|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Najednou stoupám na balkón. Na pátém schodu se otáčím a scházím dolů. Zdravíme se na dálku s Láďou a Pepou, nechci ale s nimi a s nikým hovořit, otáčím se a vycházím znovu na balkón. Zezdola ke mně vyskakují tóny hudby. Vstupují do hádky s hluky způsobenými ignoranty, roztouženým pohlavím, náhodnými návštěvníky a jemnými částečkami nálad, které všude poletují. Bavím sebe sčítáním návštěvníků, půllitrů, dívek, chlapců, žen, mužů, uhaduji jejich věk s přesností na plusmínus, hodnotím účesy, make up, oči, obličeje, postavy, chůzi návštěvnic horního patra zábavy, jak jsem soukromě pojmenoval balkón. Anajednousevběhusvětasetkalynašepohledyzajiskřilyabyloto..., jedeme nemrtvou krajinou hasnoucí zábavy v neznámém autě. IKS se mi ještě nedává poznat jménem, držíme se za ruce a řidič námi kormidluje k jejímu domu. Z krajiny na nás vyskakují postavy opilců, dvojic, skupin, kdosi bere velký kámen a hrozí nám, nějaká dívka vystrkuje holý zadek a mladík v barevné čepici klečí a spíná ruce. Mávnu několikrát vpravovlevo, nahorudolů. Proč to děláš,? ptá se IKS. Zaháním vše a všechny. Abychom zůstali jen my dva. Vystupujeme z auta, noc nás neochotně předává rozpačitému svítání a já doprovázím IKS průchodem ke dveřím. Jsem Franta a já Jana, vyhrkneme. Beru ji za ruce, líbám, ona mi vychází vstříc, rozepínám naše přehrady
a za chvilku slyším sténání. Po chvíli symfonie končí. Domlouváme si schůzku na tentýž den odpoledne. Odcházím se sladkým brněním v klínu do rodné vesnice. Doma vypíjím dvě piva naex a usínám...Na schůzku za městem jsme přišli oba přesně. Hovor se ubíral různými směry, všímal jsem si detailů, které mi unikaly v minulém finále. Okouzlil mě její úsměv, vlasy, oči, prsa, postava. Hovor se točil směrem k našim oborům - učila se prodavačkou, já jsem studoval na učitele - rozpovídala se o rodině, že se jejich hádají, vzpomínala na milovanou babičku a obličej se jí rozjasnil. A tak jsme kráčeli okolím, skoroletní příroda se na nás smála, fandila nám a bylo to fajn. Najednou jsem dostal nápad složit jí báseň. Načrtl jsem pár veršů na kousek papíru. Jana se v tu chvíli na mě dívala podezřele. Asi jsem podezřelý byl a k tomu podivín. Poklekl jsem, rozpřáhl ruce a spustil: //toužím po tě po celé//toužím po tě dotýkání//lásce podob milování//dej se rychle srdce v cval//stromy čekaj' na náš bál//. Stromy byly překvapené, když jsme se vzájemně svlékali, jeden z nich posloužil jako prostředek k milování na stojáka, tráva k dalším, obdivoval jsem její vše...Tamhleten strom se na nás směje, zašeptala. A tenhle brouček mi tě závidí, odvětil jsem a ponořil se do jejího lůna. Myslela jsem, že ve mně zůstaneš napořád, šeptla udýchaně. To je pro mě vyznamenání, odvětila má touha a znovu jsem se rozvášnil. Vyčerpanost nám zabránila v další cestě vesmírem a zvolna jsme se probírali ze snové skutečnosti. Najednou zadul vichr. V rozpálené přírodě se rozpoutal boj živlů. Biče dešťů protínaly zvukovou a světelnou show hromů a blesků, v jejich průsečíku jsme stáli my, dvě objímající se bytosti, vysílali signály vzhůru, ale nikdo neodpovídal. Oklepávali jsme kladívky nohou zem, ale ta zůstávala k našim snahám hluchá, asi se schovala do země. Snažili jsme se na usmířenou zamávat nebi, ale nebíčko nás nevyslyšelo, přidalo na zuřivosti, intenzitě a nadávkách. Jimi házelo hektolitry vody, tuny špíny, ve vteřině jsme se proměnili ve dvě sochy z bláta splývající v jednu, abychom se v další proměnili v křišťálové sklenky pijící samy ze sebe. Bouře ustávala. Její naplňování síly, hněvu, lásky, ochrany, vášně, tajemství, úsměvů groteskních, s otočenými zády, rtů pevně semknutých i jemně pootevřených, zubů vyceněných do oslnivé běloby zasněžených hor, vše bylo sklenuto v prostoru nad námi a v nás. Asi jsem měl zavřené oči, protože jsem ucítil, jak mě Jana vzala za ruku. Myslel jsem, že byla bouřka. Ale, lásko, to se ti zdálo, zašeptala. Právě jsme míjeli lesík, který rozevřel náruč, a my vešli dovnitř. Lesní jahody nás nakrmily a my skončili na trávě vedle nich. Zůstaň ve mně navždy, šeptala opět a opět. Chci to taky, vzdychl jsem a rozpohyboval ho. Po chvíli jsme opět pluli vesmírem a on námi.
|
|
| |
 |
Napsat autorovi (Stálý) |
 |
|
| |
|
|
|
