~ KOVÁŘI MÉHO SRDCE ~
(Osamění)


Kováři mého srdce,
bijte na poplach!
Bijte jak šílení!
Že zůstal jsem tu sám,
tak sám,
že srdce zkamení!

Jak balvan padám do propasti,
jak vyvrženec z rodné vlasti,
zlá samota už není klam,
k Bohu se modlím, unikám!

~

To v duši mám tíhu,
a nevím, kde se vzala,
nadohled lebkou smrtka zakývala,
nezkrotná bouře,
krvavé, dusné nebe,

jak probodaný habřín vadnu,
vždyť ztratil jsem i Tebe!

~

Zvoníci mého srdce,
tak zvoňte z plných sil!
Pro její oči, že jsem žil,
pro těch pár dechberoucích chvil.

Proč zůstal jsem tu bezbranný,
v samotě plameni,
ten žár, jak dítě naříká,
žadoní:
„Podlehni!“

~

Ač zrada v duši pálí a srdce ranila,
navěky jenom s tebou,
i když jsi zbloudila.

Chci nazpět všechno krásné,
vyplatím bolest hned,
když vrátíš mi, co hasne,
já dám ti celý svět!

Už vím, že nemoc těžkou
překoná lásky cit,
bez vláhy touha usychá,
ze snů se nedá pít.

Kde budoucnosti mrtvý plán,
tam slunce nezasvítí,
dva cizinci - Šťastna a Sám,
jen hádek krupobití.

~

Kováři! Kováři!
Bijte! Bijte! Bijte!
Bijte jak šílení!
Červánky dnes již nevyšly mi,
náš čas je v zatmění!

Být nemocen a bez lásky,
to nejde dlouho snést,
má duše křičí bolestí:
„Za co tak krutý trest?“

~

Já nevolaný - zesinal,
vzdávám to, Pane:
„Smím?“,
beznaději se poddávám,
už nevěřím tvým lstím!

Když láska „tvá“ ti odplouvá,
to z lásky řekneš:
„Pluj!“

Tam na Nebeských peřinách:
„Můj Bože!“

„BOŽE MŮJ!“