Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 16.12.
Albína
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<Zpátky Vylízaný makovice (1) z kolekce Pelmel
Autor: Hugo Ramon (Stálý) - publikováno 2.11. (01:25:27)
Pokračování>

(text napsala má skvělá přítelkyně Edita G., postupně zveřejním všech 8 kapitol)


Jsem ten
který jsem
radost i bolest
dávám ti křídla i okovy
slzy tvého poznání
prýští z mé vůle
skrze mne
cítíš začátek
a očekáváš konec.

(Stromek plnej křečí za zadními vrátky)



Honoré De Balzac
„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“

William Shakespeare
„Směje se jizvám, kdo nikdy rány nepocítil.“

Konfucius
„Mám to ale štěstí: kdykoli jsem udělal chybu, vždycky mi ji vytkli.“


1. Vzpoura polymerů



Míchanej šmak zahučel do vyschlých útrob znavené Kajícnice.
Pookřála.
Krkla si a kapírovala zašpérovanou jižní bránu Makovýho megapole.
Za krkem vyhlíží svýho parťáka ArciPetra.
Profesionálního obejdu a absolutního odborníka na multifunkční semena.
Dvouvaječnej světec umí odhalit skrytý dveře i cesty v rájích plodů, dokonce i brány v paších starýho světa.
Kajícnice netuší, jak dlouho už čeká na zázrak.
Je totiž blbá.
Hází tyčinkama sem a tam a tam a sem.

V uších jí zní, od poslední bitky u Mocnýho plotu, veršovanej nářek okusovanýho pletiva :
„Nekousej, nekousej, kočkopse divokej.“
Oficiální židle tak patrně toužily předejít zmatení heterosexuálních davů.
Snad podlehly vějičkám na hliněných teoriích : O páření všeho, co je nahoře s tím, co je vespod.
Oficiální židle (OŽ) jsou vůbec politováníhodný, jak kluzkej deštík stékající do kanálku kolem naší jediný Pyramidy.
V celým vesmíru jsou miliony jehláků, jen na nás se skoro zapomnělo.
Furt sedí na bobku a číhá.
LuciPéro mi tvrdil, že ta jezinka stojí za hodinku mezinožního tance, ale …
Já onehdy spatřil tu vlnu nevole, co z ní rozparáděná vyběhla, když se na ní jeden
z blouznících makovců přisál.
Nikdo z nás tu chamraď nechce ani vidět.



Pak si zas kecne na bobek a civí jako tele, na vrata.
Od doby, co se poslední frája dostal na sběrku v megapoli, už bylo namazáno nejmíň dvě stě dvacet chlebů s játrovou paštikou. A jak nevalně skončil.
Dres mu vyvěsily (OŽ) nad severní nepřístupovou bránu, kde samolitr válí úplně jinej makovej klan.
vostudy.
Naštěstí je zahrádka našeho božstva tak rozlezlá po zemi, že není z jednoho konce vidět na druhej.
A smích pitvořících se fousáčů od studenýho plotu nezaslechneš ani s hrnkem přilepeným na silikonovým prsatým plotě.
Kajícnice ti nepoví, proč je plot takovej, jakej je.
Ne, že by ti to nechtěla říct.
Není žádnej mučedník.
Ovšem ví právě tolik, aby zůstala trčet tam, kde právě visí.
Zakletá mezi světy.
Musíš se halt optat mě.
Přímo. No jo, na rovinu.
To se dneska moc nenosí, co?
Ne, neuhnu.

Ženský se prostě rozhodly skončit s umělejma kozama.
Pro páníčka. Některý se naučily i vážně dojit pravý zbytky úředních šimlů.
Naproti tomu, většina ostatních si prostě jen oddechla.
Ta tíha.
Lačný pohledy ometacích tlup.
A vůbec.
K nenošení.
Jenže toho matroše bylo fakt moc.
Můj odrodilej brácha by řekl – čtyři až pět prdelí.
Nikdy nepolevil v přehánění. Vyrovnal se mu sotva jeden místní ničema ze sta.


Můj nos mi říká, že tu schopnost - lítat v bahně - máme zakódovanou v sobě.
V schránce na emoce.
Nicméně, ne každej to pozná.
Dost filozofování.

Inertních polymerů bylo tolik, že se hned druhej den po osvobození ženstva řešilo,
kam s nima.
To je burskej ořech k pohledání.
Dumali všichni, kdo měli odvahu.
I postproduktivní nálevky i děcka bez příslušenství.
Melasa názorů, poseroutkovství, prázdný lahve.
Skoro byl odhlasován návrat prsů do emancipovaných těl, ale … pozor!
Mák ví, jakej číman přišel s nápadem postavit náš první globální plot.
Úchvatně stojí.
Roztomile se opírá o umně naleštěnýho ducha naší přezrálý civilizace.
Zprvu jen tak objímal kolem ležící vzduch, když pobíhal v trávě.
Zpráva o plotu se tenkrát, hádám nejmíň, před dvěma tisíci a třema sty námazy ranního chleba, jak úporná nákaza.
A znenadání, kde se vzal, tu se vzal …
Chytrolín na klíček vymyslil, že jako za ten plot – rozumí se dovnitř – něco dáme.
Něco, co jinde není.
Ale co? Vždyť máme všechno, jak na dlani.
A ten filuta rozlousknul i tudle zatrolenou hádanku.
Všechen mák se nasel za plot a jinde se pohnojila nicota.
Šmik šmik. Šmidlikanec - konec Makovec.




A tak se našinec naučil toužit po něčem, co nemusel mít.
Práskaní lívanci, válející se před vpustěmi, říkají s oblibou :
„Bylo by fajn si líznout. Trošku. Po vnitřní straně nezralý makovice.“
I já mám co dělat, abych pochopil, proč máchá do větru tato slova.
A považte.
Jsou chvilky, ne ovšem příliš často, kdy hledím s otevřenou hubou na nestandardní dění kolem sebe a skoro nevím.

ArciPetr si dává na čas.
Kajícnice k ránu vysedí vejce nebo ji budou muset OŽ omejvat Řádem krutě plytký vytrvalosti. I když kope za dočista jinej team.
Ale co už.
Fair play je fair play.
Skrz azurový nebe sem tam prosvitla zlatá nitka, provázená ohlušujícím randálem.
Dýchavičný bytosti všech sedmadvaceti světů, ze tří na šedesátou devátou možných,
se srotily do čtyřstupu před NAŠÍ jižní bránou.
Ani nevím, proč jí říkáme brána, když je vypolstrovaná neprostupným materiálem.
Ještě víc nezdolným než Mocnej plot, napuštěnej nadívanou splínovou energií.
Jeden by z hry na život vyskočil z kůže.
Byla to vůbec výhra?
Nastoupit do mrakovlaku, mířícímu na tenhle vymaštěnej tříbarevnej svět?
Kůůrva.
Kde se zapomněl ten napudrovanej panák?
Pokaždý, když si odfrknu - ono kouzelný slovíčko z kuchyně starejch časů - uleví se mi.
Jak balzám na věčně napínaný špagáty, co mám natahaný pod neutralizovanou PET kůží.

„Sláva buď poctivýmu Šlehu. A heleme, Prašivka! Jak ti svítí hvězdy v plechový duši?“
ArciPetr se svým svěžím šklebem. Mezi kapkama prázdnoty, co nás svírá -čím dál pevněji -
ve svých kleštích, je úkazem spíš dojemně přijatelným.


„Mám na svých mitrilových žebrech vytesáno laserem : Enola Gay. Už by sis mý jméno mohl pamatovat, planej souvěrče ryzích dogmat. Taky na tebe nehalekám : Našlehnutej poutníku! A měl bych k tomu aspoň dvě stě třicet tři důvodů.“
„Jak můžeš vědět, kolikrát jsem „U spařený prdele“ lajnoval barovej pult? Na tebe si dám rozhodopádnýho majzlíka. Kde je Kajícnice?“
„Zírá na bránu. Ostatně jako vždycky. To je poslání, hodný spasení.“
„Nebo sprasení? Není-liž pravda, polokovový jinochu? Kráčím vstříc osudovým ranám do svých koulí. Kvalitní Šleh s tebou.“

Poctivej asketa, každým coulem.
To se cenilo i za krále Klacka.
Což teprve dneska, kdy zbylo pár živejch oudů, vůkol samej zombouší smrad a promarněný touhy se - už nejmíň tisíc dvacet šest námazů odpoledního rohlíku - upínaj ke kozatýmu plotu kolem makový nádhery.
Ani dozrát TO nenechaj.
Vypelichaná svoloč a její vysmahnutej generál.

Ta temně mladá šlapka si rozepíná svůj pistáciovej hacafrak.
Na odhalený ňadra dopadl první fialovej paprsek právě rozblikaný lampy.
Zachytil se slepým háčkem na bradavce a škádlil nenasytný zřítelnice pelešivejch nedouků
na čtyřicet dva a půl kroku daleko.
Možná i víc.
Extáze vrcholí …
Eště tak, aby se tu zjevil stěžňovej křižník LuciPéro.
To je den!
Dokola, dokola, dokud všichni nezblbnou.
Panečku!
Ta holka je ve vytržení!

Dneska to pořádně rozštípla.
Ještě kousek … a už je dočista nahá.
Až na kotníky, který se převalujou v sandálkách.
Pluje pomalu k plotu.

Ohrndírové přilepili vyvalený bulvy i s kyselejma ksichtama na hrbolatý tělo rozpálený mrákotnice.
Moje probuzený žebra jí zachrastily na pozdrav.
Otočila mým směrem výstavní čichový potrubí s bambulí a odlepila víčko na pravým oku.
Koutky se mi ve tváři rozestoupily a bez hlesu vejrám na organickou sochu v předposledním tažení.
Dokončila otočku celého těla a nevyzpytatelně zapustila sžíravej pohled do bedýnky na krku.
Malinko jsem se nervózně ošíval, neboť šlo o můj krk.
Masa přihlížejících strnula.
Kajícnice se totiž svlíkala jen při zvlášť významných příležitostech.
Nikdo sice netušil, o jaký příležitosti se jedná a už vůbec, čím jsou význačný.
Nadto, téměř nikdy neotevřela v tranzu pravý oko.
Snad jen jednou, když brkla na svý sedmikrokový pouti o zlomyslně nastavenej šutr a už se zdálo, že propíchne nosánkem planetu, skrz naskrz.
Ačkoli jsem vždy připraven na ještě neporozenou realitu, její fungl nová reakce překvapila i můj senilitou atrofovanej megadisk.
Dál zapíchnutá do mýho velína, kráčela odhodlaným krokem, bez jakýchkoli diskuzí, přímo
ke mně.
Poklekla mi k titanovým nohám a vykřikla :
Vys … vyslyšel … jsi,“ artikulace jí činila potíže. Neotevřela klapačku snad čtyřicet námazů marmeládový směsi na ještě lehce teplou bagetku.
„Vyslyšel jsi mé prosby?“ pomáhám zdarma marnotratné dcerce.


(obrázek)


„Ty to cítíš! Vyslyšel jsi mé prosby, dobrotivý a milostiplný Šlehu. Nalezla … jsem … ko ..ko ..“
„Kokodák? Ale to mi přijde nepřístojný ke staromilecký modlitbě,“ intuitivně napovídám tříčtvrteční světici.
„Hovno! Nalezla jsem konečně pořádnýho chlapa, kterýmu poviju aspoň nějakou poloorganickou periférii, když se náhodou nezadaří plnotučná inseminace.“
„Cože???“
„Jsi můj a já jen tvá. Už na mě nebudou pokládat prasečí pracky, a další trapný údy, pod zastěrkou - dotknout se vařící děvky.“
„Zbláznila ses?“ defenzivně i zbytečně brebentím.
Hra nabírala obrátky..

Zákon číslo jedna platí pro všechny bytosti zdejšího a sedmnáct na pátou sousedních, včetně paralelních, vesmíru.
Dlouhej námaz zpátky, ještě když primitivní ušatci počítali čas na léta a roky, podle kruhů v kmenech stromů, dosáhly - vždy příjemně utlačované bývalé nositelky kypícího života - civilizačního sociálně-erotického vrcholu.
Samci byli záměrně ověnčeni gloriolou stvořitelů života skrz svůj bezedný semenný váček.
Jak naletěli.
Trubci.
Zaprodanci.
Emeritní nositelky vitality a bujnosti ošálily s nadvěcným úsměvem stádo tupých vrcholů potravního řetězce a urvaly pro sebe palmu genového vítězství.
Tolik má kromobyčejně širokoploutvá paměť.
Prostě a jasně :
Ukážou si jednou za svou lstivou existenci na fešáka chlapa a ten, je-li volnej, bez možnosti odvolání propadá jejich nezřízenejm touhám a ještě nevymalovanejm chtíčům. Až do svý smrti nebo vyhasnutí baterek.
Potom si může opatřit jinýho frajera.


Muži se tenkrát sešli na divoký chlastačce na pohádkovým zámku „U tisíců volů“.
Ani tajenkový název je neodradil. Mezi proudy pitiva a bílého sexu, na který byli po práci z domovů zvyklí, pochytali pár lákavých hubiček, ale netušili, co je ve stavu permanentní opilosti čeká v konírně plné zdravých svěžích a lačných ovcí.
Museli držet hubu.

Ale, co teď?
Chabě se vzpouzím.
„Co tomu řeknou lidi? Má drahá, jsi naprosto přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí? Nerozmyslíš si to? Unáhlené kroky bolí dvakrát ...“
„Kroky, které z lenosti nebo blbosti neučiníš, můj milý, bolí třikrát. Dej mi pusu ……….“
přičemž mi skočila do náruče – bez přestávky spoře oděna – a přisála svý jedovatý rty na můj vyblejskanej živočišnej skelet.
Musím říct, že líbat uměla bezvadně.
Jako kdybych to nevědel..
Vůbec jsem nezpozoroval, že vedle mě stojí opařenej momentálně vystřízlivělej ArciPetr.
Vkládal do sexuálněotrokářskýho podniku obloudění Kajícnice velký naděje.
Zhroucení pornovizuálních vyhlídek jej přimělo k lakonickýmu konstatování :
„Jděte všichni do prdele a hlavně TY, děvko ...“ dokončit větu nestihl.
Uzemnil jsem to slizký zfetovaný prase, urážející mou novomanželku, dobře mířeným direktem do pěti bodů na těle jedním vrzem.
Od paty k hlavě a zpět.
Vyteklo z něj trošku barevný tekutiny a zhluboka usnul.
Ochutnal jsme s kočičkou.
Wow. Sladká.
LuciPéro rozpustile zatleskal a zježená Mocná brána se zachvěla v podhoubí.
Dávno jsem podezříval prsatej plot z tajnýho spolčení s čerchmantím synkem.
Jak za starejch dobrejch časů.
Moc a chtíč ruku v ruce a duše se plazí žebrotou. 

Venkoncem aťsi.
Aspoň víme, kdo je kdo.
Rovnováha musí bejt.
To je to perpetum mobile osvícenejch zadků..
Neutuchající touha Život ŽÍT.
Doleva doprava, nahoru dolu, vzestup i pád.
Za každou cenu a ve všech pórech prostoru a času.
Po těch desítkách generací strávených mezi božími odrazy, jak vždycky říkával kanovník dávno zpustošenýho a v suť obrácenýho kostela Svatýho Salvátora, mi jeden blázen ukázal obtížně představitelnou podobu vesmíru – obrácený koule.
Ale to je jen první statickej pohled.
Představa člověka osahat si stojící vyhoněný jsoucno.
Tři rozměry rozšířený časem jsou zoufale málo na úplnou rovnici života prýštícího
do nekonečnýho prostoru.
Kajícnice nepřestala vášnivě objímat má vypjatá mitrilová žebra a žužlat levej ušní lalůček.
Proč levej?
Boží myšlenka?
Myšlenka určitě, ale je to už energie i pohyb.
Myšlenka … jak vzniká … prý v kolotoči – v mixéru Stvořitele?
Bůh by nepotřeboval mixér.
Kde se vzal Bůh?
Zas někdo došel na kraj svýho světa a musí shrnout vědění omezený pozorovatelovou neschopností.
Člověk vidí a slyší jen malinkej kousek chodníku za oponou svý přítomnosti.
Smysly ho dovedou jen k prahu propasti.
A tam se každej soudnej a zodpovědnej občan otočí na kramfleku.
Každej má co dělat, aby překonal deky strachu vrostlý do sebezáchovy ega.
Hoří jak dobře vyschlá stodola.
Aby mi ten syntetickej lalůček neuhryzla.


Pojímám soft podezření, jestli Kajícnice nebyla v dřevních dobách svý životní pouti kurvička.
Už se s tou orální očistou zvukovodu maže pěkně dlouho.
Mimochodem spojením významů mazání se s něčím a ukrajování, jako poetický ubývání času, vznikl logický rámec vnímání časových křivek v multidimenzionálním prostoru jako námazů chleba, nikoli suše nedostatečných let nebo roků na vyjeveným pařezu, prožívajícím předsmrtnou křeč.
Chleba/hmota plus krájení/pohyb energie plus pozorovatel/vyjádření času rovná se vlídná tvář vesmíru nebo Stvořitele.
Co si s ní počnu?
Vysoce pravděpodobně je vysoustruhovanou specialistkou na zírání do jednoho bodu, to je dobrý tak na hlídání trezoru, ale pohybový čidlo má poněkud nižší provozní náklady. Vlastně OŽ, v tomhle světě krátkejch formulářů, zrušily trezory i banky.
I peníze.
Zbytkaři totiž nemají nic. Jen svý ochrnutý a různě postižený sny.
To je v naší šlehnutý době jediný relevantní oběživo.
Ještě tak olizování uší, možná by zvládla i náročnější tělesný úkony, který mě ovšem pramálo zajímají, a v neposlední řadě obliba v odhalování prdelatýho těla.
Kde se v lidech bere ničím nepodložený přesvědčení, že jsou krásný. Haha. Navíc trpí metrosexuální touhou vystavovat svůj pytel kostí, vody a bílkovin, potaženej páchnoucí kůži, na veřejnosti. K čemu?
A jako zlatej hřeb – energeticky nenáročnej super stroj nejvyšší kategorie v prošťouraným vesmíru, kterej notabene neumí používat.
A tak živoří na slabým výkonu. Drtivá většina ani netuší svý možnosti.
Podrobnej manuál zanechala řídící civilizace právě v pyramidách.
Jenže!
Chyba volby.
Zlato vydrží téměř všechno a čas si na něm vyláme zuby. Skoro.
Nikoli však lidská závist a nenasytnost.
Vykradený pyramidy jsou knížkama beze slov.


Meluzína jako Pandora připomíná strašnej omyl, kterýho se lidstvo dopustilo, když vsadilo plebejsky na tělo a přikovalo svýho ducha k hradbám, který mezi sebou a v sobě vytvořilo.
Lidi jsou krásný malý blázníci!
V temný pustině je jináč dost nevábno.
Ty rozměry míchaj myšlenkou.
Jsou krutě neadekvátní dýlce člověčího života.
Je to vůči těm exhibujícím bílkovinám nefér.
A ještě ten Pandořin test.
Plná makovice, pár zrnek k mání a věrtel máku v trezoru.
Bez kódu!
Bez užitku!
Nebo snad nevyužití je užitkem pro námazy, kterým ještě nebylo odkrojeno?


„Pokus při vizualizaci čtvrté dimenze : vezměte bod, natáhněte jej v přímku, zatočte ji do tvaru kružnice, zkruťte ji v kouli a tu vrhněte do prostoru.“ (Albert Einstein)



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
Zpátky   
1 2 3 4 (5) 6
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter