Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 17.11.
Mahulena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Buffalo Bill, Josef Dobrovský a MUDr. Yifru Assefa
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 17.8. (14:40:59)

RODOKMEN BUFFALO BILLA

(tento rodopisný náčrt byl sestaven léta Páně 1897)

 

Není obecně známou věcí, že v žilách plukovníka Codyho koluje skutečná královská krev. Je potomkem Milesia, španělského krále, slavného monarchy, jehož tři synové – Heber, Heremon a Ir – založili první dynastii v Irsku na počátku křesťanské éry. Rodina Cody pochází z Heremonova rodu. Její původní jméno bylo Tireach, což znamená »skály«. Tato rodová větev začíná u Fiucha Straivetina, jehož syn Muiredach Tireach byl roku 320 korunován na krále Irska. Svatý Jiří vykrvácel mučednickou smrtí 23. dubna roku 303 v Nikomédii v ostrém kontrastu ke komedii Nicomediæ v dnešním Izmitu v Turecku! Další člen tohoto rodu se stal králem v Connaughtu roku 701 a jeho država zahrnovala dnešní hrabství Clare, Galway a Mayo. Jména Connaught a Galway se v průběhu staletí spojila na Connalway, dále Connelwey, Connelty, Conly, Cory, Coddy, Coidy a Cody – tento vývoj lze sledovat v dochovaných zápisech. Také z matčiny strany může plukovník Cody odvozovat svůj původ z nejlepší krve Anglie.

 

Několik členů rodiny Cody se v roce 1747 vystěhovalo do Ameriky a usadilo se v Marylandu, Pensylvánii a Virgínii. Jméno rodiny Cody je často uváděno v dějinách slavné americké revoluce.

 

Jako jiné španělsko–irské rodiny mají i Codyové doklad svého původu ve formě erbu. Lev v tomto znaku znamená španělský původ. Je to stejná figura, která tvoří část španělského královského znaku – Kastilie a Leónu. Paže a kříž znamenají, že rod pochází od Heremona, jehož potomci mezi prvními přijali křesťanství.

 

Touto knihou o svém bratrovi sleduji dvojí cíl. Trvalá poptávka po autentickém životopise Buffalo Billa přinesla knihy různé kvality, ale žádná z nich nenesla pečeť pravdomluvných dějin. V životě plukovníka Codyho byly ovšem příhody – zvláště v mládí –, které může podat pouze ten, kdo s ním vyrůstal od dětství. Za mnoho příběhů z pozdějšího života Buffalo Billa vděčím vyprávěním a zprávám jeho samého i jiných. Ráda bych vyslovila svoji vděčnost a uznání generálu P. H. Sheridanovi, plukovníku Inmanovi, plukovníku Ingrahamovi a svému bratrovi. Cennou pomoc mi poskytly Sheridanovy Paměti, Cesta do Santa Fé, Cesta k Velkému Solnému jezeru, Buffalo Billův vlastní životopis a Příběhy ze života Buffalo Billa.

 

Druhým důvodem, který rozhodl o napsání životopisu mého bratra, byl cit čistě osobní. Přezdívka Buffalo Bill – Buvolí Vilík střílík – vytvořila u mnohých lidí o něm představu hrubé hraničářské postavy, neschopné žádné něžnosti a pravé ušlechtilosti. Ale básník pěl úplně pravdivě:

 

Rek nejstatečnější je nejněžnější.

Jen laskavé srdce zná pravou odvahu.

 

Čtenáři znají mého bratra jako chlapeckého pobíječe Indiánů, jako šampióna mezi lovci bizonů, jako neohroženého hraničáře, statečného vojáka, odvážného skauta – a jako proslulého divadelního podnikatele a organizátora výstav. Málokdo však ví, jakou roli hrál za jevištěm. Jeho oddanost ovdovělé matce ho jako nedorostlého chlapce hnala na jeviště neustálé činnosti, v pozdějších letech projevoval ušlechtilou rozmyslnost, ohleduplnost a opravdový cit.

 

A tak bylo částí mého malého úkolu i to, abych umožnila veřejnosti poznat Buffalo Billa očima jeho sestry, které viděly pravdu nezkresleně, byť vlídně. Jestliže jsem se někde dala strhnout ke chvále, kde by snad prosté vyprávění bylo příhodnější, a jestliže jsem se snad některými historickými detaily zabývala podrobněji, musím zároveň dodat, že si nejsem vědoma, že bych napsala více nežli prostý, neokrášlený životní děj. Měla jsem nemálo starostí, abych vybrala to nejdůležitější z bohatství skutečné látky, než abych se mohla zabývat smyšlenkami.

 

Conyview, Duluth, Minnesota

 

26. února 1899   Helen Cody–Wetmore.

 

 

JOSEF DOBROVSKÝ

 

    17.8.1753   ĎARMOTY    ۞   6.1.1829   BRNO

 

 

Zřídka se vtěsná toliko protimluvů do jediného lidského osudu, jako tomu bylo v případě Josefa Dobrovského. Vyznavač jasného rozumu a nezakalené, nekontaminované bystřiny, skončí svůj život v kalné hlubině šílenství. V samotné podstatě rozporuplná postavička ano, avšak rozpolcená méně, skoro vůbec ne. Bytostný ateista si navlékne kněžské roucho a přijme svěcení, protože bez něj sotva by se mohl uživit a protloukat nejistým životem. Ten, jehož starší publikace – a nikoli neprávem – nazvou zakladatelem slavistiky a „tvůrcem moderního písemnictví českého“, se česky naučí teprve třináctiletý a svá nejdůležitější díla napíše německy, neboť chce, aby jim bylo i ve vzdělaneckých kruzích rozuměno bez komolení a bez překrucování. A tyto kruhy, co disponují pěti pé, nebo po většinu času správným počtem koleček v soukolí, na rozhraní 18. a 19. století se dorozumívají zásadně německy. Bouřlivák, který postaví na hlavu vše, co se do té doby ve společenských vědách pokládalo za tabu a nezpochybnitelné, prožije valnou část svých let jako vychovatel mladých hrabátek v rodině Nosticů v Praze. Zastánce pokroku ve všech směrech civilizace vstupuje do mnišského řádu, který je symbolem zpátečnictví i pro poněkud osvícenější korunované hlavy, jako byl třeba Josef II., do řádu jezuitů. Učenec, který niternou předtuchu českého lidu, jež vede ke sbratření s lidem ruským, postaví na vědecký základ, vydá první slovník ruského jazyka… v němčině.

 

Narodil se 17. srpna 1753 v Ďarmotech v Uhrách. A již jeho zrození jakoby předznamenávalo spletitost životní pouti. Otec, takto strážmistr dragounského pluku, pocházel ze Solnice u Rychnova, který tenkráte jen zřídka býval životem veselým a zdařilým, ho zanesl do míst, kde služba čekávala všelijaká, pouze ne lehounká. A jestliže strážmistrův synek Pepík, novorozenec pokřtěný řádně v kostele, se proměnil z Doubraveckého v Dobrovského (aby navozoval příklad přidávat do společnosti jen dobro k dobru jako cihlu k cihle na stavbách), pak tato svým způsobem praktická a smysluplná zkomolenina padá na vrub polního kaplana, který nebyl slovanského původu a nějaké to písmenko ho, jak se říká, prostě nevytrhlo z uspokojení. Až po letech se Josef Dobrovský má v solnických matrikách přesvědčit, kterak znělo původní příjmení jeho předků. Ale to už bude příliš známý, příliš přivykne zkomolenému příjmení, než aby je chtěl a mohl ještě měnit.

 

Novorozenec se nestačí ani rozkoukat po světě, do něhož přišel, ještě si s ním nerozumí, ještě se rozhlíží prvními, nechápajícími pohledy a už se s rodiči stěhuje. Po prašných, drkotavých a leckdy i nepříliš bezpečných cestách cestuje z Ďarmot do Horšovského Týna, kam byl otec přeložen. Ve městě dnes bytostně českém, tehdy uslyšíš češtinu jako sprostou hantýrku jen na zadních dvorcích. Pouze v dílnách a krámcích, jen u zadních vchodů „pro služebnictvo“. A tak se není čemu divit, že první slova, která pronese strážmistrův synek jsou německá. Mají ve znamení té řeči proběhnout dětské hry i přesmyčky i první seznámení se švabachem a číslicemi. Až nastane rok 1763 (někteří zběhlí myslitelé a objevitelé uvádějí ročník 1762) a mladý Josef Dobrovský postupuje na gymnázium v Havlíčkově Brodě, který se tehdy jmenuje Německý a tam se přiučí základům českého jazyka. A jakoby to nestačilo, jakoby si osud chtěl zahrát a ukázat svou podivuhodnou vynalézavost, pak Dobrovského čeština je stavěna na pevný a vědomě třeskutý základ až teprve tehdá, když postoupí na jezuitské gymnázium v Klatovech. Náhoda? Ale to sotva…

 

Jezuité, pravda, byli nepříznivci českého jazyka a českého písemnictví, neboť české písemnictví jim bylo především písemnictvím husitských kacířů a česká řeč sdělovacím prostředkem myšlenek, které se příčily všemu, co jezuité prosazovali.

 

Potud je tedy Dobrovského seznámení s češtinou na jezuitském gymnáziu v Klatovech protimluvné. Ale je tu ještě druhá stránka věci. Klatovy byly jadrně české líhně talentů. A jezuité, aby mohli dosáhnout svých met, nemohli se pouze kabonit ve vzdělanecké povýšenosti a zpupnosti, a hovořit jazykem, který lid, jejž mají spoutávat svými sítěmi, neovládá nebo dokonce ignoruje. A ještě něco: z řad jezuitů vzešli přece tak odvážní obránci české řeči a dějin, jako byl ranař Balbín (raná forma vzdělance), ostatně, lze-li to tak popsati, Dobrovského duchovní „děd vševěd“. Z tohoto hlediska nebylo tedy rozporuplné, ale přirozené, ne-li dokonce zákonité, že Dobrovský se česky doučil na klatovském jezuitském gymnáziu a broukal si přitom, jak je svět krásný. Je jedním z těch vzácných typů, kterým středoškolská studia a biflovací manévry nepřipadnou k uzívání – leč uzoufání též – nudná. Chce v něčem vyniknout a bořit zažité konvence. A dokáže vyniknout levou zadní. S pověstí hlavy otevřené, „oblíbence Múz“, jak se tenkrát říkávalo, začíná roku 1768 svá filozofická studia na pražské univerzitě, aby je roku 1771 završil: první mezi všemi svými spolužáky, není to moc nadnesené? Tomu se mi ani snad nechce věřit. Dobrovský si zvyká být premiant. Stát a čnít nejvýše. Ale ten, kdo je první, je také jediný a tedy osamělý. I v tom je předznamenání budoucnosti. Léta 1771–1772 stráví na bohoslovecké fakultě, ale studia teologie přeruší, a složí zvláštní zkoušku z filozofie  s protekcí své vlivné známosti s děkanem filozofické fakulty Josefem Steplingem je přijat – do jezuitského řádu. Jakoby strohá až nesmyslná vojenská organizace Dobrovského neustále přitahovala. Zdá se, jakoby v ní hledal víc, než nepromokavou střechu nad hlavou a nadějné vyhlídky do budoucna. Jakoby právě ona řehole, daná v 16. století vojáckým Baskem, svatým Ignácem z Loyoly, proto dnes označujeme loajalitu loajalitou, mu poskytovala rovnováhu; bránila, aby se nerozpustil v mnoha snech a záměrech, jimiž jeho velkolepý mozeček opravdu nešetří. Zvláštní je, že Josef Dobrovský se za noviciátu, který si odbyde v Brně, vůbec nezaobírá myšlenkami na vzkříšení a vědecké poznání a dotváření českého slovosledu a košilaté slovní zásoby zejména. A dokonce mu nic není tak cizí, jako myšlenka na jakákoli studia slavistická. Mládence, který si už v dětství obul toulavé prapra-adidas, láká jiná možnost, kterou mu jezuité předestřeli. Chystá se vystřelit na misionářskou dráhu. Má šířit světlo víry pravé až v daleké, tedy nekonečně neprobádané Indii. Ať mínil, jak mínil, dějiny měnily resumé. Jezuité byli vždy ve dvojím ohni, jako účetnictví znáte podvojné a přesné. Lid je nikdy a nikde nepřijímal a vládcové starostové, kterým nad jiné dobře sloužili, pohlíželi na ně s obavami a jistou skepsí. Řád spojený disciplínou v jedinou údernou pěsťovku, vynalézavý v čachrech politiky i politikářství, byl dobrý spojenec, ale tajil se v něm strašlivý protivník. A to byl i jeden z důvodů, proč jezuité byli z mnoha zemí vypoklonkováni, aby zase byli povoláni zpět. Jezuitský řád byl zrušen v roce 1773 a dvacetiletý holobrádek Dobrovský zjišťuje, že mu natropili čáru přes rozpočet. Náhle stanul s prázdnýma rukama a bez střechy nad hlavou. Jenže Dobrovský, v tom podivuhodném mladíkovi je dost rezerv rozhodnosti, že by snad stačila šesti zralým mužům, proto dlouho neváhá. Nemá-li v Brně, kam by hlavu složil, pak Praha, ona „caput regni“, hlava království, se jistě ukáže s pohostinnější vizitkou napřed. Otočí se k Brnu zády a opět vstoupí na bohosloveckou fakultu. Teologii dostuduje roku 1776 a tu se svět kolem něj promění. Josef Dobrovský si zvolí místo, hodinu, čas, místo které může mít různý význam a rozdílnou vážnost i váhu. Podle toho, kdo ho zastává. Jeden, slabý a nicotný licoměrník, je promění v zaměstnání lokajské. Druhý, silný a cílevědomý, v pozici, z níž lze mnohého skvělého dosáhnout. Dobrovský náleží k těm druhým kapacitám v oboru snažit se a nevzdávat se. A tak když přijme učitelské místo v hraběcí rodině Nosticů, dostává se do kruhů tehdejší osvícenské inteligence. České i německé. Jako každý opravdový vzdělanec je i Dobrovský někdy až nepříjemný ironik, tedy na ránu. Získává si pověst mladíka nejen vzdělaného a citlivého, ale i volnomyšlenkářského, nevěreckého a nevěřícího v nic jiného, než je vlastní rozum dosazený do mozečku volně přístupný a zvladatelný na výbornou.

 

A tak jeden reakční kněz, kterými se Praha tehdy jen hemží, píše roku 1786 Dobrovskému před tím, než se učenec dá vysvětit na kněze: „Jen ať vám náš Pánbíček jde pěkně k duhu a duha vysvitne jak aura…“ Pražská „lepší společnost“ pokládala Dobrovského vysvěcení za sňatek z politického nevalného rozumu. A zdá se, že se příliš nemýlila.

 

Po působení u Nosticů následuje krátké intermezzo. Roku 1787 přijímá Dobrovský místo prorektora a o dvě léta později, roku 1789, kdy to vře u Bastily, se stává rektorem semináře v Hradisku u Olomouce. Ale vydrží tu pouhý rok a když do konce „osvíceného století“ zbývá už jen poslední dekáda, Dobrovský se vrací pod střechu nostického paláce. Jakoby vyhledával ochranu. Jakoby potřeboval ke svému vytržení a rozptýlení dům, ve kterém si hloubavost podává často ruku s uvolněným životem, bohémsky a nasnadě, jaký si v těch dobách provinciální Praha mohla troufnout. Už má u Nosticů zůstat. Sem se vrací v lednu 1829 z Vídně. Ale v Brně se k nervovému onemocnění přidá horečka. Tehdejší diagnóza hovoří o zápalu plic. Nakolik hodnověrně, sotva můžeme dnes posuzovat. Skutečností však zůstává, že 6. ledna 1829 Dobrovský dodělává z posledních sil v klášteře Milosrdných.

 

Pohřbí ho na Starém Brně a o jeho náhrobek se postará hrabě Salm, který dá odlít kovový památník a uvařit speciální várku Starobrna.

 

Ale onen příslovečný „pomník kovu trvalejší“ nemohl postavit žádný hrabě. Byť by byl jak Trautenberg sebebohatší a sebeproslulejší / profláklejší, i kdybychom mu přidávali ty nejčistší úmysly. Ten památník si vybudoval Josef Dobrovský sám a byla by blbost si neuvědomit, že žije v téměř každém slově, které napíšeme či konstatujeme, že je zahrnut v každém českém verši, který zaslechneme takřka ledabyle, přečteme či sporadicky ostýchavě proneseme. Nepřestane udivovat Dobrovského nezměrná, neúnavná píle. Jeho přímo – a tady se nelekejme slova – titánská tvořivost a forma. Jeho následovnictví si přisvojí literární vědci a historikové. Správně. Neboť to byl Dobrovský a jednoduše jedině Dobrovský, kdo pracoval nad teorií českého verše; rozpoznal, že je v češtině pro verš rozhodující přirozený přízvuk. Stanovil základní prozodická pravidla, která byla s to poskytnout základ k rozvoji českého básnictví.

 

Za jeho následovníka se pokládají filologové s diplomem.

 

Je to plně oprávněné, neboť Dobrovský vytvořil česko–německý slovník, který sloužil jako první skutečně vědecká pomůcka překladatelům. A napsal Podrobnou mluvnici české řeči, jež podávala soustavný obraz české řeči, spisovného jazyka a uzákonila mluvnické tvary. Ostatně: jeho aktivita na poli jazykovědném je tak rozsáhlá, že se nezbývá, než divit. Jsou zde k mání studie základního významu jako například spis Institutiones linguæ slavicæ dialecti veteris čili Základy staroslovanského jazyka. Dobrovský se zabývá dvěma základními otázkami, které dodnes vzdorují daleko rozvinutější a rafinovanější metodice filologického pozorování, totiž původem jmen „Čech“ a „Slovan“. Skutečně: ani dnes nemůžeme povědět s konečnou platností a bez všelijakých „zajisté, ale…“ nic naprosto přesného o jejich původu a významu. Bohužel se nedochovala Dobrovského mluvnice lužické srbštiny. Pozdní dílo, které učenec v záchvatu hněvu a v jedné z oněch kalných trudnomyslných chvílí, jež doprovázely poslední léta jeho života, zničil a vyhodil na skládku. Jak pověděno: byl tu první slovník ruštiny pro Čechy. Napsaný německy. A jeho praktická potřeba byla vyvolána příchodem ruských vojsk, vedených Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem do Čech a pobytem velkého ruského vojevůdce v Praze.

 

Dobrovského „bistro“ horlivé vidění a cítění = užívání si češtiny, její souvislosti s ostatními příbuznými slovanskými jazyky, je podivuhodně moderní a podivuhodně ještě dnes, víc než po dvou stech letech, fresh. Fresh is the word. Odporoval barokizaci jazyka. Byl pro prostý, ale vědecký zdůvodněný výraz. Pro stručnost. Přesnost. Spoléhal na vrozenou nosnost češtiny, ale současně si uvědomoval, že je nutno ji hledat a objevovat. Nacházet a pečovat o ni se zájmem, že jazyk je tím nejvlastnějším šperkem hravě v představě jako oko v hlavě, co národ obdrží zas nadělováno do vínku, tím nejstarobylejším i nejmodernějším současně, že na jeho tvorbě se podílí každý, kdo jím proplouvá a promlouvá, píše, zpívá. Nemistroval jazyk. Snažil se ho analyzovat a porozumět mu. Ne ho trapácky přizpůsobovat a mrzačit k obrazu prchavé potřeby. A v tom je snad největší a ne vždy dobře chápané dědictví Josefa Dobrovského. Fresh is the word, můj synu.

 

A konečně, historikové, zejména však badatelé, kteří se zaobírají staršími a nejstaršími dějinami českého status quo, v každé periodě jim šlo o stav dneška, volají: „Je náš kůň!“ A bezesporu i oni mají právo. I k nim má – naopak vzato – Dobrovský svá práva fundátorská, své nároky zakladatelské a objevitelské v nejpřímějším smyslu tohoto slova. Neboť patří mezi ty, kdo začali kriticky číst středověké prameny, ať vyprávěcí na pergamenech, ať listinné. Věděli, že je nutno posuzovat znaky vnější, tj. psací látku, písmo, druh a podoba pečeti, ale i znaky vnitřní, tj. obsahové a určit, zda odpovídají sobě navzájem i době, do které se dotyčný pramen hlásí.

 

Josef Dobrovský byl prvotina, amen.

 

Nebyl však jediný snaživý. Za jeho života pracují takoví badatelé jako František Martin Pelcl, Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík a co hlavní: na českém poli kulturním se objevuje šerosvitná, těžká a tragická postava Václava Hanky. Hanka? Josef Dobrovský má ještě to štěstí zažít, jak český národ užasne nad nálezem takzvaného Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Ještě vidí, jak vlastenečtí i vlastenčící intelektuálové všeho druhu a zrna Hanko nadšeně povykují: „Tak stará je česká historie.“

 

Muž, který je nesmiřitelný ke všem a jenž ustupuje pouze vědecké pravdě, rozpozná, že rukopisy jsou ošemetný podvrh. Talentovaný. Možná kongeniální podvod. Ale furt podvod. A Dobrovského étos i Dobrovského racio, jeho mravnost i rozum se vzpouzejí a brání třebas jen pomyšlení, že by dějiny národa, který se taktak právě probírá z letargie k vědomému bytí, by měly být znešvařeny hanebnou lží, třeba lží lichotivou a líbivou.

 

Dobrovský řekne svoje: „NE!“

 

Rozsudek, proti němuž není odvolání, leč k nejvyšší instanci, k vědeckému poznání. A tu si je Dobrovský zcela jist, že pravda působí na jeho straně. Odhalí ten švindl o mnoho desítek let dříve, než to rukou společnou a nerozdílnou s mnohem většími prostředky, vyvinutější metodou udělají metodici Jaroslav Goll a Zdeněk Nejedlý, sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, filolog Jan Gebauer, které podpoří tehdejší chemie, jež nalezne v inkoustu stopy zázraku po takzvané berlínské modři, látce, jež v dávných staletích, k nimž se Rukopisy cudně hlásí, prostě neexistovala ani omylem. Tím je vyřčen poslední a neodvolatelný rozsudek.

 

A vědci si vyslouží stejné urážky, stejné opovržení, stejné nemístné nadávky fangličkářských maloměšťanů, přízviska gaunerů a zrádců národa, jaké se snesly před desítkami let na hlavu Josefa Dobrovského, neboť měšťácké vlastenčení jde s tupou obhroublostí ruku v ruce, bohužel. Dobrovský však dokreslil svůj portrét. K podobě velkého vědce musela zákonitě přibýt podoba velkého člověka; muž plný rozporů a protimluvů byl – a to není a nemůže být paradox – postavou vzácně z jediného kusu tesanou.

 

Jaksi mimo zájem zůstávaly styky Josefa Dobrovského. Ale i ony tvoří nezanedbatelnou, ba velice důležitou součást jeho životního díla a zdaru, neboť v nich a jejich prostřednictvím Josef Dobrovský probouzel znovu zdravé vědomí i podvědomí o starém kulturním národě českém, uprostřed Evropy skrytém. A neprobouzel ho jen v lecjakých hlavách, ale v mozcích, které patří dodnes k chloubě lidské kultury.

 



VĚNOVÁNO VŠEM HRDÝM ČECHŮM BEZ ROZDÍLU BARVY PLETI:

 

MUDr. YIFRU ASSEFA – OBLASTNÍ CHIRURG VE VRBNĚ POD PRADĚDEM, FANTASTICKÉ HORSKÉ OBCI S KOSTELEM SV. MICHÆELA S LEONARDOVO PLÁTNEM „POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ“ OD MÍSTNÍHO OBYVATELE RUDOLFA TEMPLERA Z ROKU 1889 A JEŠTĚ NAVÍC S FANTASTICKÝM ZÁMEČKEM EMILA GROHMANNA JAKO UBYTOVACÍ SUPER NEOBTÍŽNOU VARIANTOU JEN ZA 300 Kč V ZIMĚ, 250 Kč V PRIMA LETNÍM OBDOBÍ.

 

JAN BURIAN – KŘEHKÝ NEPŘECITLIVĚLÝ PACIENT

 
 

YIFRU ASSEFA, CHIRURG (☼  17.8.1957)

 

Narodil se v Etiopii. Vystudoval fakultu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, promoval v roce 1987. Pracuje ve Vrbně pod Pradědem, kde vede soukromou ordinaci. Je chirurg. Jeho profesním zájmem je proctologie – onemocnění konečníku a tlustého střeva. Baví ho sportování, v poslední době hlavně televizní fotbalové přenosy. Zajímá ho regionální historie, zaměřuje se na významné osobnosti kraje, kde vegetuje.

 

Vrbno pod Pradědem. Bílá kůže Jan Burian a mouřenín Yifru Assefa sledují ze střídačky zápas v sálovém fotbálku. Vzápětí do hry dokonce zasahují. Střih. Upravená vila z konce devatenáctého století. V ní moderní chirurgická ambulance. Pan doktor Assefa celý ve světle zeleném plášti provádí na operačním sále chirurgický zákrok. Ve své ordinaci se pak setkává s Janem Burianem, který sedí vedle jeho psacího stolu – jak tak pacient u doktora sedává. Tentokrát ovšem neklade otázky lékař.

 

V KOLIK SE VRACÍVÁŠ DOMŮ?

V pondělí mám ordinaci v Bruntále s osmihodinovou pracovní dobou, v úterý jsem k dispozici dvanáct hodin, vracím se večer po deváté, ve středu ordinuji tak osm a půl devět hodin, kolem šesté jsem doma. Ve čtvrtek mám operační den a někdy službu v Rýmařově, v pátek jsem v ordinaci od osmi do čtrnácti a pak mám volno, v sobotu sloužím do dvanácti, v neděli dělám třináct hodin… jen to hvizdne.

 

MÁŠ TO POMĚRNĚ DOST DALEKO OD DOMOVA, NE?

Dost daleko. Chtěl jsem studovat v Evropě a vybral jsem si Charles University. Teprve pak jsem začal hledat informace o tehdejším Československu.

 

JSI Z BOHATÉ RODINY?

Finanční problémy, které jsem měl pak tady, jsem do té doby neznal.

 

CO DĚLAL TATÍNEK?

Byl guvernérem největší provincie, Východní Etiopie. Měla vyšší počet obyvatel než tehdejší Československo.

 

CO OVLIVNILO, ŽE JSI PO DOKONČENÍ ŠKOLY ZŮSTAL TADY?

Mám v Bruntále dceru, proto jsem se rozhodl zůstat tu rok. Pak jsem si říkal, že by bylo škoda odejít, když tu mám dobré kolegy, později jsem uvažoval, že by bylo dobré mít atestaci. A tak to pokračovalo…

 

…AŽ TADY MÁŠ NEMOCNICI.

Po revoluci, když se změnila situace, jsem zažádal o občanství. Předtím požadovali potvrzení o zproštění ze státního svazku Etiopie a zkoumali, v jaké jsem byl politické partaji. Po revoluci to bylo jednodušší.

 

TVŮJ KAMARÁD ŽIJE V AMERICE. JAK SI VEDE VE SROVNÁNÍ S TEBOU?

Stal se na Mayo klinice největším expertem ve svém oboru na úrovni našeho primáře. Když přijel sem, byl příjemně překvapen. Znal zdejší poměry, v Praze jsme spolu studovali.

 

NELITUJEŠ TOHO, ŽE JSI TAM NEJEL S NÍM?

Ani ne. V Americe jsem sice ještě nebyl, i když mám na jeho kliniku pozvání. Asi by mi trvalo dlouho, než bych pochopil mentalitu Američanů. Mentalita Evropanů mi sedne víc, udělal jsem pro její pochopení nemálo akvizic.

 

A JAKÁ JE MENTALITA EVROPANŮ VE VRBNĚ POD PRADĚDEM?

Bylo pro mě náročné Čechy jako takové poznat. Chodil jsem do kina na české filmy a nerozuměl jsem, proč, co a jak je, zabijačku jsem v životě neviděl. Potřeboval jsem, aby mi někdo vysvětlil vtipy, legraci, abych se mohl zasmát bez pocitu trapnosti. Bylo náročné všemu porozumět. Kdybych se domů vrátil už po roce pobytu tady, měl bych úplně jiný názor na tuhle zemi než teď, po více letech.

 

JE TO TU HODNĚ ODLIŠNÉ? TŘEBA HUMOR?

Určitě. Humor určitě. V něčem nacházím jistou podobu, ale rozdílů je hodně. Ale mně už teď nečiní svízel chápat názory na politiku a kulturu, pochopil jsem, jakým způsobem se Čech na situaci dívá. Dokonce, když mi volají kamarádi z Ameriky, říkají: „Nějak podezřele divně mluvíš – moc pomalu.“ Samozřejmě, vždyť tady amharštinou nepromluvím na nikoho, jak je rok dlouhý.

 

ŘÍKÁŠ JIM Ř?

To jsou první věci v češtině, které jsem se naučil, aby mě Češi nepřekvapili. Byli vždycky namyšlení, že my ř neumíme. Tři sta třiatřicet – to jsem se schválně naučil a nejdřív jsem jako dělal, že bych to nedokázal – vyhrával jsem na tom flašky.

 

PŘEKVAPILO TĚ TU NĚCO V DOBRÉM NEBO VE ŠPATNÉM? CO MY BEREME SAMOZŘEJMĚ, TEBE JISTĚ PŘEKVAPÍ NEBO ZAUJME.

Některé věci jsou opravdu zajímavé. Čech si dokáže dělat zvláštní legraci. Jako by někteří lidé ztratili národní hrdost – dělají si legraci ze sebe, z českého národa. Myslím, že u nás by to dost dobře nešlo.

 

MÁŠ NĚJAKÝ OBLÍBENÝ VTIP?

Asi ne, nevzpomínám si, ale rád je poslouchám. Když se během nějakých operačních výkonů pacient při lokální anestezi uklidní, to vyzvídám. Někteří pacienti, kteří chodili denně na převazy, si vtipy už předem připravovali.

 

ONI TĚ TAKHLE UPLÁCEJÍ, ABYS JE TAK NEMUČIL. TAKY SE KOUKÁŠ DO KRKU?

V sobotu, v neděli nebo ve večerních hodinách, když tady ve Vrbně žádný jiný doktor neordinuje, přicházejí lidé i s jinými potížemi než jsou chirurgické záležitosti. To jim musím pomoct, i když teď vyšly nesmyslné vyhlášky, že doktor nesmí dávat léky v ordinaci. Hrozí pokuta sto tisíc a odebrání licence. To je špatné hlavně pro trpící lidi. Třeba přijde stará paní, která nikoho nemá, nález je jednoznačný a potřebuje antibiotika, ale podle zákona jí je nesmím dát ze svých zásob. Musím jí napsat recept a ona si sama v horečkách musí zajet do Bruntálu, nebo na to někoho sehnat. Výjimky by se měly běžně povolit. Tímhle se přece peníze nedají vydělávat, lidem by se mělo vše zjednodušit. Vadí mi, když jim musím oznámit, že léky jim vydat nemohu.

 

SPLÁCÍŠ PŮJČKY?

Půjčky splácím, asi za dva roky bych to měl mít skončeno.

 

BUDEŠ PAK PRACOVAT O HODINU MÍŇ?

Nevím. Když jako doktor něco začneš… To se nedá zastavit.

 

KDYŽ JEDEŠ DO ZAHRANIČÍ A UKAZUJEŠ ČESKÝ PAS, DIVÍ SE TOMU NĚKDO?

Ještě se mi to nestalo, jen jednou ve Španělsku se mě recepční ptala, jestli je normální, že v České republice žijí černoši. Říkal jsem, že normální to není, ale já tam žiji a jsem občanem toho státu.

 

BYL JSI HRDÝ NA TO, ŽE JSI ČECH?

Nemohu říct, že bych někdy litoval, že jsem občanem téhle republiky. Nic mě zatím nenutí říkat, že jsem to neměl dělat.

 

DĚLÁ TI RADOST, KDYŽ SI MŮŽEŠ Z NĚKOHO UTAHOVAT?

Někdy jo. Kamarád z Ameriky přijel do Prahy na kongres o infekčních onemocněních. Povídali jsme si spolu a opodál stál nějaký pán docent z biochemie z Prahy. Viděl, že Američan má na saku ceduli Mayo Clinic USA, ale s ním jsme si začali povídat česky. Pan docent se diví: „Z USA – a mluvíte česky?“ Kamarád na to: „To je jednoduchý. Když jsem zjistil, že budu přednášet v Praze, podíval jsem se do knihy a nabifloval jsem se češtinu.“ A pan docent: „To není možný, vždyť čeština je tak složitá.“ A Američan: „Není, zvládl jsem ji hned za čtrnáct dní.“ Docent na nás jen zíral, až jsme mu museli vysvětlit, že jsme studovali v Praze.

 

TAK JSTE PROKÁZALI TAKY JEDNU ČESKOU VLASTNOST, ŽE? DÁVÁ TI NĚKDY NĚKDO NAJEVO, ŽE JSI JINÁ RASA NEŽ MY?

Tady, v Bruntále a Vrbně, jsem se s tím nesetkal. Spíš jsem zažil lidi, kteří mou pomoc vyhledávají. Nestalo se, aby řekli: „Ne, za ním nejdu.“ Může se to přihodit, kde mě neznají, ale aby mě někdo urážel, to ne.

 

JAK SE ŘÍKÁ, ORLA MOUCHY NEKOUŠOU. MĚ BY ZAJÍMALO, JESTLI TY NĚKDY DÁŠ LIDEM NAJEVO, ŽE ONI JSOU JINÁ RASA, ŽE TY JSI NĚCO LEPŠÍHO.

Ještě jako student jsem vešel do nějaké hospody a tam mi někdo dal najevo, že bych tam být neměl. „To je tvůj problém,“ reagoval jsem. „Když budeš v něčem, co se týká české historie a literatury, lepší znalec než já, tak mi můžeš nadávat.“ A pak jsme spolu seděli u jednoho stolu, začali debatovat a stali se z nás kamarádi. Když jsem promoval, dovezl mi z Moravy asi pětadvacet litrů vína a říkal: „To je pro mýho nejlepšího kamaráda.“

 

JAKÝ MÁŠ NÁZOR NA ROMY?

Zažil jsem hodně dobrých Romů, ale i špatných. Jednou, když jsem ještě dělal v nemocnici, přivezla sanitka Roma ze svatby. Nepřišla mu nevěsta, on se rozčílil, rozbil půllitr a pořezal se. Ránu jsem mu zašil a pozval za tři dny na převaz. Chtěl, ať ho sanitka odveze i zpět. „Ale na to nemáte nárok, jste mladej, dojdete. A představte si, že by se teď někde něco semlelo. Slouží jen jedna sanitka, nemohu vám ji poskytnout.“ Rozčílil se, že si myslím, že jsem africký král, ať si uvědomím, že jsem v Česku a hrozně sprostě mi nadával. Ale já se tomu smál.

 

ZAJÍMÁŠ SE O POLITIKU?

Ano, zajímal jsem se o politiku už doma. Když člověk jednou začne, už se toho nezbaví. Televizní noviny a diskuzní pořady – v tom musím mít přehled.

 

JAKÁ BYLA POLITICKÁ SITUACE V AFRICE?

Při kolonizaci se nerespektovaly původní kmenové hranice, takže kmeny jsou napůl v jedné a napůl v druhé zemi. Proto nastaly občanské války. Etiopie měla tu výhodu, že nebyla kolonií. Byla jen nějakou dobu okupovaná Italy.

 

TAKŽE JE TO HRDÝ STÁT.

Velice. U nás žije jen jedna národnost. Amharové, taky do té národnosti patřím. Máme jinou mentalitu, neumíme prohrávat a nenecháme si diktovat. Takže do války jsme šli vždycky hlava nehlava, i když jsme věděli, že se svými primitivními zbraněmi nemáme moc velkou šanci. Naše síla byla spíš v naší mentalitě. Ty státy, které byly kolonií, mají sice lepší infrastrukturu, cesty, dálnice, viděl jsem to například v Keni, kde jsem párkrát byl, ale náš národ nepoznal, co je kolonialismus a nezažil jeho krutosti.

 

JSI ZKLAMANÝ Z NAŠÍ SAMETOVÉ REVOLUCE?

Trošku ano, ale spousta věcí se změnila k lepšímu. Třeba obchody, cestování. To, co se odehrávalo na hranicích, bylo pro lidi velmi ponižující. Před revolucí jsem jednou četl v metru knihu, kterou jsem si půjčil z knihovny velvyslanectví Spojených států. Byla to Okupace Československa Sovětskou armádou – a byl vidět titul. Nějaký starší pán přišel a řekl: „Na to si dej raději noviny.“ Tyhle okamžiky by se neměly zapomenout. To podcenění lidské důstojnosti. A změny by se měly ocenit.

 

ČÍM BYS CHTĚL BÝT V DALŠÍM ŽIVOTĚ?

Nevím… Určitě člověkem a asi i úspěšnějším chirurgem.

 

(Posezení s Janem Burianem, díl 69/1998)

 

DŮVĚRNÉ SDĚLENÍ V ROCE 2005:

Mám krásnou a starostlivou ženu, je to má opora. Alžbětko, to je ta paní se mnou na fotkách z Bruntálu, kde ona vede svůj krámek Zlatnictví. Postavili jsme dům, starám se o zahradu. Jediné, co mě trápí, je současná politická situace v České republice. YA

 

OTÁZKA NA OPLÁTKU:

HONZO, JSI PRO MĚ ČESTNÝ, VZDĚLANÝ A PŘÍJEMNÝ ČLOVĚK, KTERÉHO SI VELICE VÁŽÍM. NEMYSLÍŠ, ŽE UŽ JE NA ČASE POMÝŠLET NA POLITICKOU DRÁHU?

Pro mě jsou politici lidé, kteří za mě dělají práci, již bych nikdy dělat nechtěl a ani neuměl. A navíc se bojím, že kdyby mě něco či někdo nakonec přinutil stát se politikem, změnil bych se a už bys mě neměl, milý Yifru, tak rád. 




Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter