#9: KURÝREM EXPRESNÍ POŠTY
Když byl roztřásán
v sedle třikrát denně po tři měsíce rychlostí patnáct mil za hodinu, začal
Bill vnímat, že má všechny klouby v těle uvolněné a že je celkově velmi
unavený. Byl však odhodlán vydržet to peklo.
Poštovnímu
rychlojezdci hrozilo na cestě neobydleným divokým územím, že bude napaden
Indiány nebo bandity, a protože bylo známo, že expresní poštou jsou často
zasílány cenné zásilky, čekalo v záloze kolem cesty mnoho zákeřníků. Při
každé jízdě hleděl Bill pozorně vstříc možnému přepadení, ale teprve po třech
měsících mohl ke svým zkušenostem přidat i tuto novinku.
Jednoho dne, když se
hnal zatáčkou v úzkém průsmyku, ocitl se před ústím velkého revolveru
v pěsti muže, který ho hřmotně a doopravdy pozdravil:
»Stůj! Pracky
nahoru!«
Většina lidí
uposlechne a Billovy ruce se zdráhavě zdvihly také. Lupič přistoupil
k Billovi a řekl téměř vlídně:
»Nerad bych ti
ublížil, chlapče, ale potřebuju ty kabely«.
Peněžní zásilky se
ukládaly do sedlových brašen a Bill už věděl, jak je zachrání, bude-li mu přát
štěstí. Když lupič sahal po své kořisti, stiskl Bill koňovi boky a výsledek byl
nad očekávání uspokojivý. Kůň se rebelsky vzepjal, srazil lupiče, a když ho
přeskakoval, zasadil mu ošklivou ránu kopytem. Bill se s koněm obrátil a
vytasil revolver k souboji, ale útočník ležel omráčen na zemi a krvácel z rány
na hlavě. Bill chlapíka odzbrojil, svázal mu ruce za zády a pak mu ošetřil ránu
na hlavě. Byl toho názoru, že bandita má určitě někde nablízku koně, a po
krátkém hledání ho také nalezl. Když se vracel s objeveným koněm, lupič
otevřel oči a začal se pomalu vzpamatovávat. Bill mu pomohl nasednout a
z pouhé dobroty ho přivázal ke koni. Pak se vyšvihl na svého koně a vlekl
rozčarovaného banditu za sebou.
Bylo to poprvé, co se
Bill na svém úseku opozdil, ale jako omluvenku nabídl panu Chrismanovi
zkroušeného džentlmena s rozbitou hlavou, svázaného na hřbetu koně. A pan
Chrisman přijal omluvenku s úsměvem a schoval ji pro další použití.
Několik dní po této
příhodě dostal Bill dopis od Julie, v němž mu sdělovala, že je matka
nemocná, a prosila ho, aby se co nejdříve dostavil domů. Bill bez meškání
vyhledal pana Chrismana, řekl mu, co a jak a požádal ho o dovolenou nebo
propuštění.
»Velmi lituji, že je
tvoje matka nemocná«, odpověděl Chrisman, »ale jsem opravdu rád, že přišlo
něco, co tě přimělo, abys zanechal tohoto života. Vysiluje tě to, Bille, a ty
jsi příliš tvrdohlavý, než abys toho nechal bez vážného důvodu.«
*
Když se Bill dostal
domů, nalezl matku již trochu zotavenou. Tři týdny vydržel na farmě
v nečinnosti a potom, bylo to v listopadu 1860, ho jeho neklidný duch
vytáhl opět do divočiny na loveckou výpravu, tentokrát s mladým přítelem
Davidem Phillipsem.
Koupili si volské
spřežení a nákladní vůz k přepravě pastí, zásob, táborní výstroje a
ostatního nářadí, naložili velkou zásobu střeliva a několik rezervních ručnic.
Jejich cílem byla Republikánská řeka. Tekla víc než sto mil za Leavenworthem,
ale krajina kolem ní byla pověstná početnými společenstvími bobrů. Bill dělal
výpravě skauta, jel napřed, aby hledal cestu, vybíral místa k táboření a
vypátral případné útočníky. Zprávy o bobřím království na Republikánské řece
nelhaly. Zvěře bylo tolik, že se rozhodli zbudovat si trvalý tábor a zůstat zde
přes zimu.
Našli si dutinu ve
stráni a zvětšili ji na rozměr slušného pokoje. Položili i podlahu z klád,
postavili kamenný krb s komínem – jeho otevřená dolní část zastávala
službu kuchyňského krbu i otopných kamen – a zhotovili si lůžka vzadu při
skalní stěně. Nákladního vozu použili k ochraně vchodu. Pro voly postavili
ohradu z kůlů a jeden její roh překlenuli přístřeškem z větví. Celkem
považovali svoje zimní obydlí za velmi příjemné a útulné.
Po celé cestě sem
nespatřili hoši ani jednoho Indiána a nedělali si po této stránce žádné
starosti. Byli však natolik zkušenými hraničáři, že nepřestávali být ostražití.
Byli tu i jiní nepřátelé, jak se přesvědčili hned první noc, co se nastěhovali
do nového obydlí. Probudil je poplach v ohradě, kde byli zavřeni voli.
Když tam přiběhli s puškami, byl v ohradě velký medvěd, který si
patrně chtěl dopřát k snídani jednoho jejich vola. Voli vyděšeně bučeli,
jeden běhal jako šílený ohradou a druhý byl tak těžce raněn, že nemohl vstát.
Phillips, který běžel
napřed, vystřelil, ale podařilo se mu medvěda pouze poranit. Jeho zuřivost
z hladu se teď vystupňovala ještě zuřivostí z bolestivého poranění a
rozdrážděné zvíře se hnalo na Phillipse. Dave uskočil, ale noha mu uklouzla na
zmrazku, upadl a puška mu vyletěla z ruky.
Ale za ním byla
chladná hlava a pevná ruka. Koule z Billovy ručnice vnikla do otevřené
tlamy útočícího medvěda a prorazila mu lebku. Ohromná bestie, zasažená do
mozku, se jako podťatá v tu ránu svalila přes Daveovo tělo. Phillipsovi se
neodolatelně ulevilo, když ho Bill vyprostil zpod medvěda.
»Tentokrát jsi mi
zachránil život, starý brachu«, řekl Dave. »Snad ti jednou prokážu stejně fajn
službu«.
»Je to první medvěd,
kterého jsem kdy umrtvil«, odpověděl Bill, kterého zajímal mnohem víc jeho
úlovek než to, co měl na mysli Dave.
Jeden z volů byl
smrtelně zraněn a museli jeho utrpení ukončit ranou z pušky. A Bill se
pustil do své první lekce v náročném umění, jak stahovat medvědy.
Asi po čtrnácti dnech
měl Dave příležitost vyrovnat svůj účet. Honili spolu stádo losů, když Bill
upadl a nemohl vstát.
»Bojím se, že jsem si
zlomil nohu«, řekl Phillipsovi, když k němu přiběhl.
Dave vystudoval
několik semestrů medicíny a nohu Billovi odborně prohlédl.
»Máš pravdu, Billy,
noha je zlomená«. A pak se Dave pustil do práce. Improvizovaně zhotovil dlahy,
přiložil je k noze a končetinu ovázal. Potom vzal Billa na záda a odnesl
ho do tábora. Teprve teď vyndal nohu z nohavice, napravil ji, vložil do
přesně upravených dlah a celou nohu pevně obvázal.
Vyhlídky neměli právě
příjemné, i když na ně hleděli s humorem. Žít ve skalním výčnělku, když je
člověk silný a schopný chodit a udržovat krev v oběhu, je hezká věc. Ale
žít tam upoután na lůžko v dlouhé a obtížné zimě je něco trochu jiného.
Dave vyráběl Billovi dvě spolehlivé berle a rozmýšlel.
»Řeknu ti, co si
myslím, že je teď nejlepší podniknout«, začal. »Nejbližší osada je asi sto mil
odsud a mohu se dostat tam a zase zpět během dvaceti dnů. Myslím, že tu cestu
podniknu, opatřím spřežení pro náš vůz a vrátím se pro tebe«.
Představa, že tu
zůstane opuštěný a téměř bezmocný, pořádně sklíčila Billovo srdce. Ale nebylo
jiné pomoci. Dave mu opatřil vše, jak mohl nejlépe, nahromadil v místnosti
palivové dříví, navařil zásobu potravin a umístil ji všude tak, aby Bill
nemusel vstávat z lůžka, a nanosil zásobu vody na mnoho dní. A když
nakonec vyrazil na cestu a hnal před sebou zbylého vola, zanechal za sebou
velmi smutného chlapce s velkou touhou po domově.
První den své samoty
se cítil Bill velmi sklíčený a skoro ani nejedl. Když si ale zvykl na samotu,
čerpal opravdovou potěchu z knih. Snad za celý svůj život nenačerpal
studiem tolik vědomostí jako za krátkou dobu své vynucené zahálky, kdy to byl
jediný prostředek, jak učinit nekonečné hodiny snesitelné. Věděl, že Dave se
nemůže vrátit dřív než za dvacet dní, a tak každý den si vyřízl nový vrub na
holi, na níž si vyznačoval počet uplynulých dní.
Za týden byl už
schopen trochu pajdat kolem na svých berlích a cítil se mnohem víc
v klidu.
Uplynulo čtrnáct dní.
Unaven čtením usnul Bill nad svými knihami. Pak se někdo dotkl jeho ramene –
vzhlédl a uzřel Indiána ve válečném pomalování a peří.
»Jakže!« divil se
Bill s co nejpřívětivější tváří, ačkoliv věděl, že bojovník je na válečné
stezce.
Půl tuctu Indiánů
následovalo prvního a tísnili se v malém pokoji, že bylo sotva místo
k usednutí.
S klesajícím
srdcem pozoroval Bill, jak přicházejí, ale pak zase nabyl odvahy, když vstoupil
náčelník. V tomto bojovníkovi poznal Indiána, kterému kdysi prokázal
dobrou službu.
Ať mají Indiáni
jakékoliv chyby a nedostatky, nikdy se nezapomenou odvděčit za prokázanou
službu nebo pomoc, stejně jako nikdy nezapomenou na křivdy bezpráví. Náčelník
se jmenoval Déšť ve tváři. Zeptal se Billa, co dělá v těchto končinách.
Bill ukázal obvázanou nohu a svoje berle a vyprávěl o nehodě, která se mu
stala. Osvěžil také náčelníkovu paměť vzpomínkou na příhodu, kdy mu daroval pokrývku
a zásoby potravin. Náčelník odpověděl s náležitou vážností, že je se svými
bojovníky na válečné stezce, a přiznal se k úmyslu vzít si Billův skalp.
Vzhledem k jejich dobrým stykům v minulosti však bledou tvář ušetří.
Dobré styky však
nezachránily Billovu pokrývku, zásoby a další věci. Vyfintění válečníci
zanechali srub téměř prázdný. Přesto byl nesmírně rád, když se díval poslednímu
z nich na záda.
Dva dny nato se
přihnal bouřlivý blizard. Bill provedl inventuru svých zásob a shledal, že má
potraviny asi na týden. Sněhová kalamita v bouři jako píseň od Tornado Lou
pro westernovou parodii však Phillipse zatraceně dlouze zdrží, a proto se
rozhodl pro polovičaté porce, pofoukej mu je jako bebíčko, pane Ain´t No Half Steppin´ Big Daddy Kane!
Uplynuly již tři
týdny a Phillips se stále nevracel. Následovaly další dny a noci a Billa se
začínala zmocňovat trochu víc panika. Zabloudil snad Phillips, nemůže najít
jejich tábor v kraji zasypaném tolika nánosy sněhu? Zahynul v bouři?
Nebo se stal obětí Indiánů? Takové a podobné otázky se mu ustavičně honily
hlavou. Na čtení neměl ani pomyšlení a ztrácel i chuť na zbytek potravin, který
ještě měl. Ale kalendář na holi si vedl přesně.
Rozedníval se
devětadvacátý den. Zvykl si už na poloviční hladovění a také dříví bylo téměř
spotřebováno. Bill seděl před malým ohýnkem v krbu, chvěl se hladem a
chladem, byl velmi útrpný jako vrčivé „právo“ v mučení.
Najednou se mu zdálo,
že zaslechl své jméno, Vilíku, hej Vilíku. Vzrušením nebyl schopen vydat ani
hlásek. Napjatě naslouchal. Ano, ozvalo se jeho jméno, poznal tutově Daveův
hlas. Soustředil všechnu svou energii a hlasitým zvukovým arsenálem jako salva
Salvadora Dalího odpověděl.
To umožnilo
Phillipsovi najít zavátý srub a prorazit k němu chodbu sněhem. Když se
konečně otevřely dveře, projevilo se jeho nervové vypětí a Bill se dal do pláče
»děvče malované křehce tahem štětce a rukou Mistra Josefa Lady pro Lejdy«, jak
se nám potom přiznal.
»Bůh ti žehnej,
Dave!« volal a objímal svého přítele kolem krku.
#10: OZVĚNY OD SUMTERU
Děla, která
vystřelila palbu na pevnost Sumter, rozbouřila celou zemi. Kansas, kde již byla
prolévána krev, zachvátilo zděšení z ještě větších válečných outrap. Bill
chtěl vstoupit do vojska Severu, ale matka o tom nechtěla ani slyšet, takže tam
poslali Sama Severa, ať to jde zachránit s jeho hymnou Words of Wisdom.
Můj bráška nikdy
nezapomněl na slib, který vyslovil v obchodní stanici, kde byl těžce
zraněn nožem náš otec, a tak se mu zdálo, že nyní nadešla ona kýžená
příležitost k jeho splnění. Mohl se konečně chopit zbraně proti starým
otcovým nepřátelům a zároveň sloužit své vlasti. Toto své předsevzetí vylíčil
matce v nejzářivějších barvách a s nejvýmluvnějšími prosbami, ale
matka zůstávala neoblomná.
»Jsi příliš mladý,
Bille, abys mohl být vojákem«, vyslovila k němu nahlas. »Neodvedou tě, a
kdyby tě vzali do US army, já bych to nepřežila. Zbývá mi už málo života. Kvůli
mně tedy posečkej. Až umřu, tak si vstup kam chceš, tedy hlavně do armády, pro
mě, za mě.«
Té prosbě nemohl Bill
nevyhovět a slíbil, že do armády nevstoupí, dokud bude maminka ještě naživu.
Kansas byl od počátku
jevištěm nelítostného boje mezi oběma stranami, které teď vstupovaly do
skutečné občanské války. Ačkoliv v Kansasu převažovali stoupenci
protiotrokářského Severu, a jako takový byl Kansas přijat do Unie, nebyli jsme
ušetřeni poznání, jaké hrůzy přináší otroctví. V našem domě nalezl nejeden
prchající otrok úkryt, dávali jsme jim šaty a jídlo a s matčinou pomocí se
jich mnoho dostalo do bezpečných končin.
Jeden černoch stařec,
říkali jsme mu strejček Tom, přilnul k naší rodince tak, že nechtěl odejít
od nás dále. Zaměstnali jsme ho jako pomocníka v hotelu. Žil u nás několik
měsíců a my děti jsme ho zbožňovaly. Každý den po večeři sedával v kuchyni
u krbu a vyprávěl nám příběhy z dob otroctví. Nikdy nezapomenu, jak jednou
seděl strejček Tom na svém oblíbeném místě a náhle vyskočil s výkřikem
totálního zděšení. Několik cizích mužů vstoupilo jako smradi do hotelu a jejich
hlas vyplašil strejčka Toma natolik, že utekl do svého pokojíku a schoval se
pod postel.
»Paní Codyová«, řekli
nevítaní návštěvníci, »dozvěděli jsme se, že zde ukrýváte naše uprchlé otroky.
Prohledáme vám dům, a jestli nalezneme svůj majetek, nemůžete nic namítat proti
tomu, že si ho odvedeme s sebou«.
Matka věděla, že
každá námitka by situaci značně podráždila. Doufala jen, že černý stařec bude
ušetřen toho nejhoršího, že zatím stihl uprchnout do bezpečí.
Ale strejček Tom
ležel pod postelí a třásl se obavou jako tma tmoucí pod svícnem, kde je ukrytá
ta největší tma. Tam ho našel jeho krutý a surový parchant majitel. Není
vyloučeno, že majitelé otroků byli také vlídní a lidští, ale hroznou kletbou
otrokářství byly právě ty otevřené dveře pro všechny myslitelné surovosti a
UBOHOST na programu barbarství. Nikdy nezapomenu, jak se před námi zachoval
majitel strejčka Toma. Ubohý otrok byl už tak sakramentsky kmetsky stará
starožitnost, že měl úplně sněhobílé kudrnaté vlasy. Byl za ně přivázán
k provazu a přes naše prosby byl takto vlečen z domu. Na každý jeho
výkřik bolesti odpověděl mu jeho majitel divokým kopancem do tlamy těžkou
jezdeckou botou. Když odešli a neslyšeli jsme už ani křik strejčka Toma,
plakali jsme hořce na matčině hrudi.
Strejček Tom uprchl
ještě jednou, ale když došel k našemu domu, zemřel na vysílení. Bylo nám
k smrti líto starého kamaráda a těžce zkoušeného otroka, ale děkovali jsme
Bohu, že se aspoň dostal z okruhu nelidských zrůd = otrokářů.
Když Bill nemohl
sloužit své vlasti jako voják, přijal aspoň službu u dopravní karavany
Spojených států, která měla za úkol dopravit zásoby do pevnosti Laramie. Na
této výpravě jeho hraničářské zkušenosti a střelecká zručnost zachránily lidský
život. Na Západě bylo nebezpečí pro pocestné, stále ohrožované bandity a
Indiány, tak velké, že vystěhovalci vyhledávali ochranu velkých povoznických
transportů. Několik takových rodin cestovalo pod ochrannými křídly karavany, se
kterou jel Bill.
Když tábořili na
břehu řeky Platty a všichni byli zaměstnáni přípravami na zítřejší cestu a
chystali se k noclehu, Mamie Perkimová, děvčátko z jedné
vystěhovalecké rodiny, šla k řece pro vodu. Chvilku nato se rozběhl
k táboru útokem obrovský bizon. Pokřik a množství výstřelů z pušek a
revolverů ho nedokázaly ani zadržet, ani vychýlit ze směru jeho útoku. Proběhl
jako smršť & divá bestie napříč táborem, porážel bedny a vozy a rozbíjel
všechno, co se mu připletlo do cesty.
Mamie, malé děvčátko
u řeky, naplnilo své vědro a vracelo se zpátky po cestě, kterou se hnal i
obrovský nebojácný bizon. Když ho Mamie spatřila, hrůzou celá pobledla a byla
tak vyděšena, že se nemohla hnout z místa. Šílené zvíře s hlavou
skloněnou k zemi a zdviženým ocasem se v zuřivém běhu řítilo přímo na
ni.
Bill už spal ve
stanu, ale poplach v táboře ho okamžitě zburcoval. Popadl pušku a pelášil
ven. Když viděl, co se děje, zamířil na býka a vystřelil. Bizon poklesl,
klopýtal ještě několik kroků a svalil se několik stop od vyděšeného dítěte.
Mnohým se vydral z hrdla výkřik úlevy. Zástup mužů zatím obklopil
budoucího slavného buvolobijce a Mamie byla donesena k matce. Bill nikdy
neměl zálibu v poslouchání pochvalných slov na svoji adresu, a protože ho
celý tábor chtěl nosit na ramenou jako hrdinu, utekl a ukryl se v jednom
stanu.
*
Když výprava dorazila
do pevnosti Laramie, Bill vyhledal Alfa Slade, zástupce expresní jízdní pošty.
Jeho hlavní stan byl ve stanici Koňská Podkova, vzdálené dvacet mil od
pevnosti. Bill mu předal doporučující dopis od pana Russella, ale Slade Billa
odmítl.
»Jste příliš mlád na
to, abyste mohl být poštovním jezdcem«, kategoricky sdělil Billovi.
»Jezdil jsem už před
rokem celé tři měsíce, pane, a teď jsem mnohem silnější«, namítl Bill.
»Aha, vy jste ten
chlapec, co jezdil v Chrismanově oddílu?«
»Přesně tak, pane«.
»Dobrá, tak vás
zkusím. Když to nevydržíte, dám vám něco snazšího«.
Billova trať vedla
z Rudých Sloupů na Severní Plattě ke Třem Brodům na řece Sweetwater a
měřila 76 mil.
Divočině, kterou
procházel Billův úsek, se říká, že řve a žádný milovník vzrušení si nemůže
stěžovat na jeho nedostatek. Jednou přijel Bill na svou konečnou stanici a
dozvěděl se, že jezdce pověřeného jízdou na dalším úseku smrtelně zranili
Indiáni. Na stanici nebyl nikdo, kdo by mohl v jízdě pokračovat, a tak se
Bill dobrovolně ujal tohoto úkolu a ujel dalších 85 mil. Stačil se ještě včas
vrátit, aby mohl převzít poštu na zpáteční cestu do své východní stanice.
Celkem 322 mil nepřetržité jízdy bez odpočinku a bylo při ní použito 21 koní.
Byla to nejdelší cesta, jakou kdy expresní poštovní jezdec vykonal.
Krátce nato se Bill
potkal s Kalifornským Jœm, pozoruhodnou hraničářskou postavou. Stál u
cesty vedle skupiny velkých balvanů. Bill okamžitě sáhl pro svůj revolver, ale
cizinec stejně rychle opustil pušku a zdvihl ruce na znamení přátelství. Bill
zastavil koně a se zájmem si prohlížel muže oblečeného do šatů ze srnčí kůže.
Kalifornský Jœ,
kterého oslavil generál Custer v knize Život na prériích, byl nádherně
urostlý muž, rovný a pevný jako jedle. Dlouhé rudohnědé kadeře mu padaly až pod
ramena. Nosil plnovous a jeho bystré jiskrné oči byly nádherně modré. Pocházel
z Východu a měl dobré vzdělání, trochu zrezavělé samotou v divočině.
»Nejseš ten kluk, o
kterém jsem slyšel – nejmladší jezdec Pony Expressu?« vyzvídal hraničářským
nářečím.
Bill přitakal a
pověděl své jméno.
»Dobrá«, řekl Jœ.
»Předpokládám, že s sebou vezeš trochu peněz. Já jsem šel k Big Hornu
a narazil jsem tady na dva lotry číhající na tebe v záloze. Měli jsme
spolu menší nedorozumění a byl jsem nucen je složit«.
Bill mu od srdce
poděkoval a prosil ho, aby se nevydával k nebezpečnému Big Hornu.
Kalifornský Jœ se jenom uculoval a vyzval Billa, aby jel klidně dál.
Na stanici Bill
vyprávěl své dobrodružství a správce řekl, že to znamená: »Dobrou noc,
Kalifornský Jœ«. Ale Bill měl o svém novém příteli mnohem lepší mínění a
prorokoval, že se bezpečně vrátí.
Tato důvěra byla
oprávněná. Kalifornský Jœ se objevil po třech měsících v táboře poštovních
jezdců na Overlandské cestě. Dostalo se mu srdečného přijetí a všichni ho
ujišťovali, že už nikdo nečekal, že ho ještě někdy uvidí živého. A Kalifornský
Jœ jim na oplátku vyprávěl svůj zajímavý příběh:
»Před nějakým časem
odtáhla k Big Hornu parta zlatokopů. Nevrátili se a generál mě poslal,
abych se podíval, jestli po nich zůstaly nějaké stopy. Kraj je tam plný Indiánů
a pořád jsem měl po nich otevřené zorničky, ale nečekal jsem svízel od bílejch
mužů. Jednou při obědě jsem zapomněl na zemi revolver, a když jsem na to
přišel, vrátil jsem se pro něj na to místo, co jsem obědval. Ležel tam. A
zrovna když jsem ho zvedal, všimnul jsem si, že po mý stopě jde nějakej bílej
muž. Čichal jsem potíže, ale obrátil jsem se a klusal klidně dál, jako bych nic
nezpozoroval. Jak jsem předpokládal, byl neznámý z tříčlenné tlupy, ale
měli pět koní. Chtěl bych se vsadit, kamaráde«, obrátil se Jœ k Billovi,
»že ti dva, co tehdy číhali na tebe, patřili k tomu procesí a zbyli po
nich ty dva koně. Mysleli si, že jsem našel zlato, a rozhodli se, že mě budou
pronásledovat, než dojdu k dolu, tam mě odkráglují a zmocní se kutiště.
Zlato tam taky doopravdy je, mraky zlata! Je tam stříbro, měď, železo a taky
uhlí, jenže nikdo se po tom neohlíží, když je tam zlato. A hodně těch, co tam
jdou za zlatem, tam nechá svý skalpy. Šli jsme po cestě hodně dní, pořád ve
stejným pořádku. Muži se mě drželi jako klíště pohádek o pinzetách, jeden jen
napřed a udržoval si mě stále na dohled a značkoval cestu pro svý kumpány. Když
jsme se dostali hluboko na indiánský území, musel jsem být velmi opatrnej.
Obloukem jsem se vyhnul každýmu kouři, který mi ukázal vesnici nebo tábor, a
přestal jsem lovit, aby mě neprozradil výstřel z pušky. Spokojil jsem se
jen se zásobama, co jsem si vzal s sebou. Konečně jsem došel na místo, kde
byly stopy boje. Lebky a kosti byly rozházený kolem. Rozhlíd jsem se a věděl
bezpečně, že to byla parta bílejch zlatokopů. Účel mý cesty byl splněnej. Mohl
jsem podat nad slunce jasnou zprávu, že zlatokopy pobili Indiáni. Otázkou teď
bylo, jak se vrátím, aniž bych vběhl Indiánům do rukou, a taky jak upláchnu
svejm bílejm pronásledovatelům. V noci jsem šel po proudu řečištěm malýho
potoka, proplížil jsem se kolem jejich tábora a půl míle za ním jsem vystoupil
na cestu. Byl to nejlepší tah, jakej jsem kdy udělal. Neujel jsem ani kus
cesty, když jsem uslyšel povědomej válečnej řev. Věděl jsem, že Indiáni
přepadli moje nepříjemný přátele a oškubávají je o jejich skalpy. Dopad bych
stejně, kdybych neodešel v pravej čas. Ale hoši, u Big Hornu je nádhernej
kraj, plnej strmých hor, krásných údolí a obrovskejch stromů«.
Asi tak
v polovině září začali Indiáni znepokojovat okolí řeky Sweetwater. Jednou
Indiáni čekali na Billa v záloze, ale naštěstí seděl na jednom
z nejrychlejších koní poštovní společnosti. Položil se na koňský hřbet a
unikl. Když dojel do přesedací stanice, našel správce mrtvého. Indiáni odehnali
všechny koně, a tak musel na svém koni ujet dalších dvanáct mil až do Plontzovy
stanice.
O několik dní později
přivítal staniční náčelník Billa zprávou: »Potulují se v okolí Indiáni,
tak mějte oči otevřený«.
»Já dávám vždycky
pozor, pane«, odpověděl Bill. Vyměnil koně a uháněl dál.
Cesta vedla divokou
pustinou, obklopenou skálami posetými obrovitými jedlemi. Všechny smysly
mladého jezdce byly zaostřeny na nebezpečí, na každý kámen, skálu, strom, když
se hnal zšeřelou krajinou. Veliký balvan ležel zřetelně viditelný daleko dole v údolí
a Bill na okamžik na něm zahlédl tmavý předmět.
Jel dál rovně až
téměř na dostřel a pak náhle zahnul šikmo stranou. Střela ze zálohy se minula. Za
balvanem vylétl obláček kouře a pak dva indiánští bojovníci v divokých válečných
barvách. Současně asi dvacet hulákajících Indiánů vyjelo na koních z lesa na
druhé straně údolí.
Před Billem se
svažovaly kopce do úzkého průsmyku. Kdyby se tam dostal včas, byl by v bezpečí.
Oba Indiáni u balvanu neměli koně. I když byli oba rychlonozí, nechal je hravě
za sebou. Rudoši na koních však byli mnohem hroznějším nebezpečím a jejich
náčelník jel na velmi rychlém koni. Když se blížili k průsmyku, viděl
Bill, že jde do tuhého. Vytáhl revolver a indiánský náčelník nasadil šíp na
svůj luk.
O zlomek vteřiny byl
Bill rychlejší postrach následků. Jeho revolver práskl a bojovník sletěl bez
známek života ze sedla. Jeho pád byl signálem ke sprše jedovatých šípů. Jeden z nich
lehce poranil Billova koně, ale přesto se v pořádku dostali do stanice.
Indiáni teď stále
útočili. U Tří Brodů přepadli poštovní vůz, zabili vozku a dva cestující a
poranili poručíka Flowerse. Odháněli koně a dobytek ze stanic a neustále
znepokojovali poštovní jezdce a vozky. Rudoši se stali tak oprsklými, že expresní
pošta byla na šest neděl mimo provoz.
Byl sestaven
ozbrojený oddíl, aby pátral po ztraceném dobytku. Bylo to čtyřicet poštovních
jezdců, vozků, ošetřovatelů koní a rančerů. Oddílu velel Divoký Bill, známý
hraničář z prérií, který byl již z dřívějška dobrým Billovým
přítelem.
Divoký Bill nezískal
svoji přezdívku a reputaci nezákonnými machinacemi. Byl nazýván Divoký pro
svoji odvahu a střeleckou rychlost. Byl dokonalým vzorem mužnosti, vysoký,
vzpřímený, souměrný, širokých ramen a nádherné hrudi. Měl velmi hezkou tvář s jasně
modrýma očima, pevnými, pěkně vytvarovanými rty, orlím nosem. Hnědé vlnité
vlasy nosil až na ramena. Pocházel ze starého rodu a vzdělané rodiny a zdědil
podle všeho po nějakém vzdáleném předkovi vášeň pro volný život v prérii podobně
jako náš Bill.
V té době patřil
Bill už k velmi dobře známým skautům a jeho pověst mu umožnila, aby ve
válce vykonal pro Spojené státy dobré skutky.
BIG DADDY KANE „THE DAY YOU´RE MINE“ 1988
Udělám
báječnou řeč, jestli vůbec najdu Paničku Správnou
jen
jediné je mi jasné, že tahle půvabná bytost musí umět být náležitě svůdná
nemyslím
tím žádnou, na kterou bych si musel stěžovat, to chápu, ale jen příjemnou dámu
a jestli
její pohledy mohou zabíjet, tak by šla do vězení vězet, vejrat na mříž
za to, že
se opakovaně dopouští pomatení mých smyslů s exoticky působícími vnadami
a
upoutávat a fascinovat její lásku je moje jediná povinnost
neexistuje
ani jediná vlastnost, kterou by tato královna krásy postrádala
Miláčku,
jsi jednoduše moje afrodiziakum a dopink
Necháváš
mne čekat den za dnem
fantazie
Tvých superlativů mne zahánějí do kouta
a já vím,
že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání
tak mi
nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)
Teďka
jsem se bavil s mladými šťabajznami a poučnými slečnami
ale
přísahám Ti, lásko, že žádná nedosáhne na Tvůj level, drahoušku
možná, že
si to celé jen namlouvám
a potom
zase pravděpodobně ne tak úplně
se
správnou ženskou a v detailu
asi se
toho nejspíš nikdy nedočkám, holka, jestli polevíme
protože
pokaždé se mi jeví, že se dokážeme obšťastnit
víš, co
se mi stává?
mám ho
v nečinnosti, nevyužitého
Necháváš
mne čekat den za dnem
fantazie
Tvých superlativů mne zahánějí do kouta
a já vím,
že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání
tak mi
nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)
Holka,
která je báječná a které si vážím, je ta jedna, po které toužím
a nikdo
nemůže zastavit pocity, které Tě inspirují
to, jak
mne zanecháváš v téhle posedlosti
s mojí
srdeční komorou ve Tvém majetku
mysleli
jsme si, že spolu zůstaneme, už napořád a navždy
o tento
vzájemný slib budu usilovat
modlím
se, aby nastal den, kdy se spojíme v jeden celek
a já tak
s jistotou mohu říct, že jsi moje všechno
v dobrodiní
a ve vzájemné úctě
pokud náš
vztah započal
ale dosud
jen nedočkavě čekám
na den,
kdy mi můžeš dopřávat všechno, co máš, dosyta
{necháváš mne čekat dál den za dnem}
okamžik
pravdy je tím, čím bych to měl ve skutečnosti nazvat
snažil
jsem se tak důkladně o to všechno, tak to prosím nekaž
yeah, je
toho spoustu, o co žádám, abys mi věnovala
a to je
pouze proto, že se potřebuju stát Tvým ideálním protějškem já
abychom
byli bok po boku, ruka v ruce
Ty moje
holka a Kane zase Tvůj amulet pro amor let (miláček)
já planu,
už od té prvotní chvíle, kdy jsem ji spatřil
přál jsem
si, aby vstoupila do mé arény (aby si to se mnou rozdala)
já se
stanu přeborníkem v milování, navleču si zlatou rukavici
a
předvedu Ti, z čeho se skládá skutečný chlapík
já se
dělím o své pocity, poněvadž mám starost, aby to klaplo
moje
srdce Ti napoví, proč jsem tak roztomilý
kvůli
tomu, abych dostal šanci na romanci, bych se chtěl ještě polepšit
abych byl
Tvůj chlap za všech okolností
jen tak
dlouho, dokavaď mohu říci, že jsi moje
že Tvoje
pocity sílí pro mne samotného
můžeme
rozněžnit každou chvíli, kdy jsme spolu
pokusit
se vzít naši lásku na úplný objem
hlavní
smysl, že tak usiluji o Tvoje blaho
je ten,
holka, že jsem se do Tebe zamiloval
Necháváš
mne čekat den za dnem
fantazie
Tvých superlativů mne zahánějí do kouta
a já vím,
že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání
tak mi
nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)
Dramatický
fanatik pro náš vztah
Amor mne
otupil natolik zaslepeného
s módou
vášně tak něžně
s vibracemi,
které nedovedu popsat, které ke mně vysíláš
tuto
osobní náklonnost, kterou jasně pociťuji
k Tobě,
můj Skvoste, poprvé i posté, pokaždé mocně vzroste
apetýt
pro aperitiv, imperativem mravním pokoušen se pokusím odhalit
úplně
všude, budu se pokoušet o odhalení smyslnosti
protože
vidět Tě vedle jiného muže, z toho je mi do pláče
cítím, že
já bych měl být jediný týpek vedle Tebe
protože
nikdo Tě nedovede milovat tak hladce jako já
nikdo
jiný si nezasluhuje lásku, kterou můžeš projevit
tak mi
dovol ukázat Ti, jak jsem natěšený k tomu, abych žil
s něčím
velice vzácným, uklidňujícím a průzračným
a
všechno, co si žádáš, Ti já mohu zprostředkovávat ještě víc
budu
kliďas a jemný, milující a sentimentální
oh tolik
emocí má šarm, já mluvím o oddanosti
protože
když se k tomu přimíchám, tak se přimíchám hluboce
abys
věděla, že moje láska je něco speciálního, co má výdrž
ale pro
teď já hádám, že budeš moje všechno
a
neustále čekám na den, kdy budeš moje všechno
Necháváš
mne čekat den za dnem
fantazie
Tvých superlativů mne zahánějí do kouta
a já vím,
že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání
tak mi
nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)
|