Pach dvanácti parfémů v podzemce
mě s bolestnou intenzitou jistoty
udeřil přes chřípí muže zvyklého přespávat
jen v předpokoji trustu slepých exkrementů vulgarity.
Bylo to k ránu, v předjaří.
Město už zvracelo návštěvníky barů a lásky světel v předjitří....
Předávkováno peyotlem nočního života
zvolna upadalo v světlodenní letargii
cejchovanou benzínem cyklických absťáků všednosti.
Bylo to k ránu. V předjaří.
Pach dvanácti parfémů a pohled z pod víček umírajícího.
Mozek roztříštěn nepochopitelností banality.
Úd ztopořen krkolomností posibilistických teorií možných "kdyby".
Odložil jsem stud a dotkl se jejích vlasů aspoň v představách.
Bylo to k ránu v předjaří.
Pach dvanácti měsíců v podzemce.
S bujarostí pohanského zvěstovatele jara
jí trčel z nedovřené kabely z laciného plastu
vibrujíc tantrou mortality snad ve jménu Valerie Solanas.
A než jsem pochopil, že ji miluji,
opustila zkormoucený vagón prosťáčků bez děje,
a odsoudila mě
k věčnému hledání dvanácti parfémů každodenního šílenství.
Bylo to k ránu. V předjaří.
|