Víla
Vysněná
když nejdřív rozmazala barvy
a hroty dvou těl se ničící navzájem
bělooká panna spletla své tělo z par
a přispěchala k zemi
aby otěhotněla představou hříchu
jen samotný pohyb
kdesi za stěnou ze skla
zaslechla sten poraněné duše
a samotná touha proklela svou nahotu
jako svíce hořící z ztělnatělých vzdechů
a úzký pruh mezi mlčícími rty
jediná
když tančí po padajících listech
drží v rukou skořápky včerejší naděje
bála se pokleknout k východu
spojit svou auru s prvními paprsky
a pět slova tak temná
jako mávnutí křídel jichž i stín se zalekl
jen v dáli se zvedající sloup ohně
jen našedlý okraj času
a spousta místa pro prázdno
když uvila z čistého žití
nový způsob smrti
nejkrásnější
když jí soumrak z lásky ukoval duši
spatřil jsem boha i ďábla v objetí
tančící vstříc luně
jen jediný dotek
syrový spalující dech
dávno vyřknutá přísaha
jen aby trny ze slz roztály
jen aby vzlyk prořízl ticho
aby se rudé cáry spojily zpět
leží vyčerpaná
a rosa jí začala špinit krev
nebeská
skrývaný šelest nejistých krůčků
nebo se její tvář jen schovala za jinou
zelené záblesky protrhly tmu
a noc se rozhořela
nachovým úplňkem
hrozba smrti bez kapky vzrušení
jen těžká sladká vůně
jen do prázdna nesoucí se čas
čísi něha se jí vlila do pr sou
když se tiše modlí
a spíná krápníky prstů
bezkrevná
jí zradila myšlenka na zemdlení
když dotkla se konečky nervů nekonečna
a onen milostný akt
utkaný z perliček duhy
se skončil v poslední ranní mlze
absurdní pocit viny
sebou zmítající těžce dýc há
zamrzlá vlna vášně
stovky let praskající kosti
aby se zhroutila v bizarní spirálu
s posledním dechem políbit nebe
hořící
v dopadu jejího pohledu se svět pootočil
a tisíce hlasů naráz vyschly
když se lavina ticha přehrnula
přes těkající obrys
a pohřbila poslední černý květ
na střípky rozstříhala oblohu
a drápy schladila v její míze
a v rytmu pohasínajícího tepu
se vlnila k obzoru
ke konci horečného snu
o věčné nedostižné kráse
musím nebo miluji se
dívat jak tím bílým tělem
plameny se dusí
|