Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 19.11.
Alžběta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
chytrolín citrolín asi jako Don Starkell narozený 7. prosince 1932 Winnipeg, Canadský The Joker, nehybný od 28. ledna 2012 šestý rock podvraťáků uvádí pamlsek na duši...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 31.8. (12:49:12)

#6: OCHRÁNCE PŘÍRODNÍCH VĚD, RODINY A DOMÁCÍ TRAPIČ NE NA ÚKOR PŘÍRODNÍCH VĚD


Sláva, která jednoho dějinného rána jako rána probrala Byrona, byla stejně nečekaná jako ta, se kterou se nyní setkával Vilík. Vozkové se vyjadřovali až příliš neskromně při líčení jeho hrdinného kousku. A když jeden žurnalista propůjčil prostému vyprávění magii svého bujného nepunkového pera, stal se z toho ne grunge jímavý příběh s okázalým názvem: Chlapec indiánobijce.

 

Ale Vilík se brzy musel starat o jiné věci než o svoji pověst. Když bylo nyní zajištěno jeho postavení u dopravního podniku, najala matka advokáta, aby nás hájil proti žalobě na náš majetek. Tímto světlem zákona byl John C. Douglass, tehdy neznámý, neslavený a neopěvovaný, ale velmi nadaný a podnikavý mladý jurista, znalec PRÁVA. Nedávno se usadil v Leavenworthu a těžko mohl dostat lepší případ, kterým by se mohl široko daleko proslavit. Mrtvý otec – nemocná matka – bezmocné nedospělé děti – děvčata – nelítostné pronásledování na jedné straně. A na druhé jedenáctiletý chlapec, vykonávající práci dospělého muže, aby získal Ca$h potřebných nul navíc k potírání nepřátel rodiny.

 

Douglass se pustil do naší causy s neochvějnou odvahou. Věděl právě tak dobře jako my, že naše obrana je slabá. Závisela všeho všudy na jediné nitce – na chybějícím svědku panu Bernhartovi. Tento muž býval účetním v době, kdy byly naše účty zacálovány, ale byl vypoklonkován z úřadu a žalobci – či pronásledovatelé s šikanou tuze plivanou – dokázali místo jeho výskytu utajit. Advokát Douglass psal na všechny strany, kde by Bernhart mohl pravděpodobně působit a vegetit, ale když nadešel den soudního stání, věděli jsme o něm právě tak málo jako předtím.

 

Případ vyvolal skutečný rozruch a soudní síň byla nabita, neboť mnoho lidí přišlo z pouhé zvědavosti, aby spatřili malého indiánobijce. Jinak však panovala všeobecná jednomyslnost o naprosté beznadějnosti věci Family of Cody. Nejenže se proti nám postavili významní a bohatí spoluobčané, ale náš mladý, nezkušený advokát musel navíc čelit nejtěžším juristickým dělům z baterie leavenworthského soudního dvora. Našimi jedinými svědky byly křehká matka a osmnáctiletá dívka, jimž po boku stál s hrdě vztyčenou kedlubnou náš statečný malý bratříček. Proti nám stály moc a zlomyslnost. Na naší straně bylo právo a statečná odvaha, kterou křesťanství vlévá do duší svých věřících. Matka věřila, že neviditelné síly Vyšší moci Všehomíra bojují svorně za naši věc.

 

Matka a ségra Marta přísahaly, že všechny účty byly opravdu zatáhnuty. A když žalobci skončili, vstal advokát Douglass, aby pronesl obhajovací řeč. Apeloval na ochranu práv vdovy a sirotků a byl to vůbec jeden z nejkrásnějších proslovů pronesený v kansaských soudních síních. Ačkoliv všichni byli dojati výmluvností našeho obhájce – mnoho posluchačů hlasitě plakalo –, přece jenom se i naši nejlepší přátelé obávali soudního verdiktu.

 

Ale vrchol celého jednání byl pro naše nepřátele stejně ohromující, jako byl nečekaný. Když Douglass skončil poslední větu své skvělé řeči, vstoupil do soudní síně scházející svědek – pan Bernhart! Odjel do Leavenworthu hned, jak dostal zprávu, že je třeba jeho svědectví, a dorazil právě v nejvyšší čas. Vstoupil do svědecké lavice a odpřisáhl svou bezpečnou a určitou vědomost o tom, že všechny dluhy, o které jde, byly řádně zaplaceny, a porota, aniž opustila svoje lavice, vynesla výrok ve prospěch obžalovaných.

 

A pak zaznělo volání a jásot a naši friends nás obklopili a pronášeli samá lepší blahopřání. Náš domov byl zachráněn a advokát Douglass si získal pověst za svou výmluvnost a za svoji vnitřní cenu a hodnotu, která nikdy nebyla – zaprodanecky majznutá a cáklá – oslabena za celá léta jeho dlouhé a zdárné kariéry.

 

Další důležitou událostí našeho života byla veselka nejstarší dcery Marty, která byla pozoruhodnou kráskou, stále obletovanou, neboť mladých dam bylo v Kansasu málo. Ale Martina volba padla na muže, který jí nebyl nijak hoden. Nevěděli jsme nic o jeho předchozím životě a o jeho nynějších poměrech jen velmi málo. Byl vzhledný jako divý mustang a zdálo se, že je i zámožný, to jen na oko. Při schvalování tohoto spojení stál Vilík opodál. Vrozenou intuicí se mu sestřin nápadník nelíbil jak ten nejlepší, tak zrovna tak jako ten nejpunkovější nápad – znouzectnost, že odmítl znechuceně i to, aby byl přítomen na sňatku z rozumu mdlého. Jeho nechuť byla připisována jakési údajné žárlivosti, neboť Vilík a Marta se vzájemně opravdu doplňovali jako jin a jang, zbožňovali jako Čuk a Gek i Šuk a Hek, ale samo manželství přineslo smutné potvrzení Vilíkovy předtuchy.

 

I příroda Matka všech Matek se připojila k Vilíkovu tichému protestu. V poledne v den sňatku se strhla strašlivá bouřka a černé mraky byly tak nízko, že jsme museli rozžehnout svíce. Když snoubenci zaujali svá místa u svatebního oltáře, otřásl domem třesk hromu a blesku, až se všechny dveře a okna rozřinčely.

 

Novomanželé měli domov připravený v Leavenworthu a odjeli tam téměř ihned, jakmile jim skončil obřad.

 

*

 

Starosti a odpovědnost spočívající na bedrech našeho malého bratříčka nezničily jeho chlapeckého ducha a smysl pro humor. Mrzuté škarohlídství – to nebylo nic pro budoucího Buffalo Billa! Jednou nám provedl kousek s tykvovými strašáky, na který do smrti nezapomenu. Nikdy předtím jsme neviděly tyto prazvláštní odrůdy tykví a Bill nás na ně připravil báječným vyprávěním, při kterém vstávaly vlasy jako anténky na nervech centrálního mozku a stydla krev.

 

»To někdy tykve obživnou a najednou vstanou ze země«, vykládal, »a oči jim začnou svítit jako čertům a otevírají huby jako krvaví lvi a chňapají po vás a stáhnou vás potom pod zem. Dejte si na ně značný pozor – teď už tykve začínají zrát a probouzejí se!«

»To není pravda!« křičel celý sbor nás malých děvčat. »Že si vymýšlí, mami?« A rozběhly jsme se za matkou.

»Vilíku, nesmíš dětem povídat takové věci«, kárala ho matka. »To se ví, že je to jenom povídačka«, utěšovala nás, jak mohla.

»Tak vidíš, ty jeden«, volaly jsme vítězně. Ale Vilík nám uchystal jiné »tak vidíš« o několik dní později. Vracely jsme se trochu pozdě domů a našly jsme vrata hlídána strašlivě vypadajícími žlutými věcmi. Celé svítily a příšerně se šklebily jako živé bytosti v sytosti měsíčního přísvitu.

»Ohniváci!« zaječela Elisa a chytla May za ruku a daly se do běhu. Já začala odříkávat modlitby a volat maminku. I Turk schoval ocas mezi nohy a dal se ze strachu z neznáma do vytí. Viděly jsme ďábelské oči, krvavé lví tlamy a všechno ostatní a hrozně jsme se rozječely, až nám celý dům přiběhl na pomoc. Vyplakaly jsme svůj příběh, a když Vilík přišel, řekl nám s úšklebkem: »Tak vidíte, chytráci! A podruhé raději věřte hned, když vám něco řeknu.«

 

Ale ze všeho nejraději vpadal Bill do našeho hracího pokojíčku a prováděl kouzla s našimi panenkami. Skalpoval maminky panenek a uvazoval jejich děti k nohám postele a podnikal v noci útoky na jejich lepenkové příbytky, když jsme je rozestavěly do nejlepšího pořádku, a přinutil celé rodiny panenek, aby hloupě stály na hlavách. Byl to strašlivý protiva a v našem hracím pokojíčku se ukazovaly první zárodky jeho nadání pro život na Dalekém západě, do slova a do písmene. Vilík z nás udělal opravdovou tlupu i s Turkem a batoletem Charliem a komandoval nás k pochodu do lesa. Udělal nám z hůlek koníky a dřevěné tomahavky, kopí a oštěpy a provazy ze žíní, takže jsme mohli být kovboji, Indiány, šlehači, jízdními vojáky… Všechny výjevy z jeho první cesty s nákladní výpravou byly znovu sehrány a prožity v lesích údolí Slaného potoka. Hráli jsme si na přepadení pošty lupiči a nejdivočejší indiánské bitvy.

 

Vilík pokaždé vystupoval v roli »hlavního skalpovače« a nám sestrám zbývalo většinou pramálo per, když Vilík vykopal válečnou sekyrku. My jsme proti němu byly tak malé, že jsme nemohly dosáhnout na jeho peří. Nosil vždy dvě skvělá péra, která dříve byla zvláštní pýchou našeho černého kohouta, a když si přehodil přes ramena kus staré pokrývky, kterou dostal v leavenworthských kasárnách, připadal nám jako opravdový generál.

 

Ve dnech takovýchto her jsme ho všechny na slovo poslouchaly a žádnou z nás nenapadlo říkat nahlas: »To už stačilo!« a nebo: »Já to na tebe prásknu mamince!« A při jednom z těchto představení řekl náhle Vilík zamyšleně:

 

»Až vyrostu, tak si zařídím divadelní společnost.«

»Ta věštkyně, co mamince hádala, řekla, že budeš prezident Spojených států«, namítla Elisa rozhodně.

»Jakpak by mohl prezident dělat divadlo???« připojila se May.

»A jak by nějaká hádačka mohla vědět, čím se stanu?« odpověděl Bill pohrdavě. »Budu mít atrakce a divadlo, ať si všechny věštkyně na světě říkají, co chtějí. Já vám to řeknu hned, holky, ani mě nenapadne, abych byl prezidentem – já budu provozovat své vlastní divadlo jako show!«

 

Taková smělost proti předurčenému osudu byla něco odstrašujícího. Ačkoliv naše představy o skutečném lidském osudu byly zaobestřené mlhou, přece jsme pochopily v plné váze jednu důležitou věc: Bill odmítl být prezidentem Spojených států. A tak jsme se rozběhly s pláčem k mamince: »Mami, mami, Bill nám povídá, že nechce být prezidentem. Že musí, viď, že je to tak?«

 

Přes všechno pohrdání věštkyně ležela mu přece jen předpověď jeho budoucnosti v hlavě. Ukázalo se to při jedné příhodě, kterou musí pisatelka této historie jako pravdomluvná kronikářka zaznamenat.

 

Náš soused pan Hathaway měl syna Eugena, stejně starého jako Bill, a oba hoši byli velkými přáteli. Jednou, když byl Bill na návštěvě u Hathawayových, dostali se oba hoši k sudu silného jablečného vína. Temperenlářské názory nezapůsobily na pana Hathawaye tak mocně, aby považoval jablečné víno za propadlé klatbě, a nedávno stočil pěknou zásobu tohoto staromódního nápoje (náboje puberty vesměs maskovaného nealkoholického rázu, když opak pravdou Byl jako Bill sťatý Kat). Hoši ovšem nevěděli, že to není tak zcela nevinný nápoj, a tak se napili, co hrdlo ráčilo snést – o mnoho více, než mohli jen tak letmo okoštovat. Byli v politováníhodném stavu, když je pan Hathaway nalezl. Starý pán uložil Eugena do postele a Billa odvezl (odtáhl) domů.

 

Rodinný hrdina stál na voze, zpíval a hulákal. A když ho pan Hathaway napomínal, odpověděl mu Bill přibližně něco povýšeného po výtce:

 

»Nemluvte na mě! Zapomínáte, že budu prezidentem Spojených států«.

 

Všechno na světě má svoji dobrou stránku. Bill se nikdy více nedotkl jablečného vína. A nikdy už nebyl s to absolutisticky ovládnout své dosud poslušné sestřičky. Když nás začal trápit nebo škádlit, víc než se nám líbilo v daný moment překvapení, okamžitě jsme ho pokropily napodobením jeho výroku:

 

»Zapomínáte, že budu prezidentem Spojených států!!!« To ho vždy tak důkladně zpražilo, že nás nechal celý den na pokoji.

 

Ale odplatil nám to důkladně při »kazatelském dnu«.

 

Jako náš otec, ani Bill neměl nikdy příliš mnoho smyslu pro náboženství, a když nás kazatelé shromáždili k čtvrtletnímu cvičení ærobicu bicepsů na náboj ženství, nevěděly jsme nikdy, co Bill zas vyvede. Matka byla metodistka, a protože náš srubový dům byl mnohem větší než všechny ostatní domy v údolí, většinou jsme u nás hostili kazatele. Když doma byl Bill, tajily jsme všechny přípravy, ale Billovi se obvykle podařilo přijít na to, co se chystá, a pak začal trojčit. Jeho prvním tahem bylo, že poštval Turka na žlutonohá kuřátka, která jsme připravovaly pro kněze k jídlu. Potom přišel domů a klidně prohodil do éteru jakoby nic:

 

»Povídám, mami, zrovna teď jsem viděl naše žlutonohá kuřata, jak běží někam po cestě. Nejspíš jsou někde po větru metodističtí kazatelé, protože staré slepice lítají jako splašené!«

»Nepovídej, Bille – zavolej tedy Turka a sežeň kuřata zasejc pěkně domů«.

»To si musíte nejdřív lapnout mě«, a začal tancovat a nakrúcat se a vykrúcat se vocaďpocaď kolem nás, zlobit a škádlit, až jsme si myslely, že se všechny zblázníme. A jenom s největšími obtížemi ho matka přiměla, aby sehnal kuřata domů. Potom zase uvázal držadlo čerpadla, vydojil krávy dosucha, posypal cestu k vratům bodláčím a vyvěsil návěštidlo věštidlo:

 

TRNITÁ JE POUŤ A KAMENITÁ JE STEZKA,

KTERÁ NAMÍŘENO MÁ ZROVNA DO KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉHO.

AMEN, PRAVÍM VÁM!

 

Když pak matka zavěsila kolem velké sloupkové postele v obývacím pokoji čistou bílou pokrývku, pěkně naškrobenou, pomazal ji Bill »neopatrně« domácím odleželým sejrem, zrovna než přišli kněží, a vlezl si před nimi pod postel a čekal, až začnou pět opět modlitby nasucho.

 

Matka si vždycky přála, abychom přišly po špičkách a chovaly se nanejvýš tiše, ale když jsme přecházely kolem postele, Bill nás štípal do nohou, lišák jeden nepolepšitelný. Většinou jsme zakvičely, ale bály jsme se povědět matce skutečnou příčinu před kazateli. A tak jsme to snášely a samy jsme se šklebily a chichotaly, když do pokoje přišel titěrným krokem jakýsi muž, kterému říkali »Starší zelená persimonka«, protože se mu při modlení huba obracela jak urbi et orbi vnitřkem ven. Když šel kolem postele, byl také důkladně štípnut, až vyrazil hrozně kyselé kviknutí.

 

»Dobrotivé nebe! Myslel jsem, že mě kousl ten váš zlý pes, paní Codyová.  Ale nejspíš to byl trn – nachytaly se mi na nohy u těch vašich vrat od podvraťáků zhola neviditelnejch«.

 

A pak počaly zkušenosti. Bill naslouchal pokojně, dokud lidé nezačali vypravovat, jak byli zlí, než »dostali náboženství«. A po každém vyznaném hříchu se ozvalo Vilíkovo mocné a vroucí: »Amen, pravím vám!«

 

Starší církve neznali Vilíkův milostivý hlas, kdepak, a tak byli dohánění ke stále větší nepříčetnosti, jak se Vilíkovo bengálsky hřmotné »amen, pravím vám« stupňovalo a častěji opakovalo. Když je dohnal do skutečného rozohnění, Vilík náhle vyrazil svoje strašlivé kýchnutí, které nás vždy zasáhlo (ohnulo až ke kolenům), a s hlasitým kykyryký (takto jest nazváno první elpíčko na cédéčku Janičky jménem Vébrové, narozené na narozeniny Michaela Jacksona, tedy 29. srpna někde poblíž Varnsdorfu) vyrazil zpod postele a vyběhl z pokoje.

 

Každý »kazatelský den«, jak tomu Bill říkal, nás takhle dopodrobna trápil.

 

Abych pravdu řekla, trápil a škádlil nás neškodný Vilíček neustále jako Shakespeare Sonety, ale když nám některé jenom pohrozil ohnutým ukazováčkem, daly jsme se do breku, to víte, respekt je respekt. Ječely jsme a brečely celý den od rána do nevidim skrz slzu na další slzu. Ale zbožňovaly jsme ho přesto docela opravdově a plakaly jsme mnohem opravdověji, když byl pryč, než když byl doma jako Pán Bůh úřadující na zahrádce ztvárněné od Hieronyma Bosche, oh, Bože, „Zahrada pozemských ROZKOŠÍ“ (a přírodních slastí, kdepak, že nad propastí).



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter