Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 22.1.
Slavomír
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Poprava
Autor: Rebejah (Nový) - publikováno 11.1. (08:31:36)
Je kalné ponuré ráno a k zemi se snáší první sněhové vločky. Bez varování se do věznice vřítí gardisté. Otvírají jednu celu za druhou a vyvádějí ven vězně, svazují jim ruce konopným provazem za zády a odvádějí je pryč. Mám zvláštní pocit, že se je rozhodně nechystají propustit na svobodu. A mám pochopitelně pravdu.
Když přicházejí pro mne, jsem odveden na náměstí. Dva vojáci mne svírají paže takřka něžně, jako bychom kráčeli do divadla a ne na popraviště. Před námi se ovšem sune fronta podobně vyhlížejících trojic. Vojáci vždy dojdou ke gilotině, tam vězně letmým úderem do zad postrčí k pětici gardistů. Dva pomáhají nešťastníkovi, aby se položil na desku gilotiny, a postrčí ho kupředu, dva na rozkaz posledního uvolní čepel gilotiny, která vězni srazí hlavu, a tělo shodí dolů z pódia. Pátý gardista má na sobě stříbrné epolety a frčky jakési mně neznámé vysoké šarže, možná plukovníka, nebo dokonce generála.
Sleduji, jak vedou k popravčí četě Christiana, Ethana zbaveného uniformy i kapitánských odznaků i další gardisty-republikány. Konečně přichází řada na mě. Cítím, jak mne gardista udeří do ramene. Téměř automaticky stoupám na pódium, kde mne další vojáci hrubě povalí na desku a strkají do mě. Hrdlo mi znehybní další dřevěnou deskou. Cítím pach čerstvé krve. Zavírám oči, abych neviděl mrtvoly pod sebou, na jejichž hromadě brzy skončím i já a kde se to hemží lačně bzučícími mouchami.
Možná bych se měl bát smrti a toho, co bude potom, pokud něco bude, ale připadám si prázdný, jako bych už ani nebyl schopný žádných emocí. Necítím ani nenávist ke svým věznitelům a katům. Uvědomuji si, že jich spíše lituji. Přihlížet tolika úmrtím… Že si to na nich nevybere daň.
Když to musí být, tak do toho, myslím si. Ať už to mám za sebou.
Jenomže poprava vůdce revoluce nemůže být tak rychlá. Musejí nechat lidi, aby se na mě vynadívali, aby si dobře prohlédli člověka, který je příčinou jejich utrpení. Jako bych celou revoluci vyprovokoval právě já. Což samozřejmě není pravda, nepřesvědčili bychom tolik lidí ke vzpouře, pokud by v nich ta myšlenka nebyla již dávno tak hluboce zakořeněná.
Ale vidí lidé pod gilotinou opravdu toho vůdce povstalců, jak to zamýšlí vojáci a král? Nebo tam vidí toho, kým se opravdu cítím být a kým také jsem – dvaadvacetiletého chlapce, obyčejného měšťanského malíře, muže, od kterého možná koupili obraz, který jim visí doma na stěně? Přál bych si to vědět.
Začínám propadat zmatku a také panice, protože moje neoblomná otupělost zvolna míjí a můj mozek si začíná plně uvědomovat, kde se momentálně nacházím. Zanedlouho se probudí i můj pud sebezáchovy. Což mu bude k ničemu, protože už je pozdě, ze svého nepříliš slušivého dřevěného límce se již neosvobodím.
Ať už mě popraví, říkám si v duchu, ať už zemřu.
Najednou mne napadá cosi dalšího – že moje smrti vlastně nakonec nic neznamená. Teta se možná zhroutí, ale za pár týdnů nebo měsíců se pomalu vzpamatuje a navrátí se do normálního života. Moje láska Clara po mně asi truchlit bude, ale také nijak rezolutně. Otec ji provdá za nějakého šlechtice nebo syna jiného gardisty a pak bude mít dívka dost starostí s ním, než aby myslela na mne, který budu dávno po smrti. A všechny mé přátele popravili nebo teprve popraví král.
Můj obličej ovšem bude vévodit plakátům po celém městě a já se vsadím, že tímhle revoluci neumlčí. Potlačili ji, ano, dočasně ji potlačili, ale na jak dlouho? Rok, dva, deset let? Potom to celé začne znovu! Lidé nezapomenou.
Zmateně otevírám oči, abych zjistil, proč už neležím dole na té hromadě a nešplhají po mně mouchy. Gardisty zaměstnává Heloisa. Po rtech mi přelétne sotva znatelný úsměv. Každá revoluce požírá své strůjce. A když ne ona, tak obnovená nebo odolávající monarchie.
Vaše Veličenstvo, máte vůbec ponětí, jak MOC vás nenávidím?!!!
Heloisa se urputně brání gardistům, kteří se ji snaží zadržet, ale je zjevné, že to ke mně nemůže stihnout včas. Znovu oči téměř unaveně zavírám. Možná se mi podaří tady usnout, než uvolní tu zatracenou čepel… Obdivuji ovšem Heloisinu zdatnost.
„Popravte ho!“ slyším jako by z veliké dálky hlas důstojníka. Zatínám zuby a připravuji se na vlnu bolesti a agonie, jež bezpochyby v průběhu několika sekund přijde. Jsem velice příjemně překvapen. Gilotina – nejmilosrdnější popravčí nástroj revoluce. Vlastně to jen trochu štípne, jako když dostanete injekci. Injekci, která vás vmžiku ukolébá do věčného bezesného a laskavě hlubokého spánku…


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Nový)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter