Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

---------------------------------------------------------------------------

Na grafickém oddělení 24B

„Honzo, prosímtě nemluv tady sprostě,“ vyjádřila se kolegyně Anna.

„Vulgarismy jsou regulérní součástí jazykového fondu a standardními jazykovými znaky, jsou tedy v pořádku, píčo. To říkal na přednáškách z lexikologie lingvista a doktor filosofie Koutecký,“ odvětil jsem.

A zase to trapné ticho.

Ticho vyrušil mručením grafik 2: „Nevíte, kolik je hodin?“

„Máš to ve Windowsu,“ vyřešil jsem jednou větou jeho zvláštní poznámku. Leda že by mu kancelářské ticho bylo nepříjemné, a prostě plácnul něco o čase.

„Nezapomněla se ozvat ezopíča Jana: „Čas neexistuje.“

Začal jsem se jí smát a schválně jsem spadl ze židle. Pak jsem na ní ze země zareagoval: „Když čas neexistuje, tak je jedno, jak tu dlouho jsme, jdu domů.“

A vydal jsem se z betonového pekla. Půjdu do lesa. I doma to totiž stojí za hovno.

Šéf: „Honzo, ty už jdeš?“

„Nejdu, dělal jsem si legraci přece, jdu jen na WC.“

„Snad tam nebudeš moc dlouho, jsou potřeba ty letáky, čoboláci už prskaj...“ a zaleskl se mu na hrudi stříbrný pentagram. On je v pohodě, osobně to neberu a na WC jsem tradičně, jak dlouho chci. Spát se tam už moc nedá, někdo tam poslední týden hulí a občas tam choděj lezby z vedlejšího oddělení. Jednou jsem u mísy našel stříkačku a grafik říkal, že tady asi pracujou nějaký diabetici. No jo no.

„Jo, Honzo, ...“ chtěla se na něco zeptat Bára.

„Pomalu ti to mluví. Nezapomeň prosím svou prosbu, až se vrátím z WC, potřebuju fakt vypadnout,“ usmál jsem se na ní.

„Honzo, potřebuju ty fotky Monstera.“

„Fotky monstra? Máš jich plnej mobil a Instagram. Jako selfíčka,“ vrátil jsem Báře její atak před záchodem.

„A potřebuju ty prohlášení o shodě.“

„My nečekáme na prohlášení o shodě, my čekáme na Godota.“

„Na jakýho kokota?“

„No jo no.“

Já ty kuřáky nesnáším. Někdo zas tady hulil a člověk si ani nemůže dát sata-mindfulness meditaci ani bodyscanning, vystoupit z bubliny, nechat jí před záchodem a vstoupit do bubliny, zavřít oči a přivřít oči, vědomě dýchat, ochutnávat sebeterapeutické techniky, být narovnaný v páteři, přijímat věci, jak jsou, vnímat dotyky prkýnka, skoro venkovní teplotu a metafory o šípech, které bych do sebe neměl vrážet, když už jsem jeden schytal, využívat všech šest smyslů, sebereflexivní rekapitulace, vědomé naslouchání své duši a motivace, mít radost, což ale není povinnost, a začít se věnovat 5 minut denně, a aniž by vnímal hospodský smrad, a pozorovat své pocity a myšlenky. Myšlenky a pocity. Nevím, jestli se zas nevrátím k praxi antikosmického satanismu a chaos gnosticismu. Ale ne. Už jsem hodnej, jen na krku nosím runu Thurisaz, prostě ta podstata se v člověku nezmění nikdy. Ezopíča by měla radost, že věřím na duši. Tak mindfulness nebude. Stejně mě dost věcí sere. A v práci nejmíň.

„Tak jak ses vysral,“ pobídl mě koordinátor Karel ke konverzaci.

„Ale jo. Smrt je jako když se deš vysrat,“ svěřil jsem se mu.

„Koukám, že seš nějakej průhlednej. Jé, ty máš bílý sako jako Hopkirk!“

„To si děláš prdel, ne? Mám metalový triko a nejsem průhlednej. Ty bys na ty technopárty už chodit neměl, ty schizotype. Seš vyfetlo nejvyššího kalibru a nejvyšší level mýho řevu jste tady ještě neslyšeli.“

„Čumte!!! Honza je průhlednej!!!“

„Kájo, co blbneš? Honza tu neni,“ odprskla ezoterička.

„Ty ho nevidíš? Jako ezoterička bys ho teda viděl měla, jinak si na to jenom hraješ, kdo vidíte Honzu?“

Všichni byli ticho.

Šéfovi se opět zaleskl na hrudi pentagram a řekl: „Hele, makejte. Tohle je divný.“

„Ty ho nevidíš. No ty vole, tak to mi jebe asi.“

„Kájo, vem si dnes SICK DAY.“

„To se teda nevyplatí, jsem tu už půl dne a půlsickday se nedá brát.“

„Tak si vem suck day, už jsi trochu suck tady docela.“

Zaťukal kolega z importu. „Hele, na hajzlu je krev. Tak jsem otevřel dveře a Honza se podřezal, no to je krve jako z vola! Jsou tam zapálený ještě svíčky, to je ale debil, ještě budeme volat požárníky, jsem to sfouknul.“

„Ty vole, já viděl ducha, to je hustý,“ poznamenal znalecky Karel.

Tak zavolejte policajty a řekněte Páje, ať udělá výběrko na novýho editora. A ať to neni hlavně magor.

„Jo, už jsem jí volal.“

Tak zdar, zítra.

„Mějte se.“

„Jo a ještě teda minutu ticha no.“

www.aaen.sweb.cz