A tak se rozběhla naše láska. Tancovala, brala nás za ruce, křepčila, pronikala do morku kostí, smála se nám, recitovala vlastní verše, psala romány na pokračování, nadávala nám, sobě a celému světu, srážela horkým dechem k zemi, oblékala do hadrů, uniforem, slavnostních obleků a opět svlékala, pitvořila se, aby se posléze svlékla ona. Podívali jsme se na sebe, na ni, pomalu se oblékli a vyšli z lesíka. Cestou zpět se objímáme, líbáme, znovu a znovu rozpalujeme svá Já dotyky. Hleděl jsem na její tělo, které mi teď - snad - patří, přiváděl sebe do varu, skoronásilím opět uklidňoval, až v jedné chvíli zašeptala:...a teď mě zase obleč. Stáli jsme v tu chvíli u zdi hřbitova, a nechtěl jsem u ní déle pobývat. Šli jsme dále. Nad námi tančily kusy rozpáleného vzduchu, zvaly k sobě, my jsme s díky odmítli nebeskou výheň, která se rozdováděla, až jsme zčervenali. Protřel jsem si oči, pohladil Janu a pronesl: dal bych si pivo. Já taky. V nedalekém obchůdku se pivo podělilo o nás a my opláceli snahu vypitím láhve napůl. Pomalu se blížíme k jejímu domu, domlouváme schůzku, poslední polibek, kráčím ulicemi, malátný klín rozdává signály spokojenosti, tělo mu odpovídá vznosnou chůzí, přidává se mysl, zavěšeni do sebe odcupitáme do nejbližší hospody, kde pokračuji dvěma pivy naex. Dneska nejsou taneční, podotýká jeden ze štamgastů. Já vím, odpovídám a přesouvám se od pultu k vedlejšímu stolu. Dopíjím, myslím na tebe, myslím na tebe, dopíjím...po chvíli platím a odebírám se k domovu. Ve sledu tanečních zábav, které jsme navštívili, se začaly dít věci. Povšiml jsem si, že mě sleduje skupina jejích vrstevníků. Jejich pohledy byly všechno možné, jen ne přátelské. Jana mi prozradila, že byla členkou jejich party. A zde začal konflikt. Lásko, stala ses jazýčkem na vahách. Jazýček se přikláněl řadu dní, týdnů na mou stranu. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že ty, Královna Hranic, se nemusíš vždy přiklánět ke mně. Pochybnosti hlodají, pivo teče, my se milujeme na stráních, v lesích, svlékám tě a pokládám na obrovský balvan, z jeho startovací plochy se dostáváme do srdce rozkoše, zapomínáme na vše..., oblékáme se, jsme jen my dva..., zavřu oči a nacházím Mnohostěn lásky. Cítím, jak mě Jana bere za ruku, objímá, líbá, namáhavě šplhám po jedné stěně, padám dolů, opět se zdvihám a opět padám. Plazím se k další, hladce šplhám zachycen jedním prstem. Těsně před výstupem se stěnná ústa usmějí, zašklebí a já opět padám. U další jsem opatrnější, ohmatávám povrch a oklepávám zákoutí. Z útrob se ozývají hlasy, jež se navzájem překřikují, náhle zazní pištivý ženský hlas, kterému odpovídá kloktavý baryton, vše je mžikem smeteno z povrchu zemského a já se ocitám vedle Jany. Prosím, tohle mi nedělej, šeptá starostlivě. A tak jsme šli a byli jen my dva. Na jedné schůzce, kdy jsme opět zživotňovali náš pětiúhelník, tedy střídání chůze, milování, mazlení, rozhovoru a sezení na všech možných i nemožných místech, jsme vymysleli hru Chůze k lásce. Jana opatrně překročila "L", já jsem klopýtal přes "Á", Jana zadýchaně obešla "S", poté jsme se vzali za ruce a držíce "KA" jsme překročili čáru. Stáli jsme uprostřed potoka, polibky vzdávali hold onomu slovu a bylo nám fajn. Další události se staly divnou odbočkou v lince naší lásky. Začaly útokem na jedné taneční zábavě. Já, rytíř dvořící se mé krásné paní, jsem napaden v chodbě vedoucí do sálu. Zajiskří pěsti, přidají se štíty těl, obklopuje nás dav. Atmosféra násobená močkou z nedalekého WC houstne. Několik zbrojnošů mezi nás vsouvá hradbu svých těl. Souboj utichá, stojím v chodbě sám, zdálky se blíží změť zvuků splývající s mými šrámy. Opodál stojí Ona. Jdu k ní, beru ji za ruku a odcházíme do večerního města. Ty vypadáš, zhodnotil mé šrámy příští den kamarád Pepa. Monokl pod levým okem, odřenina na bradě. Ale bil ses statečně. Jako rytíř. Však také jsem. Další útoky na sebe nedaly dlouho čekat. Za nimi stál Janin bývalý přítel, který se k ní chtěl vrátit. Útok, obrana, další schůzky. Pendloval jsem mezi touto trojicí, posouval se různou rychlostí, natáčel k lásce, ty jsi mi stále odpovídala ano, srdce odpovídalo ano, tělo se vášní připojovalo,..., milionkrát jsme opakovali lásku, milionkrát ji zopakujeme v různé barvě, vůni, velikosti, tvaru, prochozených botách, zplihlých vlasech, zpocených tělech. //Nastává NĚCO.// Jana jednou navrhla, abychom strávili večer u táboráku. S JEJÍ partou. Na návrh jsem se sebezapřením přistoupil. Jediné, co mi zůstalo z onoho večera v paměti, bylo velké množství piv, pitomé rozhovory a nadlidský výkon v podobě nočního návratu domů. Během noční jízdy se jedna část mého srdce utrhla a spěchala domů, zatímco druhá zůstala u Jany. Cítil jsem, jak se obě části přou, potvrzením byl obrovský tlak na hrudi. Vše jsem vyřešil tak, že jsem vyexoval dvě piva a šel spát. Potom začaly události dostávat rychlý spád. Dalšího dne přišla Jana na schůzku s návrhem, že by šla na taneční zábavu s partou. Beze mě. Od toho okamžiku jsem přemýšlel, jak ze vztahu odejít. Po jedné letní slavnosti, kterou jsme navštívili spolu, jsem se omluvil a odcházel rychle sám. Přišel jsem domů, pustil hudbu, otevřel pivo a koukal do prázdna. Poté jsem uchopil dopisní papír a psal a trhal a psal a trhal! Několik dnů nato jsme vyrazili s kamarádem na Slovensko, kde jsem na túrách zapomínal. O několik let později mi kamarád Pepa předal vzkaz, že by se mnou zase ráda chodila. Nemám zájem, zněla odpověď. Ostatní je fráze.
|
|
