Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 22.9.
Darina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
včera by měl svátek i Otokar Březina, vzpomínky Helenky Code co jde co ujde
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 28.8. (08:50:26)

WALK THIS WAY, MYS DOBRÉ NADĚJE V MISS KOCOUŘÍM „NIRVÁNKA: IN UTERO“


Mylady Hořáková, jste Fenomén, jak by řek Bořek Šípek

jste abeceda milování i domácího senzačního malování

kdo je na procházkách ten výpravnej výmluvnej týpek

prozraďte mi v ústní tradici ne na hranici Alžbětín bez odmlouvání

jestli lezete ráda do hor jako pan Yetti

jestli nemáte odpůrce ani na výzvě Kleti

u Krumlova, tam jsou dobré vyvýšeniny

do Krumlovských zahrad chci Vás jemně vlákat, jestli máte volno, potažmo něčí hezčí narozeniny?

třeba neznáte Dívčí Kámen, chci Vás jako Karel Čapek čapnout kolem pasu, napnout kolem ramen

a ucítit Vás plamen a rozbouřit jako Znojmo dvojmo Kellyxír i literární odkaz pramen

bubláte jak kocour Bublina nad Strží vodopád horská studánka

jste můj úkryt pro štěstí, když nám hrozí překvapením přeháňka

vyzařujete cosi ne z La Toyi, jenom Lady, která chce svádět mladšího (pro Vás hladšího) Trampa

Vaše očka jsou tak svádivá, že nepohasnou jako lampa

mám Zpátky do budoucnosti na svém vytrvalém procesí

pil jsem včera Ferdinanda sedm kulí s bylinkovou příměsí

byla jste někdy na Blaníku jen tak posedět a koukat?

jste Orlice a ne sova, baví mě s Vámi, Panno Orléanská, slova soukat, ne kdovíjak dlouze v touze houkat

mám Vacanze Romane na svém funny body

jste moje Funny Face i telepatie, která neumí šetřit s grády

mám i batikovaného Ferdu, je na triku v neukvapeném pozadí

že spěchám jen pomalu s Vámi z Horní Břízy do páru, na flámu Vám k ránu prozradí pro netykavku Tykadlo

Achtung Baby, ruku k dílu přilož a budoucnost mi vylož, zdalipak marketingový tah světadílu ovládne čísi velmož?

můj otec není cigoš, moje máti není flegmouš nebo snadná oběť Tima Burtona mrkvouš mrtvouš,

ani sunar Jánošíkův: jak to říci, když svíci rozsvěcí Michael Jackson nebo Jackie Chan,

kolportér i do mrazu autentický Cole Porter ten mrazuvzdorný solidní kámoš,

jak moc fotogenický (a naopak) u tulipánu je mrož? Nesměj se mi třeskutě, nejsem z depek intenzivní flákač Pepek Vyskoč, nýbrž perfekt vykroč s pravou nohou po směru k Vám, yeah…

♥ ☺



 

INTRO
TAMASHII NO SAKEBI
JIMAKU
JYUGOCHOUME
COMATUS
ZEROBANNSEN
OWARETERU Feat. Zeebra
MUGEN NO JIGEN
PHAT JAM
YAMINOWARE Feat. K-Dub Shine
The Waters
MIDORI
Brand New Feat. Rhymester
KUROITUKINOYORU
JIYU KAIDOU
KIMIDAKENOTENSHI

 

https://www.youtube.com/watch?v=HIcGxtuF_cM

 


VLNY K DRUHÉMU BŘEHU

 

Památce svého Mistra Poutník

 

k 25. březnu 1930 (rozuměj rok po smrti Otokara Březiny–Václava Jebavého v Jaroměřici nad Rokytnou, nominovaného dokonce až na Nobelovu cenu za literaturu dávno před Bobem Dylanem) vydala Žofie Harbichová v Nové říši na Moravě

 

 

GOTICKÉ SNY

 

Byť i mé sny nerostly z hloubky země v požehnání slunce a vláhy, nýbrž jen z chudého srdce, které si šeptá svou útěchu na životní pouti, přece měly býti jakýmsi svědectvím. (19. března 1927.)

 

Idyla majdalenských lesů, bohužel, opět se končí a pohnuti vzpomínáme na chůze po boku milovaného učitele, objevujícího krok za krokem krásu věcí před užaslými zraky. Moudrostí jeho slova, vyváženého z hloubek životních, zaháníme žízeň svou, neuhašenou vodou našich studnic. A necítíme, že jeho doprovod na naší pouti je tím vzácnější, čím větší byly dálky našeho osamění? A že je mnoho hlasů, které vystupují v duši za jejího tichého, radostného odevzdání? (26. srpna 1927.)

 

Z ticha dnešních dnů noří se známý hlas a vůně starých chvil dýchla z minulosti: ze samoty své vyšla má touha a chvěje se očekáváním. A z písně hovorů vyvěrá cosi jak záře a oblévá duši, jíž zdá se najednou svět lepším. A požehnání návštěv leje se světlem tisíce vzpomínek do budoucnosti. (29. srpna 1927.)

 

Na osamělém mém záhoně vypučel ještě v předjaří bílý květ radosti. A Mistr sklonil se nad ním: hle, jak se zachvívá pod dotekem světla jeho pohledu! (25. února 1928.)

 

Bylo zapotřebí, abych napřed vykonal dvě cesty do Italie a potom objevil za úsměvu jarního dne od břehu Rokytné krásu jaroměřického parku s pohledem na zámek a chrám. A mé sny znova a znova zalétaly do minulosti, všecky připínajíce se k domu nad jiné památnému a milému, kde prožil jsem tolik vonných chvil pod ochranou svého dobrého genia, a bylo mi nevýslovně dobře v mé samotě s Mistrem. (28. dubna 1928.)

 

„Věčně znova přemoženi“, mohu i já zapěti s básníkem, přemožen tajemným voláním hlasu, vytrysklým z hlubin srdce, rozkvétajícího tisícem květů; srdce, jehož úder zve věřící za nedělního jitra k oběti děkovné; srdce nad jiné drahého, šeptajícího tichá slova díků a odevzdání; srdce, jež dojímá svým tajemstvím a které zanechává v nitru lítost z osamění krásy, věčnou touhu, plající ze zajetí této země a tesklivý pozdrav výškám, navždy nedostupným. Oheň naděje stále však hoří v duši, třebaže poznáváme v smutku, že „plujem a ostrovy plují a nikdy se nepřibližujem.“ (9. června 1928.)

 

Mistr promluvil… V monotonní mluvě všedního dne jeho slovo je jako zaslíbení. Jeho harfa rozeznívá skryté odpovědi na dně duše. Jejich tón chví se pohnutím, neboť vycházejí z hloubek, kde byly svedeny nejprudší boje o zasvěcení života; kde jásavá píseň naší touhy je doprovázena temným voláním krve, kde vroucí šepot milujícího srdce je zakřiknut brutálními hlasy tisícileté moudrosti. Mistr promluvil… Co znamená slovo vládců proti slovu jeho, jenž posvěcen byl shůry a jehož tiše milujeme pro tajemství této země, které žárlivě střeží mezi svými sestrami ve vesmíru? (23. června 1928.)

 

…Vždyť mne k Vám přivádí týž duch samoty, který poprvé ve mně zaplesal ve Vaší společnosti již v době studentské, který po léta u Vás hojil svůj stesk a nalézal sílu k boji, radost ze slova a útěchu z duchovních věcí. A Mistr mne vždy přijímal vlídně, neúnavně mne provázel lány života, kde raší setba tisíciletí a kde věčnost stejně hovoří v naději našich srdcí jako z jiskřivého pohledu hvězd… (29. srpna 1928.)

 

Dech harmonie a smíření ovanul mne zase z míst, posvěcených minulostí, a nový paprsek víry mi osvítil cestu. A když druhého dne navštívil jsem Váš rodný dům a bloudil po stopách Vašeho dětství, abych stanul u posvátného hrobu počáteckého hřbitova: mé nitro zalilo se vlnou dávné mé lásky a duše cítila požehnání onoho smutku, který Vás hledal a ztrácel a opět nalézal. Neboť i hvězdy tohoto nebe nejsou vždy viditelné, tím kouzelněji však zraku naší touhy náhle se vynoří… (8. prosince 1928.)

 

Z idyly Vašich vzpomínek zadýchla vánoční poesie, teplo jaroměřického domova opět zahřálo v duši. Touha po neviditelném, doutnající pod těžkým nánosem času, jasně vyšlehla v okysličení Vašeho slova, v milém zvlnění známého hlasu však neslyšně snesla se radost „jako píseň ztracená ze žití vyššího“, snesla se docela blizoučko, aby náhle zajásala v srdci. Požehnání blízkosti Vaší… (22. prosince 1928.)

 

 

VLNY K DRUHÉMU BŘEHU

 

Otokar Březina odešel… Kdo bude zpívat nám píseň květů, jarních větrů, lidských srdcí, zašlých a rodících se sluncí? Propast pohltila vznešenou samotu, kam zvykli jsme přicházet nabírati dechu, síly, jasu i vůně, a není cesty ke dnu té propasti. Světlo všech hvězd nenahradí nám vyhaslého světla jeho srdce a čas bez útěchy jeho slova je studenější všech hrobů. Ó, Mistře, té strašlivé skutečnosti, již dává věčnost, v níž jste nám zmizel! A přece, Váš odchod byl rozhřešením, velikým usmířením, odešel jste tiše a žehnaje a Vaše duše, z největších, které zrodila tato země, bude žíti v nás, nehodných, a uprostřed našich vin bude slaviti své vzkříšení. (Jaroměřice 25. března 1929.)

 

Až v samotě své zůstaneme sami a po dlouhém čekání srdce zas pocítí volání touhy, letět však nebude moci (proč odchod Váš zlomil navždy mu křídla?); v těch pokorných chvílích opuštění, kdy pozemský zabolí život a struna naděje zaúpí v nejhlubším chvění: z šumění jarního osení, z jásotu skřivanů, z tajemného hovoru věcí stejně jak z poslání hvězd, ze skrytých zvěstí našeho rodu vlahým vanem lásky tiše nás obejme duše Mistrova…

 

Hlas Váš, stejně mocný a čistý, vonný a jasný, éternou vlnou k nám dolehl z druhého břehu… A závity našeho vnitřního sluchu opět se radostně chvějí, v pohledu krásného zraku Vašeho utajený život náš ožívá zase a naše touhy, bolestnou zkouškou vyjasnělé, v němém pohnutí lásku i vinu svou vyznávající, na prahu svatyně Vaší zbožně a vděčně jako dřív chléb života přijímají…

 

Píseň doprovodila srdce Vaše až k hrobu, avšak i ze záhrobí kouzelná její melodie v smutek náš zní. A vlny její splývají s éternými vlnami, letícími od hvězdy k hvězdě na povrchu blankytných moří, rozlévajících se všemi nekonečnostmi, a nám se zdá, že kosmický van nám v zbarvení hlasu Vašeho šumí a útěchu zpívá a na strunách harfy Vaší píseň víry a naděje hrá…

 

Váš odchod z této země je stejně tajemný jako byl příchod na ni: legenda o životě vidoucího…

 

Až budeme hodni té chvíle (smutek a samota vykoupí ji a ohlásí nás), přijdeme a na prahu nového Vašeho příbytku, jehož okna pozdravují východ všech sluncí na jejich dráze věčností, v bázni budeme čekati. A Mistr přijde jako vždy přicházel, dobrý a krásný. Stisk jeho ruky dodá nám síly, úsměv jeho bude nám zaslíbením a pozdrav na přivítanou preludiem oněch nádherných hovorů, kdy před našimi zraky zahrada života zatřpytí se v kráse obrozujících se jar, aby rozkvetla nesčíslnými květy a dala plody ústům všech hladovějících. A tehdy srdce naše v proměnění svém vyzpívá všecky škály svých citů a pak, až za ticha noci bude v drahém doprovodu odcházeti, chvějící se dojetím, opilé vínem tohoto poznání, zahanbené dobrotou svého hostitele, pokorné a milující, hvězdy zahoří mu jako slzy a celý vesmír mu bude zpívat a vzpomínka na svaté obcování dlouho bude tát v duši…

 

Dozněly kročeje Mistrovy, magický hlas jeho navždy však rozechvěl vzduchové dálky země, na níž žijeme. A jeho láska, tichá a diskrétní, v tom na nás dýchla ze slov, dávno už zapadlých, a v blízké minulosti náhle jsme potkali jeho úsměv, objímající veškeré tvorstvo, a zvláště ty, kteří trpí… A smutni, poněvadž osiřelí, pozdravujeme alespoň záři, jež z jeho nesmírného srdce vyvěrá i v temnotě hrobu…

 

Až nad hlavou naší důvěrně zašumí štěstí a sen lásky, jež dosud zakleta v srdci nám dříme, probudí tisíce nadějí; až mrazivý dech lidské zloby srazí své krystaly na naší tváři, a nebude rtů, jež by odsud je zlíbaly: po boku našem jako vždy stane host nad jiné drahý a vzácný a osvobozující slova jeho pravdy a tajemství utiší smutek náš a zchladí žár přílišné touhy…

 

Poselství věčnosti z končin těch zahlaholí a duch jeho sestoupí k nám z výšin hvězd jak mezi rovné. Hranolem svého jasnozření ukáže nám všecka bohatství světa, květ tisíciletí z jeho sadu vydá opojnou svou vůni a jeho vize budoucího dění oslepí nás svými blesky. A až ze všech dálek času a prostoru vrátí se k bolestem našim, aby z důvěrné blízkosti uslyšel vlnobití života, jak našimi cévami se šíří, a kající slova zpovědi, jež bázlivě plynou z našich rtů (té krásy jeho rozhřešení!): tu touha naše znova napije se z křišťálového pramene jeho lásky. A bratrský úsměv jeho bude nám znamením, že jeho duše opět k nám zavítá, až se doba naplní…

 

Až labyrintem světa budeme v úzkostech bloudit a vyprahlé naše nitro rosa snu nesvlaží; až naděje naše z výše své upadne v prach a hlas milujících promluví zradou a lží; až nepřátelský smích do hlubší samoty zapudí naši touhu, a nebude bratrské duše, jež by ji ukonejšila zpěvem svým: tehdy v ryzím citu prvního zaplanutí potkáme opět svého Mistra, semena jeho slov, v důvěrných chvílích na záhon náš hozená, tajemně vzklíčí a živná půda utrpení vyžene svůj květ nejlíbeznější.

 

Naše radost provázena je bolestným zachvěním Mistrova hlasu a naše bolest zpívá ve výškách, vybojovaných jeho vítězstvími. Naše dni rozsvěcují se ve stínu jeho myšlenek a zapadají v ohnivém reflexu jeho vidění. A z koupele svého proměnění jeho duše vychází vonná a zářící a tep jeho královského srdce odbíjí rytmicky slávu druhého života…

 

Z otevřené rány našeho srdce tiše řine se krev nad ztrátou Přítele. Zda dodnes můžeme uvěřiti, že opustil nás? Je pravdou ona chvíle, kdy z lože smrtelného naposled zazněl jeho hlas jak z hloubek druhého bytí? Jsou pravdou slova, jimiž obrátil se k nám, již napolo odvrácený, aby ještě rozdával krásu a život? A je pravdou shledání za březnové noci u prostého rovu, v němž navždy dozněl podivuhodný nástroj, z jehož strun prýštěla melodie slávy i tragiky kosmu?

 

Z jeho úsměvu, hlasu, gesta i kroku vždy se nám ozývaly dálky a jeho pohledu jevily se hvězdy i za bílého dne v plném lesku jako ode dna závratné propasti. Otevřme duše své světelným proudům, jež padají z jeho výšek! Tajemná poselství nesou nám v řeči vykoupených a vítězů! Raněni slepotou nevidíme a hluší neslyšíme, a přece tušíme smysl posvátných znamení.

 

V duši naši, vyprahlou a žíznivou, jeho slova občas se snesou vlahou, jež žízeň uhasí a vadnoucí vegetaci osvěží. A svým gestem (proto tak krásným a mocným, že vyrostlo z odříkání) ovládne plameny vášní, hrozící spáliti jemnou vegetaci touhy, a srdci dá novou radost z blížících se bojů a vítězství. Neboť věříme, že jeho duch bdí nad nebezpečím našich budoucích cest a že jeho štít zadrží ránu, jež by navždy mohla ochromiti naše rámě.

 

Manifestace jeho ducha, jiskřící a neodolatelná, mocně jako veletok rozlévá se v krajinách snění. Co na tom, že pohled náš po nesmírné pláni v úzkostech bloudí a nitro neznámou bázní se v nezvyklé samotě svírá? Touha v duši nám svítící jeví se temnou nepřátelskému zraku, její křišťálový pramen padá však z horské výše, kde se v něm za hluboké noci magicky zrcadlí hvězdy a kde se ozývá za prvního úsvitu nejsladší volání ptáků.

 

Bloudíce a nenalézajíce památku svatou neseme v duši… A když tisíce našich snů na znavených křídlech svých dopadlo k zemi (ó klamná sílo tisíce nadějí!) a hmyz, vyrojivší se z tajných niterných úkrytů, jedovatými žihadly začal dorážeti; když v duši naší přestala zpívati touha a jen hlas, záhadně nesrozumitelný, v hluboké poloze se tesklivě chvěl: tehdy v srdci našem pro tajemné svědectví nový zrodil se život, aby tíž pozemských dnů na bedra svá tiše a pokorně vzal…

 

Z tajemných hloubek života a smrti, z míst, kde umlkají zástupové, promlouvá Mistr k našemu srdci. A jeho řeč nemá nic společného se svědectvím lidí, chtějících hráti si na soudce a povyšovat se nad ostatní, nýbrž přináší poselství míru a lásky a má slova nejlaskavější pro ty, kteří jsou obtíženi nepřízní této země. Neboť ten, kdo je pronesl, nezemřel, nýbrž žije, a jeho poslání bude naplněno přes všechen lomoz a vřavu, jež způsobuje člověk na svém tažení bojištěm této země.

 

Zas pozdravili jsme pokoj, kde hostil nás chlebem moudrosti své; les, dodnes zadumaný nad hloubkou jeho slov, zrcadlících světla věčných dálek; kraj, poznamenaný jeho pohledem, gestem, krokem a hlasem, i sad, kde mezi bratřími poslední odpočinek našlo tělo jeho, umdlené pozemskou poutí: neboť ten, jenž mezi námi tu chodil, vpravdě veliký byl a dech jeho z oněch míst znova ovívá naše tváře…

 

A zasáhne-li neočekávaně rána života, věčně nevypočitatelného, až v očích se zatmí, půjdeme, abychom krví svou svlažili hroudu na jeho hrobě. A minulost stane se přítomností: v tichém objetí jeho zraku najdeme spravedlnost svou, v čistotě jeho slov skrytou svou lásku a v jeho blízkosti bratrskou útěchu v opuštění.

 

Víra ve vyšší mocnosti a v duchový základ života, jíž jste nás, ó Mistře, učil, dává nám sílu, abychom vzdorovali nárazu nepřátelských vln a abychom i exil svůj přijímali bez reptání. Neboť i nejvyšší symboly vyžadují své daně z krve. Ztrácíme, abychom nalézali, a nalézáme, abychom dávali. Proto nemůžeme  n e m i l o v a t i   i překážek a utrpení, proto nemůžeme býti nevděčni životu, odnímajícímu radost naší písni a píseň našemu mládí. Zda nepřijímá duše své světlo i z šera tisíce protivenství?

 

A slovo poslední: trpěti pro jeho utrpení, odevzdané a tiché, odpouštěti pro jeho odpouštění, pokorné a zapomínající, milovati pro krásu jeho lásky: a to vše, protože „život náš není sám v sobě ukončen a že žijeme kvůli tajemné naději duše.“

 

A nastane-li doba, kdy duchovní obzor zástupů se zatemní a ti, kdo ještě nezapřeli víry otců, (jak jste jí hájil, Mistře!) budou stigmatizováni a pro větší zásluhu od místa k místu štváni, zůstaneme v nitru svém klidni. Neboť naše poznání vyvěrá z pramene, dosti hlubokého, aby mohl uhasiti žízeň nejpalčivější, a naši radost živí všecka tajemství utrpení. Zda neuznáváme s Mistrem svým hierarchii duchů a nade všemi Vůli nejvyšší, zrozenou ve věčnosti? A jako kdysi dosud nám v duši zní píseň jarních souhvězdí, jež nás na cestách za Vámi, ó Mistře, (těch šťastných chvil v životě!) tajemně provázela…

 

Mlčeti navždy! Slova našich srdcí nechť v budoucnu uhasnou dříve, než zaplála z našich rtů: krystaly tajemství nechť v niterných hloubkách nevylomené září a záhadné vegetace, dnu mořskému nevyrvané, v zelenavém přítmí svém nechť kvetou a vadnou, po světle touží a umírají…

 

Vytiskli

KRYL A SCOTTI

v Novém Jičíně

na Moravě

1930

 

 

à propos, Hugo Bœttinger 31. prosince 1918:

 

Zmije nejedlá (velice jedovatá, nebezpečná)

Popis zvířete. – Délka 160 cm. Váha 46 kg. Barva (dle nejnovějšího zjištění) bílo–modro–červená. Rozřízne-li se z.n. napůl nebo i rozseká na kousky, naroste všem částem hlava, a koušou dále se stejnou jedovatostí. Až dosud byla pokládána za nezmara šedého, ale nyní se podařilo zjistit přesný a definitivní popis. Zmije nejedlá živí se smetanou. Nahromadí-li se v zubech mnoho jedu zakusuje se do suků. Na rozdíl od brejlovce nosí cvikr. (z přírodopisných výzkumů Dr. Desideria.)

 

 

HLAS JIHU

 

SESTŘE SONI POUTNÍK

1927

 

Píseň naší touhy pojí nás navždy tajemně s Jihem. Nejen pro stesk severské jeseně, potopené v mlhy a chlad a toužící po jižním záření, rozlévajícím se ve věčné zeleni jižních vegetací; nejen pro vlny ohnivějšího života, proudícího u břehů jižních moří a pod hradbami památných měst: nýbrž, a to hlavně, pro ona ztichlá, posvátná místa, kde shlížejíce se v díle minulosti sami sebe se učíme poznávati, kde z práce mistrů požehnání vyššího světla nám vchází… Ano, my milujeme Jih, milujeme jej tisíciletou svou minulostí: neboť všecka sláva Severu se zrodila pod sluncem Jihu!

 

 

HORY K ČLOVĚKU MLUVÍ

 

Na březích našich vod tvá kladiva po

tisíciletí už zvoní,

tam k obrazu tvému vyrostly hrady

a chrámy a města.

V mrazivých výších našich však jenom

tvých snů se oblaka kouří,

tu za letních veder žízeň svou u sněhových

plání hasíš,

trháš květy své touhy a budeš je trhati

věčně.

V říši naší však zákon jiné svobody vládne

a slovo jeho je v řeči tvé nevyslovitelné.

 

 

MILÁNSKÝ DÓM 

 

Sláb, hříšný se plazím, kde ruka mistrů

vztyčila chrám,

kde jiskra svatého nadšení do duše padá,

z velebné písně mramoru plesám a štkám,

u oltáře věčné touhy své srdce kde strádá.

 

Hra věží a oblouků a všecky linie krásy

jsou hotová díla,

ruce sepjaté modlí se z každé fiály,

něhou nesčetných ozdob dojímá gotiky

síla,

že duše poutníků tichý odkaz tvůj přijaly…

 

 

V ZEMI VĚČNÉHO JARA 

 

V zemi věčného jara dřímeš svůj sen.

Temné světlo cypřišů tu za tebe hoří,

jezero v záři jižního slunce jásá,

cikády z palem a oliv o závod pějí.

Mlčí hory a z jejich mlčení noří se chvíle,

kdy v ohni mládí tě ve výšinách

potkala koule

(ó, jak jsi naposled zatoužil po těch, kteří tě milovali!)

a druhové k spánku tě odnesli dolů,

kde libější vůní dýchá květena jižní.

Již zmizel kříž a neznám je zrakům našim tvůj hrob.

Jen temné světlo cypřišů tu za tebe hoří

a cikády z palem a oliv o závod pějí.

V zemi věčného jara dřímeš svůj sen…

 

 

HLAS ITALSKÉHO NÁRODA 

 

Nás netíží tisíciletí,

na troskách starých pomníků předků život

náš vítězně plá,

milujem zemi svou, na světě jedinou,

milujem slunce, krásu nebes a moří,

srdce naše v rukou mistra je nástrojem

věčného mládí.

Láska naše jak květy magnoliové kvete

a voní,

z výšek ledovců do hloubky nejčistších

jezer padá

na stříbrných strunách vodopádů

a v kadencích jejích píseň naší nejstarší

modlitby zní.

Země k hvězdám ústy našimi po věky

hovořila

a bude hovořit uměn našich hymnami

věčně.

 

 

POČKEJME V CHRÁMU 

 

Počkejme v chrámu, brzo se sešeří

a řeči světců srdce dojaté uvěří.

Světlo živé baroka nyní se ztlumilo

a Tajemství tisícem pohledů k duši tvé

mluvilo.

 

Modlitby neznámých bratří tu oživly

z kleneb a stěn,

z ticha krypt vycházel zašlých životů den.

A jak jsme duše zemřelých vzývali,

hlasy smrtí změněné sladce nám v odpověď

zpívaly.

 

 

MOŘE 

 

Na vlnách svých přináší lodi a písně.

Milujem horečně jeho záři, dálku a bouře.

Z přístavů vylétla naše touha přes všecky

oceány,

ve vůni jiter třásla se v síle, radosti, vzpouře. 

 

A moře, zvlněné životem hloubek svých,

volá:

„Mám duši svou, slyšíš ji u skal a břehů?

Těla nesčetná laskám a brzo orkánem

zuřím.

A svých tajemství nejsladších žárlivě před

tebou střežím…“

 

 

MILUJEM JIŽNÍ BŘEHY 

 

Milujem jižní břehy, divé a skalnaté,

šílené jízdy vlakem světlem a tunely,

palmy, tajemné posly tropů,

i lid, opilý sluneční září a ohnivým vínem

své krve.

Hle, větřík, jenž hrál si se zralými citrony,

fíky a oranží,

ó, radosti z česání hroznů pod loubím révy

a jižních plodů!

Na výsluní písčin směje se lid a smějí se

dívky

a srdce naše chce býti vlnou,

letící na hladině blankytných moří

dál a dál – v nesmírnou dálku…

 

…poselství měst, paláců, dómů, moří a řek v zátopě světla a krásy neseme z dálky. Avšak ve všem tom triumfu člověka (jenž usiluje růsti do věků), na prahu svatyň zaznívá úpění syna člověka, jehož zrak zabořen do tmy k nebi vzhlédnout se bojí a který životu den ke dni splácí daň duše a těla, že nezbývá nic z toho, proč zvykli jsme žíti. Výkřiky hladu a starých žízní, neuhašených, výkřiky vášní, samot, rukou, vztažených po sladkém ovoci lásky a znetvořených krutou hrou života dříve, než mohly ho dosáhnouti. A ve slovech našich spoluzní bolest tuh neukojených, pláčů neusmířených, radostí nesdílených, lásky nenaplněné, pokání nerozřešeného…

 

 

Vydala

ŽOFIE HARBICHOVÁ

v Nové Říši

1927

 

Vytiskli

KRYL A SCOTTI

v Novém Jičíně

na Moravě



http://planety.astro.cz/planetka-7226

Kryl = 1984 QJ
Planetku objevil A. Mrkos 21. srpna 1984 na Kleti.

 

Pojmenována na památku Karla Kryla (1944--1994), českého zpěváka a skladatele písní, který žil od roku 1969 v Německu a pracoval v rádiu Svobodná Evropa. Jeho písně byly mnoha lidmi bývalého Československa považovány za symbol svobody. Jméno planetky navrhli J. Tichá a M. Tichý.


Pozn.(JT+MT): Z několika stovek kleťských planetek byla pro Karla Kryla vybrána symbolicky právě tato s ohledem na datum objevu. Je to sice absurdní, ale je to tak.





#3: STÍNY KRVAVÉHO ZÁPASU JAKO Z DENÍČKU BLOODY MARY

 

V právě osídlovaném Kansasu byly zastoupeny veškeré vrstvy obyvatelstva. Vedle poctivých, pracovitých farmářů a přičinlivých obchodníků tlupy nespokojenců, neklidných vznětlivých dobrodruhů a práce se štítících vagabundů všeho druhu. Otec snad někdy měl pochybnosti o rozumnosti svého rozhodnutí, že se usadí v nové neznámé zemi, ale nechával si je pro sebe a odhodlaně čelil budoucnosti.

 

V Iowě byl známou postavou v politických kruzích a zastával místa ve veřejné správě. Nyní však neměl chuť dát se zaplést do zápasu znepřátelených stran, který naprosto zuřil v Kansasu. Byl stoupencem Volné půdy a v místě, kde jsme se usadili, byli jenom ještě dva osadníci, kteří nevěřili v otrokářství. Celý rok si otec nechával svoje názory pro sebe, ale nějak se proneslo, že je schopným řečníkem, a přívrženci otrokářství si přirozeně mysleli, že otec má stejné názory jako jeho bratr Eliah, který byl vysloveným přívržencem Jihu. A tak pohlíželi na otce jako na slibného vůdce jejich věci. Ještě nějaký čas se otci dařilo veřejně se nehlásit k jedné ani k druhé straně, ale v knize osudu bylo psáno, že již brzy se má stát jednou z prvních obětí zápasu za lidskou svobodu.

 

Obchodní situace byla oblíbeným dostaveníčkem všech osadníků z okolí. Jednou v létě roku 1855 navštívil otec skladiště, provázen jako obyčejně Billem a Turkem. Shromáždilo se tu dost lidí a dost to mezi nimi vřelo, vrzalo. Otec zahlédl několik paličatých zuřivců a rváčů ze strany otrokářů, viděl, že jsou přítomni i strýc Eliah a oba naši sousedé, přívrženci Volné půdy, pan Hathaway a pan Lawrence.

 

Otcův příchod byl uvítán všeobecným skandováním, aby pronesl řeč. Mluvit před tímto posluchačstvem znamenalo dávat život v sázku = riskovat jako s novodobými zbohatlíky u koryt. Ale přes všemožné vzpírání byl otec donucen, aby promluvil.

 

Bylo to psáno! Nebylo žádného úlevného úniku!

 

Otec šel pevným krokem k bedně od zboží, která sloužila za řečniště. Když procházel kolem pana Hathawaye, starý dobrý muž ho zatahal za rukáv a prosil ho, aby řekl jen několik všeobecností a nedával najevo své skutečné názory.

 

Ale otec nebyl mužem obojetného jednání.

 

»Přátelé«, řekl pokojně, když stanul proti auditoriu, a vzpřímil se v celé výši, »přátelé, jste na omylu, já nejsem váš člověk. Je mi líto, že vás musím zklamat, protože s vámi nehodlám vést žádné malicherné spory. Ale přinutili jste mě, abych promluvil, a já nemohu než prohlásit, jaké je moje skutečné přesvědčení a názory. Jsem a vždycky jsem byl rozhodným odpůrcem otrokářství. Je to zřízení, které nejen ponižuje otroka, ale i z otrokáře dělá surovce, a já se vám zavazuji svým slovem, že vynaložím své nejlepší síly, ano, že bych i život položil, kdyby to snad mělo být nevyhnutelné, abych odvrátil tuto kletbu od půdy Kansasu. Stačí, že nejkrásnější část naší země je již zamořena tímto neštěstím. Ať se aspoň nerozšiřuje dál. Všechna moje energie a schopnosti mají za cíl, aby Kansas byl státem Volné půdy!«

 

Shromáždění bylo v takovém ustrnutí nad jeho šílenou odvahou, že zachovávalo úplné mlčení, cinknutí špendlíku na podlahu by bylo lze uslyšeti v uších. Pak však vybuchla hřmotná bouře, běs a děs. Křik vzteklých a zpupných hlasů se změnil v zuřivý štěkot a rozvášněný dav obklopil otce. Několik desperátů skočilo dopředu s vražednými úmysly a jeden z nich, Charles Dunn, vrazil až po jílec svou kudlu do statečného muže, který se odvážil tak otevřeně se přiznat ke svým mírumilovným zásadám.

 

Vilík přiskočil k padajícímu otci a v chlapecké zuřivosti vykřikl k útočníkům:

»Vy bastardi, zapíchli jste mi tátu! Až budu mužem, dočkáte se smrti ode mě, tím si buďte jisti!«

 

Dav ustoupil, protože si všichni mysleli, že je otec mrtev. Smrt je děsila. Nebyli dosud zatvrzelí v nezákonnosti, která se brzo měla stát hanbou státu Kansas.

 

Pan Hathaway a Vilík odnesli otce do úkrytu ve vysoké trávě nedaleko cesty. Rozlícení muži se však rozcházeli pomalu a oni museli čekat až do tmy, než bylo kolem bezpečno. Konečně podpírán Billem doplazil se otec domů, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Tato cesta byla později v dějinách Kansasu nazývána »Codyho krvavá pěšina«.

 

Podobné divoké výjevy zanechaly hluboké dojmy v duši mého bráchy a vytvářely Billa Codyho pozdějších let – chladného, rychlého, odvážného a pohotového, když nadešel okamžik činu.

 

Tím však naše nesnáze teprve začaly. Otec se zotavoval pomalu a obtížně a skutečně se neuzdravil vlastně už nikdy. Jeho nepřátelé ho měli za mrtvého, ale jakmile otec vstal z lůžka, pronásledování začalo nanovo.

 

Asi měsíc po tragédii u Rivelyho přiběhl jednou večer Vilík se zprávou, že se k nám blíží četa jezdců. Maminka měla hned podezření, že je zle, a donutila otce, aby se oblékl do ženských šatů, dala mu džber na vodu a prosila ho, aby se ukryl v žitném poli. Otec vyšel klidně z domu a chráněn soumrakem prošel šťastně kolem jezdců bez zadržení. Jezdci dojeli před dům a sestoupili z koní.

 

»Kde je Cody?« vyzvídal jejich vůdce. Dostalo se mu odpovědi, že zrovna není doma.

»To je jeho štěstí«, zněla syčivá odpověď upřímného syčáka. »Příště se postaráme, aby byl zabit doopravdy!«

 

Zklamáni výsledkem své výpravy, pomstili se nám záškodníci jak zákon primitivů obvykle káže, NEVYBÍRAVĚ & DRAVĚ. Vyloupili dům a ukradli vše, co se jim hodilo. Pak se klidně usadili v domě a prohlásili, že ještě počkají, až se jejich oběť vrátí.

 

Ačkoliv dosud panovalo léto, mami se obávala, že noční vzduch neprospěje zrovna otcovu choulostivému zdravotnímu stavu, a dala Vilíkovi znamení. Ten vzal pokrývky a veden Turkem donesl je otci do jeho úkrytu v poli. Naštěstí se vrátil dřív, než byla jeho nepřítomnost zpozorována. Ničemové se brzy unavili čekáním a rozhodli se odjet. Nezapomněli však matce zopakovat, jaký hrdinský čin zamýšlejí provést. Otec se v noci vrátil do domu a s rozedněním se zase ukryl do žitného pole.

 

Když se úplně rozednilo, poslali jsme Vilíka k Rivelymu pod záminkou nákupu potravin. Vilík dovedl mít oči i uši otevřené, a tak se dověděl, že nepřátelé na otce stále číhají. Otec zůstal i nadále ukryt v poli, ale po několika dnech strávených venku v nepříjemném počasí a ve stálém napětí se rozhodl, že odejde do pevnosti Leavenworthu, vzdálené od naší farmy čtyři míle. V noci se vrátil z úkrytu do domu, naložil si trochu nejnutnějších potřeb a dal nám sbohem. Bill naléhal, aby jel na Princovi, ale otec měl za to, že cesta pěšky bude bezpečnějším rizikem. Nikdo z nás nevěděl, zda otce vůbec kdy ještě zahlédne zdravého.

 

»Doufám, že se ta mračna brzy přeženou a budeme mít opět šťastný domov«, poznamenal otec matce. Pak položil ruce Vilíkovi na hlavu a řekl mu: »Na tobě bude, hochu, abys byl mužem v domě až do mého návratu. Ale já vím, že se mohu na svého chlapce bez obav dál spolehnout, že ochrání svou matku a sestry«.

 

Není divu, že Vilík touto zodpovědností vyrostl v muže myšlením i citem dávno předtím, než se jím stal skutečným věkem.

 

Otec se dostal do Leavenworthu bez újmy. Spor mezi otrokářskou a protiotrokářskou stranou byl však den ze dne bezohlednější, a tak otec usoudil, že bezpečnost pro sebe nalezne dál odtud. Nalodil se na parník a doplul do Doniphanu, asi deset mil proti proudu. Tehdy tady bylo pouhé přístaviště a otec tu potkal četu asi třicítky mužů, kteří si právě chystali dlabanec k večeři. Byla to část sboru plukovníka Lanea, který čítal asi 300 mužů a pochodoval na Západ z Indiany.

 

Plukovník Jim Lane byl zajímavou osůbkou. Býval přítelem Eliáše Lovejoye, který byl odstraněn násilně ze scény v roce 1836 za to, že vydržoval v Illinoisu protiotrokářské periodikum, které tisklo přímou palbu pravdomluvnosti dvakrát denně. Kansaský konflikt vedl rychle k tomu, že společnosti na podporu vystěhovalců vysílaly do Kansasu skutečné osadníky, aby pomohli přívržencům Volné půdy a převážili počtem hordy ničemů vysílaných z jižních států. A když byli přívrženci otroctví donuceni, aby nahradili zákeřnou střelbu hlasovacími lístky, shromáždil plukovník Lane sbor odvážných mužů na ochranu protiotrokářských osadníků a přitom také pomstil zavražděného přívržence radosti v lásce pana Lovejoye.

 

Mezi Laneovými lidmi našel otec skutečné přátele a rozhodl se spojit s nimi svůj osud. Krátce potom se zúčastnil »bitvy u hickoryového podhůří«, v níž byli přívrženci otrokářství s těžkými ztrátami poraženi. Od té doby bylo jméno Jima Lanea postrachem záškodníků a ochrannou zdí naší rodiny.

 

Vojenské strádání a šrámy z bitvy vyčerpaly zbytek sil, který otci ještě zůstával, a tak se jedné noci tajně vrátil domů a hned ulehl vysílen svou chorobou. Byla to těžká zkouška pro naši mami, neboť za otcovy nepřítomnosti přibyl k naší rodince malý bratříček, Karel Kryl by mu u kolébky hrál english Ukolébavku. A tak měla starosti nejen o Charlieho andílka, ale i o nemocného manžela, a hlavně byla neustále týrána obavami o jeho bezpečí.

 


#4: PRONÁSLEDOVÁNÍ MIZERŮ NEJAPNÝCH POKRAČUJE

 

Matčiny obavy se brzy naplnily. Několik dní potom, co se otec vrátil domů, přijel k naší farmě smírčí soudce Sharpe, důkladně smočen kořalkou, a sdělil matce, že účelem jeho návštěvy je »prohledat dům vašeho abolicionistického manžela«. Opilý historický oslík v těle člověčím chtěl nejprve něco k snědku. Matka dala najevo největší pohostinnost a šla mu sama připravit večeři, zatímco přívětivý pan Sharpe si krátil delší chvíli tím, že si brousil o podešev velký zabiják.

 

»Tohle«, poznamenal k Vilíkovi, který tu stál a díval se na něho, »tohle je nůž na vyříznutí srdce tomu vašemu tátovi z Volného státu«. A s vtíravě surovým gestem znovu zkoušel ostří.

 

Bill na to odpověděl tak, že vzal svoji ručnici a postavil se na schody, které vedly nahoru k otcovu pokoji. Kdyby se pan Sharpe pokusil vystoupit po těchto schodech, bylo by to pro něho hodně risky, hodně nebezpečné tóčo.

 

Ale soudce, jak si mamka správně myslela, neměl ani potuchy, že je otec doma. Jinak by nepřišel sám. Pojedl důkladně z jídla, které mu matka připravila, a Bill doufal, že se zadusí, jak to hltal do chřtánu. Příjemně nakrmený host přecházel postupně od ospalosti k opileckému spánku, až hapal ze židle na podlahu jako mrně zakrnělého stavu vědomí. To ho tak pomátlo, že zapomněl na svůj úkol, a vyšoural se ven. Nebyl však tak pod obrázek ES ne esa pro dětské bulvy, aby nedovedl rozeznat pěkného oře, a velmi se mu zalíbil Princ, oblíbený poník naší rodiny. Nepsaným článkem v zákoníku přívrženců otrokářství bylo, že protiotrokářská strana nemá vůbec žádná práva, která by bylo nutné ctít, a tak Sharpe řekl Billovi se zlomyslným úšklebkem:

 

»Tohle je roztomilý koníček, co tady máš, chlapče. Myslím, že si ho vezmu s sebou k nám«. A přenesl sedlo ze svého vlastního koně na Princův hřbetík.

 

»Ty starý zbabělče!« mumlal si Bill jako vyhlášené Mumlavské vodopády tam u Harrachova a div se nezadusil zlostí. »Však já ti to jednoho dne splatím!«

 

Soudce byl vysoký hranatý chlap a jeho figura působila velmi směšně, když odjížděl na malém poníku a nohama se téměř dotýkal země. Bill se dal do smíchu a přitom dostal nápad, jak svého poníka zachránit.

 

Ostré zahvízdnutí přivolalo na scénu Turka a pes se s pánovým rozkazem pustil za Sharpem. Připravil mu pět velmi ošklivých minut. Chňapal po jeho visících nohách a okamžitě zase uskakoval před ranami biče. Vítězně zaštěkal a hned opakoval svůj kousek s druhou nohou. Tato malá komedie byla pro Billa (jo, to zní fajn: byla pro Billa) nádhernou podívanou. Šel za nimi v bezpečné vzdálenosti, a když Sharpe udělal zvlášť horlivý pokus, aby Turka zasáhl, tiše zahvízdl a dal Princovi známý povel – poník poskočil a srazil jezdce do prachu. A hned nad ním stál Turk a cenil bílé tesáky.

 

»Zavolej toho svýho rafana hafana, kluku!« volal zaníceně s očima navrch hlavy údajně smírčí soudce na Billa, »a můžeš si nechat tu svou ovci, beztak za nic nestojí«.

 

»Platí!« souhlasil Bill a znovu se mu vrátila dobrá nálada. Pomohl ještě přemoženému nepříteli na jeho vlastního koně a ujistil ho, že se nemusí Turka bát, když dodrží bez papíru dané slovo. Sharpe odjel, ale tím jsme se ho zdaleka nezbavili.

 

Asi za čtrnáct dní nato jsme se večer těšili z otcovy společnosti. Byl již schopen sejít ze schodů a seděl ve velké lenošce před otevřeným krbem. Rodina byla shromážděna kolem něho a naše krásná, ale slabá maminka seděla na židli s Karlíkem na kolenou. Marta a Julča šily, Vilík stál za matčinou židlí a hladil ji něžně jako Josef Lada Evičku, tu mladší dcerku, po vlasech. Vypravoval právě o nějakém novém kousku svého milého Turka, když náhle ustal a chvilku naslouchal, co se kde šustne.

 

»Několik mužů jede po cestě k našemu domu. Bude lépe, když se na ně připravíme«, řekl.

 

Matka, která byla v nebezpečí na výši situace, okamžitě rozdělila naše branné síly. Marta a Julča měly pomoci otci do postele, a až to udělají, měly odejít do nezařízeného pokoje nahoře v patře. Vilík měl přivolat pomocníka, kterého jsme si najali na farmu, a také Jane, která byla téměř tak velká a silná jako průměrný muž. Všichni tři se dobře vyznali v zacházení se hřmotnou zabijáckou zbraní a vyzbrojili se puškami. Matka však chtěla vystačit se strategií, pokud to půjde. Vyzvala starší děvčata, aby si obula těžká bagančata, a dala jim příslušné rozkazy. Zatím dorazili jezdci až k vratům před naším domem. Vedl je hrozný soudce Sharpe. Přišel před vrata a zaklepal koncem svého jezdeckého biče. Matka nastevřela okno v patře.

 

»Hej, kdo je tam? A co si vlastně přejete?« ptala se.

»Chceme toho vašeho protiotrokářského manžela živého, nebo mrtvého a zamýšlíme ho také dostat!«

»Dobrá tedy, pane Sharpe«, odpověděla matka klidně. »Řeknu plukovníku Laneovi, aby vám posloužil«.

 

Náš najatý pomocník, který býval vojákem v mexické válce, vydal ostrý velitelský povel a dole v domě zazněly dupavé kroky v těžkých botách. Pak velel: »Stát! – Pozor!« a z okna jako domnělý plukovník Lane zavolal na jezdce:

»Jestli vkročíte do těch vrat, moji lidé vás uvítají palbou, ne malbou (ale budete mít zmalované ciferníky do krvava)!«

 

Sharpe byl obyčejný zbabělec. Ustoupil hned, jakmile zaslechl první zvolání mužského hlasu, a po kratičké rozmluvě se svými kumpány odjel s nimi, obelstěn a poražen ženou.

 

Jaksi na vyrovnání účtu odjel Sharpe s Princem. Ale Billova bolest, když to ráno zjistil, trvala jen jepičí život. Malý bystrý koník shodil ohlávku a ještě dopoledne cvalem přiběhl domů.

 

Po této zkušenosti se otec rozhodl, že v zájmu naší i své bezpečnosti udělá nejlépe, když opět odejde z domova. Jakmile nabyl trochu sil, vyrazil jako střela k vodopádu Luční kobylka, pětatřicet mil západně od Leavenworthu. Zřídil tam pilu a doufal, že teď, když položil tolik mil mezi sebe a nepřátele, bude mu dopřáno, aby se věnoval pokojnému zaměstnání. Několikrát nás příležitostně navštívil, ale přicházel vždycky tak, aby se domů dostal po setmění, a odcházel, ještě než slunce vyšlo.

 

Jednoho dne, kdy jsme se opět těšili na otcovu návštěvu, přišel asi o jedenácté hodince náš přítel Hathaway.

 

»Je to mrzuté, že musím být zrovna já posel špatných novinek«, řekl, »ale nějak se rozkřiklo, že čekáte návštěvu manžela, a několik jeho nepřátel se utábořilo u Cizincova potoka, aby ho sejmuli, až tamtudy bude projíždět.«

 

Následovala dlouhá porada, která však skončila bez nějakého účinného plánu.

 

Bill poslouchal všechny ty zvěsti v posteli, protože ho právě přemohl nápor zimnice. Přesto cítil, že na něm samém spočívá jediná naděje na záchranu otce. A tak se ustrojil a přišel s tváří rozehřátou horečkou k matce. Podával jí velký kapesní šátek a prosil:

 

»Zavaž mi pevně hlavu, maminko, potom mě to nebude tolik bolet«. Bill se rozhodl, že sám pojede k vodopádu Luční kobylka.

 

Byl tak sláb, že sotva mohl stát na nohách. Venku se blížila bouře a mezi ním a otcem bylo třicet mil. Chlapec se však nedal odvrátit od svého úmyslu, a tak Julinka a Marta osedlaly Prince a pomohly horečkou sužovanému poslovi do sedla k expresu povolanému ponny, ne k oslovi.

 

Když vyrazil na svou dlouhou a obtížnou jízdu, uvažoval, že ještě není poledne a že otec se nevydá na cestu dříve než pozdě odpoledne. Zdálo se, že Princ si uvědomuje, že se děje něco výrazně neobyčejného, a tak vyrazil rychlým rovnoměrným klusem vpřed.

 

Cizincův potok přetínal cestu v polovině vzdálenosti k vodopádům a Vilík se k němu přiblížil brzy odpoledne. Těžké mraky zastíraly oblohu a bylo opravdu šero, takže Vilík doufal, že projede kolem zálohy nepozorovaně. Když však přijel k potoku a spatřil tábor, jeden z tábořících na něho nedbale zavolal, jak projížděl kolem:

 

»Jste v pořádku na té huse?« Ta otázka byla jakýmsi heslem pro všechny přívržence otrokářství.

»Jakživ jsem necválal na huse, pánové«, zněla postačující odpověď.

»To je Codyho kluk!« vykřikl jiný hlas. A vzápětí rozkaz »Stůj!« zazněl ve chvíli, kdy Bill právě přejel bezpečně kolem tábora.

 

Bill už táborníkům neodpovídal a vyrazil kupředu, sledován deštěm kulí. Naštěstí byl již mimo dostřel a poník byl dosud čerstvý a bystrý, že kdejakej podivnej bodlák by z toho zfialověl i zjalověl.

 

Nastala honička a v jejím zápalu Vilík zapomněl na svoji nemoc, na svoji malátnost. Dusot kopyt a prudší rozrážení vzduchu mu dodaly nové kreativní síly. »Dorazím k Luční kobylce včas!« byl si teď zcela jistý. Pronásledovaný a pronásledovatelé se hnali lesem, hřměli přes lávky a letěli do kopce a z kopce, jako když Walt Disney režíruje filmík o kouzelníku Remusovi, černošském strýčkovi a odpůrci jha.

 

A pak vypukla dlouho otálející bouře a tvrdá silnice se proměnila v řečiště špinavého proudu řeky. Záškodníci zanechali pronásledování, a když toto nebezpečí pominulo, pocítil Bill, jak ho znovu zachvacuje mrazení a slabost. Byl promočen na kůži a jen s největším vypětím se držel v sedle. Ale zaťal zuby v pevném rozhodnutí, že splní svůj úkol, není přece bábovka.

 

Konečně! Vítané světlo zářilo proudem řítícího se lijáku. Jeho poslání bylo splněno.

 

Billova jízda byla o deset mil delší než proslulá jízda jeho přítele z pozdějších let Phila Sheridana. Jako Sheridan, i Vilík dorazil do cíle včas, právě když otec vsedal na koně.

 

Ale další jízda za takových okolností byla nad jeho síly a Vilík se zhroutil. Za několik dní s ním otec odjel do Topeky, kde byl hlavní stan Partaje protiotrokářů. Matce poslal zprávu, že Vilík se ocitá v nebezpečí a že s ním odjel do Topeky, protože se obává, že jeho život u vodopádů Luční kobylka není zabezpečen jako Melánia v Trump tower power.

 

Zápas stran v Kansasu tehdy nabíral na obrátkách a kulminoval. Tisíce lidí sem přicházely ze sousedního otrokářského území prostě jen proto, aby hlasovaly, a otrokářská strana zvolila zákonodárný sbor, jehož první shromáždění se konalo v Le Comptonu. Tyto volby prohlásili přívrženci Volné půdy za nezákonné pro podvodné hlasování (a heleťmese, pes se neviditelněji veze) a shromáždili se v zimě 1855–1856 v Topece, kde vypracovali ústavu zakazující otroctví a sestavili protiotrokářskou vládu. A otec se stal členem tohoto zákonného sboru Volného státu.

 

Od té chvíle byla válka heslem dne a na podzim roku 1856 byl ustanoven vojenský guvernér s plnou mocí, aby udržel zákon a pořádek v Kansasu.

 

Otec byl přesvědčen, že jediná naděje, aby byl Kansas uznán za svobodný stát, spočívá v ještě silnějším přílivu přistěhovalců ze Severu. Proto odešel následujícího jara do Ohia, aby pracoval pro záchranu teritoria, které si zvolil za svůj domov. Tam mělo jeho řečnické nadání svobodnou půdu a výsledkem jeho kampaně bylo, že s sebou přivedl do Kansasu dalších šedesát rodin, z nichž se většina usadila v sousedství vodopádu Luční kobylka, a toto místo pak bylo nazýváno Údolí vodopádu.

 

To všechno pro nás znamenalo velmi hektické dny, neboť otec pozval všechny rodiny, aby se usadily na naší farmě po dobu, než bude možné udělat jiná opatření. Následkem toho byl náš dům přeplněn (přelidněn) a pozemek okolo nás byl poset stany. Ale ty se pomalu rozptýlily, jak si rodina za rodinou vybírala své pozemky a budovala vlastní sruby.

 

Mezi novými osadníky tu byl i soudce Delahay, který se se svou rodinou usadil u Leavenworthu a začal vydávat první protiotrokářské noviny v Kansasu. Ustanovení vojenského guvernéra vedlo k zjednání poměrného klidu, ale přesto byly páchány ohavné stovky odporných zločinů na protiotrokářích a soudce i jeho list si odnesli svůj podíl na tomto utrpení. Redakce a tiskárna byly přepadeny a tiskařský stroj vhozen do Missouri – jaká to mokrá mizérie! Soudce se však nenechal odradit, opatřil si nový stroj a vydával svůj list dále.

 

Poloviční klid vládl teď v kansaském teritoriu. Otec se vrátil ke své práci na pile a my se těšili na klidný domov a na radost z toho, že budeme opět trvale spolu. Ale nemělo se to nikdy splnit. Rána kudlou, která zasáhla otcovy plíce a rozčtvrtila je na pět pětin, zanechala v nich trvalou újmu na duševním majetku nositele. Při dobrém ošetření a lékařské péči se mohla dobře zahojit, ale neustálé utrpení a pronásledování strávilo otcovu životní sílu. Na jaře roku 1857 přišel opět domů a klesl na postel již naposledy definitivně sbohem, armádo obratných myslitelů.

 

Bylo učiněno vše, co bylo v našich silách, ale nebylo to nic platné. Po velmi krátké nemoci otec odešel – jeden z prvních mučedníků za svobodu v Kansasu.

 

Země, kterou přijal za svou vlast, zůstala místem jeho posledního odpočinku. Jeho pozůstatky leží na Pilot Mountain, z něhož je krásná vyhlídka na Leavenworth. Otcova smrt byla želena i jeho úhlavními nepřáteli, kteří nemohli nevzdat mu poctu jako muži, který zůstal vždy poctivý, přímý a šlechetný k příteli i k nepříteli.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter