|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Déšť měl barvu vraních per
sněžili ptáci
tam za deštěm
kam nikdo nevidí
jen já, který jsem ti padal vstříc
a míjel se s kapkami ve směru svého koloběhu
směl jsem nahlédnout
a psát ti dopis myšlenek
že jen ve dvou dá se slyšet to nejhlubší ticho, které je podobno oku bouře
že svlékat milovanou je jako pomáhat knězi do ornátu, tedy svaté
že olíznout okraje obálky s psaním je velmi smyslné
zvláště činí-li tak muž špičkou jazyka a co teprve když jí píše žena, ach
a prostřít snídani pro dva na sněhobílém ubruse od červeného vína
míchaná vajíčka, slanina, kaviár, lízání, kouření, kávu a čaj
je jako jíst na sněhu po lovu, když zmrzlá krev skřípe pod nohama
že?
a pak
jen kvůli hvězdám, které prý přes den spí uvnitř lahví
pít už od rána
což by měl alespoň jednou v životě zažít každý
protože alespoň jednou v životě by si měl každý propíchnout ucho kvůli náušnici
zlomit rybě vaz
skočit se zavřenýma očima do splavu, který tě pustí domů jedině, když se potopíš až na dno
střelit vzduchovkou do ruského náklaďáku
vysrat se jim na prvomájový průvod
i na to co si o mě myslí mrtví i živí
a s vědomím své smrtelnosti si zamrdat – to je krásné slovo, neboj se ho, dá se jím vyjádřit ledasco
jako když jen tak padáš proti proudu deště
až k barvám prokletých malířů
kteří vidí
stejné jako já
a máš mnoho časů najednou
|
|
|