|
Tato povídka
je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.
--------------------------------------------------------------------------
Syndrom
nezdravých budov
Až čtyři pětiny
veřejných staveb v ČR způsobují lidem takzvaný syndrom nezdravých budov, a
tím i syndrom vyhoření. Problém souvisí s kvalitou vzduchu v interiéru i
dalšími podmínkami. Nejproblematičtější jsou otevřené kanceláře, takzvané open
space. Vyplývá to z údajů Znaleckého ústavu bezpečnosti a ochrany zdraví.
Ráno.
Brzo ráno. Nevyspalej vstupuju do kanceláře a je to tu zas.
Říkám:
„Hej lidi máte taky ten pocit?“
„Có?“
odvětila kolegyně s trochou moravské zpěvnosti.
„Jako
bysme žili v kanceláři opic,“ odpovídám jí.
Právě
přichází kolega Holanďan a říká:
„Hey
guys do you have the same feeeling?“
„Ano,
zas je tu smrad,“ odpovídám mu česky, protože mi nerozumí. Myslí si, že neumím
anglicky, takže se s ním nemusím bavit. Aspoň o jednoho člověka na bavení
míň. Se zbytkem kanceláře máme bohůmžel stejnou mateřštinu, tak se občasné
odpovědi nebo reakci nevyhnu, no a počítají s tím, že jim rozumím.
„Telefon
mám zapatlanej furt blbej!“ vykřikla moje sekretářka Ida.
„Ty
nedáváš pozor, jsi úplně zbrklá,“ obořila se Ida na Lenku.
Lenka
se ušklíbla. Někdy to dělám podobně a myslím si svoje, někdy se tu zhádám. Chce
to vyvážit, jing a jang.
Venku
prší a sněží. Přichází úplně promoklej šéf v koženém nízkém klobouku a já na
něj volám: „Mrakomor!“, celá kancelář se mu začala smát a on asi pak taky. Tak
on si myslí, že jsem blázen, tak to toleruje. Ještě jsem řekl „Pan Tau!“ a
ještě jsem to všem poslal do mailu. „Přišel Pan Tau“. Kopii na šéfa jsem
samozřejmě neposílal, to by už nebylo vhodný. Šéf před asi dvěma lety říkal, že
když na něj mluvíme dva najednou, tak neví. Tak mluvíme vždycky ve dvou (tři
lidi je moc, to by už bylo nápadný). Teď nás mluví všech jedenáct a říkáme „Mrakomor“,
ale zase aspoň říkáme to samý, tak mu to ramka celkem pobere. A kdyby ne, nejde
o nic pracovního.
Jeden
grafik odchází, druhej nastupuje. Třeba je to »syndromem nezdravých budov«. Za
poslední 3 roky, co tu dělám, nás tu zůstalo 5 ze 40, což mi připomnělo název
jedné loterie. Já tu furt jsem, je to tu pro mě i přes syndrom nezdravých budov
zdravý. Nevyjdu ze smíchu celej den, smích léčí. Zbytek dne je pak ticho. A
ticho léčí taky. Pustím si pak obvykle do celouzavřených sluchátek debut od
Machine Dead.
Čichovými
buňkami moc nevynikám, tak mi to tady nevadí. Někdo má čichový, někdo mozkový. Holky
u nás jsou spíš takový zvířecí. Zkrátka je tu denně smrad a nesmí se větrat,
pokud tu je moje sekretářka Ida, protože jí táhne na nohy. A Ida tu je pořád,
každej den. Má krátký kalhoty a krátký ponožky a táhne jí na kotníčky. Ida je v pohodě
a je hodná. Dokáže toho unést hodně, na spoustu situací nereagovat, ale nesmí
jí táhnout na ty kotníčky. A dneska navíc přišla s mokrýma nohama. Já jí
říkal, kup si goretexy a nenos furt ty rozkřápaný glády. Ale prej je to známka
punku... Nový si nekoupí, protože prostě tyhle jsou ty její. Nový kalhoty taky
ne, protože k těmhle má vztah a něco s nima zažila. Má to tak i s mobilem
a jak je na tom se spodním prádlem, nad tím nepřemýšlím. Připomíná mi to lidi „sběratele“,
jak doma pořád něco sbírají a pak se v bytě nehnou a mají tam cestičky
mezi odpadem a je to jeden velký smeťák.
V marketingu
přibývá jedna blondýna za druhou. A chodí do práce každý den osprchované. Já
ale nepracuju v marketingu.
Venku
je sychravo a sněží.
Za
oknem.
„Toho
doktora máš omluvenýho v práci a pak jsi byl ještě dýl v práci,“ zase
slyším, jak se tu řeší docházkový systém.
„Refreshni
si to.“
„Já
tě slyšim.“
„To
je marný...“
„Dobrý
den, nashledanou, tady grafika, já jenom objednávám obědy, nějak to blbne, no,
dobře, nashledanou, tam chumelí, to je ten důvod, proč to blbne,“ zní koodinátorka
z druhého koutu místnosti. Aspoň zkoordinovat jídlo by bylo dobrý...
Ani
se nedivím, že se mi smajlík „biohazard“ začal objevovat na Facebooku pod
záložkou „Aktivity“. Už i já začínám cítit, že ovzduší není v pořádku.
Podobný jako čistička odpadních vod pod urbexovýma kasárnama v Horních Počernicích.
Tam jsou taky značky biohazardu. Někdy mi přijde, že Facebook je napojenej
nějak trochu na můj mozek. Stejně jako firemní intranet. Spousta
nepravděpodobných synchronicit, Jung, Tesla a Carroll by měli určitě radost. Je
zle, došel mi zelený pu-erh. Většina lidí má roušky, Michal si opatřil kromě
stínítek k monitoru (Ida pořád rozsvěcí prostřední zářivku) respirátor s
aktivním filtrem.
Grafik
mele něco o výpravě do Tibetu, nikdo ho neposlouchá. Koordinátor prohlásil, že
někomu brzo vymění zubní kartu.
„Přes
noc to zmrzne a ráno bude veselo,“ řekla Ida.
Je
to asi známka punku.
www.aaen.sweb.cz
| 
