jeho velká motocyklová sláva.

 

Jeho první kolo bylo tříčtvrteční, které mu jako klukovi koupil táta. Když začínal jako dorostenec závodit, dostal nové „sportovní“ kolo Stadion z Rakovníka, vážící hodně přes 20 kil a na falcových pneumatikách. Potom následoval všelijak poskládaný bicykl s anglickým rámem Brampton a ještě později se dočetl, že v Plzni někdo prodává kolo slavné značky Helyett. Rozjel se tam a helyetku koupil, přestože to bylo kolo dráhové. Bez brzd a s festkou, pevným převodem, na něm šlapal z Plzně domů do Benátek, k tomu ještě s rezervním kolem s pneumatikou na zádech. Teprve doma přestavěl toto kolo na silniční a díky jeho lehké konstrukci dosahoval v závodech lepších výsledků.

 

Jezdíval většinou kratší závody – kritéria, plochou dráhu, závody do vrchu a také závody „napříč krajinou“, jak se tehdy říkávalo terénním závodům. O to překvapivější byla jeho nominace na etapový vytrvalostní závod mezi Varšavou a Prahou v roce 1948. Když nejdelším závodem, který do té doby jel, a to ještě nedlouho předtím, byl závod Praha – Český Brod – Praha. Seběhlo se to tak, že původně se do nominace nedostal a nebyl pozván ani na čtrnáctidenní soustředění Varšavanů do Piešťan. Během soustředění však jeden z reprezentantů omarodil a trenér Szekuj ho dodatečně povolal. Byl to od něho riskantní krok, protože se o Šťastném vědělo, že jezdí převážně kritéria a dráhu.

 

Historický první ročník Závodu míru (tehdy se vlastně ještě ani Závod míru nejmenoval, to až později) se jel mezi Varšavou a Prahou obousměrně, ve dvou větvích. Šťastný byl spolu s Veselým, Cibulou, Loosem, Puklickým, Brůžkem a dalšími ve skupině, která se postavila onen májový den roku 1948 na start ve válkou zdecimované Varšavě. Byl to závod plný defektů, v prvních poválečných letech byla velká nouze o kvalitní cyklistický materiál. Ty se nevyhýbaly ani Šťastnému. Popularitu mezi diváky získal svou pohotovostí. Když dva kilometry před cílem etapy ve Wroclawi, již v ulicích města, měl bůhvíkolikátý defekt galusky a náhradní nebyla, tak popadl dámské kolo dívky stojící mezi diváky, a s nízko nastaveným sedlem, s koleny až u brady, na něm došlapal do cíle. A jak to vypadalo v cíli v Praze? Šťastný skončil v celkovém pořadí na 45. místě.

 

V tom poválečném období se již prolínaly obě jeho záliby – bicykly i motocykly. Když začínal jezdit motocyklové závody, stále ještě závodil i na kole, a ne se špatnými výsledky. Františkova éra cyklistického závodníka skončila až v roce 1951. Motocyklové začátky byly krušné. Nejprve jezdil na stařičkém Nortonu 500, rok výroby 1926, a na vypůjčených strojích různých značek. Teprve až když na nich prokázal své jezdecké umění, stal se továrním jezdcem Jawy a dostával továrně připravené stroje, o které se během závodů starali mechanici.

 

Jeho kubaturou byly třistapadesátky, i když jezdil také půllitry a dvěstěpadesátky. Na Jawě 350 si dojel pro všechny své největší úspěchy – titul vicemistra světa pro rok 1961 v silničních závodech a čtyři vítězství v závodech Grand Prix (během své kariéry dokázal bodovat v 52 závodech GP), započítávaných do mistrovství světa. Nezapomenutelné jsou jeho souboje s mnohonásobným mistrem světa Mike Hailwoodem, zvláště ty na ostrově Man při slavné Tourist Trophy, s tradicí sahající až do roku 1905, na okruhu s nespočetnými zatáčkami v kopcovitém terénu, kde v letech 1962 a 1963 skončil ve třídě 350 ccm shodně na třetím místě. Dokázal na své Jawě v nesčetných závodech šlapat na paty i takovým borcům, jakými byli Hocking, Redman, Agostini, jezdících na strojích MV Agusta nebo Honda, které byly v té době bezkonkurenčně nejlepšími závodními motocykly, lepšími a spolehlivějšími než Jawa.

 

Během své úspěšné kariéry motocyklového závodníka se pak již vracel ke kolu jako k osvědčenému rehabilitačnímu prostředku po úrazech, od něhož si sliboval urychlení návratu do sedla motocyklu. Tyto jeho návraty ke kolu bývaly bohužel dosti časté. Úrazů po pádech bylo hodně, ty první ho potkaly hned jako cyklistu. Například velmi nepříjemná zlomenina nosu po pádu v zatáčce a nárazu na mantinel při závodech na cyklistické ploché dráze v Mladé Boleslavi v roce 1944, s desetiminutovým bezvědomím. Ale tento a další drobnější úrazy nebo „silniční lišej“, u cyklistů tak časté, nebyly nic proti těm motocyklovým.

 

Závodil vždy naplno a s vervou, ale i při své vybroušené technice jízdy a velkých zkušenostech se nevyhnul nebezpečným haváriím ve vysokých rychlostech. Příčinou bývaly většinou olejové skvrny na silnici, kluzká mokrá dlažba, zadření motoru nebo i kuriózní situace, když na Velké ceně DDR v roce 1954 zkřížil dráhu jeho pětistovky, při rychlosti 205 km v hodině, velký pes. Následky bývaly děsivé. Jen pro představu:

1957 – závody do vrchu ve Vídni, pád na mokré dlažbě ve 140 km / hod s nárazem do tří patníků (zhmožděnina levé ledviny, zlomenina tří žeber na pravé straně, vykloubení pravého kyčelního kloubu a kotníku – bezvědomí 45 minut),

1963 – Cena ČSR v Jičíně, zadřený motor a pád v rychlosti 170 km / hod (tříštivá zlomenina holenní kosti levé nohy – 8x, zlomenina čtyř žeber na pravé straně s vpáčením, vykloubení levého kolenního kloubu, zhmožděnina pravé ledviny – bezvědomí 40 minut),

1964 – Velká cena BRD, pád na olejové skvrně v rychlosti 180 km / hod a náraz do bariéry (tříštivá zlomenina holenní kosti levé nohy – 6x, vykloubení pravého ramene),

1965 – Velká cena Anglie, zadřený motor a pád ve 230 km / hod (vykloubení obou kolenních kloubů a pravého kotníku – bezvědomí 180 minut).

 

Výčet by mohl ještě dosti dlouho pokračovat, protože takových těžkých pádů, většinou doprovázených otřesem mozku, bylo nejméně deset. Někdy kolo pomáhalo při rehabilitaci, ale po mnohočetných zlomeninách a vykloubeních nohy vypověděly službu. Nemohlo to skončit jinak než invalidním důchodem. Po odchodu z Jawy jezdil ještě jako soukromník motocyklové a automobilové závody veteránů. Za řídítky nebo za volantem byl stále jedničkou, ale na stupně vítězů ho museli kamarádi vysadit a pak mu pomoci dolů. Sám by to již nesvedl.

 

 

FRANTIŠEK ŠŤASTNÝ ( 12.11.1927 KOCHÁNKY – ۞ 8.4.2000 PRAHA) – náš nejlepší motocyklový závodník v historii tohoto sportu. V padesátých a šedesátých letech udivoval nejen svým jezdeckým uměním, ale také houževnatostí a železnou vůlí – bojovník k pohledání. Vítězství má na svém kontě nespočet. Jen na Velké ceně Československa v Brně zvítězil v různých kubaturách devětkrát. Vítězství nebo přední umístění si přivážel z Velkých cen Francie, Švédska, Belgie, Rakouska, BRD, DDR, z Velké ceny národů v Itálii i odjinud. Na MS byl v roce 1961 druhý a pak ještě pětkrát čtvrtý. Jako tovární jezdec zůstával dlouhá léta věrný Jawě, přestože dostával nabídky ze zahraničí, také od firem MV Agusta a Honda, jejichž stroje patřily v té době k nejlepším a na nichž by pravděpodobně dosáhl i na titul mistra světa.

 

http://www.frantisekstastny.cz/

 

 

SOICHIRO HONDA – ZAČÁTKY MOTOCYKLOVÉHO KINGA

 

Značka Honda jest ve světě motocyklů vyhlášeným pojmem pro gurmety a gurmán, který se o to zasloužil, bývá srovnáván s Henry Fordem. Tomu přisoudili jednou provždy titul automobilového krále a Soichiro Honda je králem motocyklových rachotů. Zcela právem. Jeho firmě se podařilo překonat magickou hranici padesáti miliónů vyrobených motocyklů jedné značky, což předtím ještě nikdo nedokázal. V té době byl sice „starý pán“ již na odpočinku, ale progresivní duch zakladatele firmy zůstal ve vedení Honda Motor Co. i po jeho odchodu.

 

Hondova oslnivá kariéra motocyklového konstruktéra a úspěšného pana podnikatele nezačínala nijak oslnivě snadno. Počátky byly skrovné, mnohdy spojené s jízdními koly, přestože Hondu odjakživa přitahovaly motory, které se staly jeho celoživotní vášní. Jako chlapec však vyrůstal mezi koly šlapacími, v malé dílně na opravy bicyklů. Zřídil ji Soichirův otec ze své staré kovárny v městě Hamamacu, ležícím na ostrově Honšú nedaleko Nagoji. Malý Soichiro, tíhnoucí od dětství k technice, v dílně rád vegetil a ani chvilinku nemařil čas, a kde mohl, hleděl, aby pomáhal tátovi. Byla to ta nejlepší škola pro jeho pozdější samostatné podnikání.

 

S kolem je spojen také jeden z nejsilnějších Soichirových klukovských zážitků, na který často vzpomínal ještě i ve vysokém věku. Když se dověděl, bylo to v roce 1914, že na dvacet kilometrů vzdáleném vojenském cvičišti přistane americký pilot, nenechal si ujít příležitost vidět poprvé letadlo. Vypůjčil si k tomu výletu tajně otcovo kolo. Na sedlo ještě nedosáhl, a tak šlapal „pod štanglí“. Dvacet kilometrů tam a dvacet zpátky, na osmiletého klučinu slušný výkon, ale ten zážitek za to stál. Ještě dlouho potom jezdíval na bicyklu po ulicích kolem svého bydliště, v otcově staré čepici vzdáleně připomínající pilotovu kuklu a s „leteckými brýlemi“ vystřiženými jen tak mýrnyx týrnyx z papíru, přičemž vykřikoval na nevěřícné sousedy, že je slavný americký letec.

 

Otcova dílna se brzy stala ambicióznímu mladíkovi těsnou, navíc byl zblázněný do motorů. Proto odchází do Edu (Tokia), kde přijímá education, výchovu – tedy místo učně v autodílně. Jako dvaadvacetiletý se vrací do rodného Hamamacu a zakládá tam vlastní dílnu s hrdým firemním štítem „Automobile Service Station“. Ale ani nyní nezapomíná zcela na jízdní kola. Přibližně z tohoto období pochází jeho patent na výplet bicyklových kol a zlepšení konstrukce volnoběžného náboje s protišlapací brzdou, v Evropě známého jako torpédo.

 

Cestu ke slávě nastupuje Honda až v poválečných letech, po překročení čtyřicítky. V poraženém Japonsku, zejména ve velkých městech, byl katastrofální nedostatek potravin a za rýží bylo třeba cestovat nechutnou vzdálenost na venkov. Přeplněné vlaky jezdily nepravidelně, motocyklů i aut bylo jako šafránu a benzin na příděl. Tato neutěšená situace vnukla Hondovi jedinečný nápad. Z amerických armádních skladů levně nakoupil malé spalovací motory, příslušející k polním generátorům na výrobu elektřiny, a montoval je na obyčejná jízdní kola. Zájem o takto vylepšené bicykly předčil i nejoptimističtější Hondovo očekávání, zvláště když se zjistilo, že jejich motor běží i na směs úzkoprofilového benzínu, nastaveného dostupnějším terpentýnem. Z vejfuků se pak vydatně čoudilo, čímž si tato motorizovaná jízdní kola vysloužila mezi lidmi pejorativní pojmenování „Komín“. Ale na tehdy rozbujelém černém trhu to byl dopravní prostředek k nezaplacení. Ideální pro krátké nákupní cesty za proviantem, vyhledávaný především nejrůznějšími překupníky, šmelináři a hochštaplery. Start Soichira Hondy do poválečné éry byl nadmíru úspěšný. Po bicyklech vybavených pomocným motorem z výprodeje jů es army následovalo koncem roku 1947 další jednostopé vozidlo poháněné padesátikubíkovým motorem, ale ten už byl vlastní konstrukce.

 

Na počátku padesátých let, to již firma Honda Motor Co. vyráběla opravdové motocykly Dream (sen) se solidním tuhým rámem, potřeboval Honda získat finanční prostředky k rozšíření svých závodů. Spolu s Takeo Fudžisawou, obchodním ředitelem stojícím v pozadí Hondových úspěchů, se rozhodli vedle motocyklů znovu vyrábět jednoduchá motorová kola s motorem o obsahu 50 kubíků. K mimořádnému úspěchu této akce přispěl Fudžisawův nápad využít k distribuci prodejen jízdních kol, kterých tehdy bylo v Japonsku více než padesát tisíc. Každá z nich obdržela emotivně laděný nabídkový dopis, v němž se psalo: Pramenem vaší dnešní prosperity je odvaha, se kterou se na konci minulého století vaši rodiče a prarodiče vrhli do obchodu s tehdy u nás zcela neznámými jízdními koly dováženými ze zahraničí. Doba se ale změnila a vaši dnešní zákazníci touží po jízdních kolech vybavených motorem. A taková kola začala firma Honda právě vyrábět. Bude nám potěšením, když projevíte o tyto naše výrobky zájem.

 

Dopisová lavina přinesla své ovoce a takřka přes noc vznikla hustá síť dealerů motorových kol Honda, rozprostřená po celé ostrovní říši. Obchodní úspěch této rozsáhlé a dobře promyšlené akce umožnil firmě otevřít další dva závody a koncem roku 1952 se vypravil Soichiro Honda do USA, aby tam nakoupil nejmodernější strojní zařízení a seznámil se s nejvyspělejšími technologiemi využívanými v americkém automobilovém průmyslu. V tomto období zaznamenaly Hondovy závody prudký rozvoj provázený impozantním nárůstem obratu firmy i jejího čistého zisku. Obchodníci s jízdními koly stáli na začátku cesty, na jejímž konci byla korunovace Soichira Hondy motocyklovým králem s kraválem.

 

 

SOICHIRO HONDA ( 17.11.1906 HAMAMACU, PREFEKTURA ŠIZUOKA – ۞ 5.8.1991 PREFEKTURA TOKIO) – mimořádně nadaný technik a konstruktér, zakladatel světoznámé značky Honda Motor Company. Ze skrovných poměrů se vypracoval na legendu motocyklového průmyslu i sportu. Patří k čelním představitelům japonského „hospodářského zázraku“ šedesátých let. V té době se již také výrazně prosazoval ve výrobě automobilů a úspěšně konkuroval největším domácím automobilkám Toyotě a Nissanu. Motocykly Honda nejrůznějších kubatur zvítězily v desítkách závodů Grand Prix a jezdci na těchto strojích získali i tituly mistrů světa. V automobilových soutěžích se vozy Honda dobře uvedly mimo jiné také v závodech F1. Za přispění k technickému pokroku obdržel vysoká státní vyznamenání a řády, prestižní ceny a čestné doktoráty doma i v cizině.

 

 

MIROSLAV HORNÍČEK – CHVÁLA JÍZDY NA KOLE

 

Jedna z jeho nezapomenutelných knih má titul Chvála pohybu a autor se v ní zamýšlí nad nejrůznějšími prostředky, pomocí nichž se pohyboval nebo byl pohybován, což ho přivádí i k obecnějším úvahám o životě a jeho peripetiích. Hned po úvodním pojednání o prospěšnosti chození pěšky po zemské kůře přichází na řadu kolo a po něm ještě motocykl, auto, kůň, vlak, loď, letadlo… Vzpomíná na osobní zkušenosti s nimi a ne všechny formy pohybu jednoznačně vychvaluje až do nebes. K některým má autor kladnější vztah, k jiným i vážnější výhrady a kritické připomínky. Vše se nese v duchu vyprávění pro Horníčka tak typického, plného vtipných postřehů a laskavého humoru.

 

Kola si užíval jen v mládí, potom samozřejmě dostalo přednost auto. Ale i tak zážitky z jízd do pražských divadel, za nimiž se vydával až z Plzně, nebo z cyklistického putování do Beskyd, se natrvalo zapsaly do paměti. Dokonce si vybavuje i ten opojný pocit, jaký zažíval, když byl poprvé jako malý prcek posazen na kolo s dospělým úmyslem.

 

„Na svou první jízdu se moc nepamatuju. Nevím, kdy a kde se odehrála, ale pamatuju si na její, řekl bych, psychickou atmošku. Na kolo jsem byl posazen svým bratrancem, který pak běžel vedle mne a držel částečně řídítka, částečně sedlo a částečně mne. Nevím už, co z toho udržel nejdéle. Taky nevím, kdy mne poprvé pustil a opustil. Byla to zvláštní a silná chvíle – dosud nikdy jsem si nepřipadal tak sám. Byla to trochu krutá a trochu krásná opuštěnost.

 

Byl to zážitek jedinečný a neopakovatelný: osobní účast a opuštěnost v prostoru. Člověk není ničím uzavřen, obklopen ani poháněn. Je to jen jakoby proměněná chůze. Je to chůze umocněná. Kolem vás příroda, vanoucí vzduch, couvající krajina a radost z vlastního úsilí.“

 

Od té první chvíle měl kolo rád, ale to tehdy ještě nebylo tak běžné jako dnes, a tak na své vlastní si musel ještě nějaký ten pátek počkat. Opravdové cestovní kolo dostal až kolem osmnácti. Po maturitě na něm dojížděl do zaměstnání do městského špitálu v Plzni, kde byl úředníkem. Když se jednou vracel z nemocnice domů, přehlédl ho řidič auta, došlo ke kolizi a do nemocnice se musel vrátit. Ale jako pacient s bolestným pocitem z otřesu mozku a drobnějšími zraněními až navrch hlavy. Řidič uznal své provinění, a když nic jiného, alespoň koupil nové kolo, téměř úplně stejné jako to, ze kterého zbyla jenom osmička. Ale ani tato nepříjemnost neochudila jeho náklonnost ke kolu jako přepravnímu vehiklu.

 

„A bylo tu tedy nové kolo. A protože bylo od prvního pouhým okem k nerozeznání, mohu říci, že jsem to první měl dvakrát. Na tomto kole jsem projel mnohé kraje a ujel mnoho kilometrů. Jezdil jsem na něm do Prahy na divadelní představení. Je to devadesát kilometrů, nebo 88 kilometrů a dva jsou jenom do kopce u Ejpovic, ve dvě jsem vyjel, v šest jsem byl na Smíchově a v sedm jsem už stál v některém z divadel: D34, Osvobozené, Národní, jako užaslý a nadšený ochotník.

 

Nevím, kam bych dojel ještě dnes. Sotva už byl si dal tu trasu Plzeň – Praha, ale vím jedno: kdyby někde a kdekoli hrál Jan Pivec, rozjedu se za ním zase na kole jako kdysi.“

 

Přiznává však jistou manuální neobratnost a malou technickou zručnost, která mu bránila zasahovat do mechanismu jízdního kola, pečovat o své kolo a ošetřovat ho, odvděčit se mu tak za prokázané služby.

 

„Jízda na kole je krásná – pokud člověk bere kolo jako živoucí bytost. Měl by s ním hovořit, měl by mu domlouvat, měl by mu po návratu poděkovat. A měl by vědět, že tato bytost potřebuje kýženou dojemnou péči. Se svým kolem jsem hovořil, vysvětloval mu, že musí dojet, a když dojelo, ocenil jsem to se skutečnou vděčností, ale jinak, obávám se, jsem samotnému kolu příliš nerozuměl.

 

Vím, není to nic složitého, je to jen převod, pneumatiky, eventuálně dynamo nebo přehazovačka, opravy jsou prosté a rychlé, ale já i před nimi stál bezradný a bezmocný, jako před vším, co je nutno vykonat rukama. To není lenost, to je neohrabanost. Když se stalo a já píchl duši, nezbylo mi než čekat na pokraji silnice a žadonit. Vzpomínám, jak mi jednou jakýsi cizí muž spravoval kolo a já mu asistoval. Tu jsem něco přidržel, tu něco podal, podle jeho pokynů. Když jsem vykonal asi třetí pomocný úkon, řekl mi: „Víte co? Jděte se projít do lesa a přijďte za půl hodiny.“ Šel jsem. Každý, kdo mne zná, mne ve chvíli takového technického zásahu pošle raději krapet víc dál. Někdo do lesa a jiný jinam.“

 

Vrcholným cyklistickým výkonem mladého Horňase bylo jeho putování z rodné Plzně až na světa kraj = do Beskyd na samé hranici se Slovenskem, odkud si ještě odskočil na Moravské Slovácko. Jen tak s dekou stočenou na zádech k přespání kde se dalo, moc víc toho nepotřeboval. Podružnosti, věci nedůležité a nepodstatné detaily této památné cesty se v paměti nedochovaly, zůstala tam však její opojná atmosférka.

 

„Moje nejdelší cesta vedla do Beskyd. Bylo mi čtyřiadvacet let, byl jsem už dva roky členem plzeňského divadla a dodnes nevím, co mne to napadlo, ale jel jsem do Beskyd. Sám. Nevím, jak dlouho jsem tam jel, nevzpomínám si už mnoho na tu cestu, bylo to takové volné putování bez jasného cíle a předem propočtených úseků, ale cosi se přece jen přihodilo…

 

Pak se mi objevily hory. Nejsem jejich milovníkem, zvláště ne jako cyklista. Uznávám hory jen jako vhodné pozadí a hledím na ně nejraději zdálky. Ale tentokrát jsem k nim mířil. Dobrovolně a záměrně. Proč, opakuji, nevím.

 

Když vzpomínám na tu svou tehdejší cestu, říkám si: nic se nestalo, není co vyprávět, čím pobavit, co sdělit. A přece se mi vrací jako sen. V něčem se podobala oné chvíli, kdy jsem se na kole poprvé rozjel sám. I tady jakási šťastná samota a opuštěnost v prostoru, kolem mne vanoucí čas a dálky, ve mně radost z osobního úsilí, z pohybu vpřed. Sen. Někdy se ptám: a což to zopakovat? Rozjet se, pobýt, toulat se…? A když potkám cyklistu, který má všechno své za sebou a který si někam jede, pocítím osten závisti a touhy.“

 

Nakonec ještě zajímavá úvaha o spojitosti mezi kolem a klukovstvím: „S kolem jsou spojena klukovská léta. Ale klukovství není spojeno s léty. Nemusí končit v určitém věku či po jistých zkušenostech. Klukovství je schopnost. Je to dar. Může být pašováno životem až do pozdních let, nemusí nás opustit, pokud je neopustíme sami, pokud je nezradíme, pokud se za ně nezačneme stydět – před svým okolím či sami před sebou. Vidím-li na silnici desetiletého cyklistu nebo cyklistu šedesátiletého, vím, že je něco spojuje, že mezi nimi neleží rozdíl zvící padesáti let, že pocit jejich nohou opřených do pedálů maže všechno, co by je mohlo dělit.“

 

 

MIROSLAV HORNÍČEK ( 10. LISTOPADU 1918 – ۞ 15. ÚNORA 2003) – herec, rejža, dramatik, scénárista. Jako herec prošel celou řadou divadel (mimo jiné Divadlo satiry, Národní divadlo, Semafor, Hudební divadlo v Karlíně nebo ABC, kde byl jevištním partnerem Jendy Wericha). Do paměti diváků se zapsal rovněž rolí ve filmu Kam čert nemůže nebo televizním seriálem Byli jednou dva písaři. Také fotograf, výtvarník, humorista, skvělý vypravěč a v neposlední řadě spisovatel, autor přibližně dvou desítek knih. K nejznámějším patří Dobře utajené housle, Jablko je vinno, knižní zpracování jeho televizních Hovorů H nebo cestopisné črty z jeho pobytů v cizině. Vynikal jemným, noblesním, elegantním humorem i kultivovaným mateřským jazykem, s nímž si dokázal mistrně pohrávat.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter