PANE PROFESORE!
(R. Lukavskému)


Tak, jako ze starých dobrých časů,
tak zní mi jméno Radovan…

Dnes však už nikdo nevypoví vám,
do očí, zpříma hledě a s rukou na svém srdci,

že nosil jste to jméno s hrdostí a právem
a mezi lidmi všemi, že jste byl slušným zván;

jste slušných lidí králem!

Svou páteř míval jste vždy rovnou, mluvil jak elegán,
a jak svým umem povýšil jste veršíky,
toť nebývalá čest pro básníky…

Vy žezlo pozvedl jste bardů českého divadla,
když zaprášeno a marno čekalo na změnu časů,
když odešli již všichni,
co drželi jej v rukou pyšně a královsky,

kdy válka, okupace i tábory koncentrační
rozryly duši národa a oddělily zrno od plev;
to zdravé od zahnívajícího klasu.

Kdy i silní zklamali,
kdy i velcí Mistři se koupit nechali
a po těch ryzích zbyly jenom hroby.

Pak tedy vy,
stál jste pevně na straně prosté slušnosti
a s bradou hrdě odhodlanou budil jste respekt pánů doby;

těch mocných, kariéristů i jejich patolízalů a nohsledů,
aniž byste musel pozvednouti svůj hlas!

Váš pohled jeden stačil, aby styděli se
a zbaběle vám z cesty utekli!

Ti křiví, ti se Rovných Mužů bojí,
před „charakterem“ podlí neobstojí!
Proto se obávali vás!

A marné jejich pomluvy;
pro slušné lidi zůstal jste vždy slušným člověkem!
Pro ně i pro své žáky pak zůstáváte navždy nedostižným Vzorem!

Tak, teď už pane profesore,
tak teď už tedy víte, co já chtěl říci Vám…

My s díky budem vzpomínati
to jméno čisté,
české,
bohulibé,

z temnoty vystupující, jak bílý, jasný chrám!

To jméno vaše...
RADOVAN!