Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 31.10.
Štěpánka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Recenze, názory
 > Recenze, názory
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
ŽIJEME VŮBEC ŠŤASTNÉ ŽIVOTY?
Autor: Franta Baďura (Občasný) - publikováno 23.7. (11:12:17), v časopise 23.7.

Loni v červnu (2019) naboural Lukáš jedno z klišé: že velmi mladí autoři dnes povětšinou publikují na literárních serverech. Nikoli. Někteří se přece jen osmělí, seženou peníze a vydají si to sami. To samé udělal také Malý a svoji prozaickou prvotinu Vázací motýlek si rovněž sám vydal. Námětem novely naboural další klišé: že sny a představy nemusíme mermomocí stěhovat do sofistikovaných vymyšlených fantasy světů, ale může stačit, když je zasadíme do českého prostředí. Ale aby Malý nepozbyl oné dráždivé exkluzivity fantazijních světů, zasadil příběh o čerstvém absolventovi architektury Aloisovi do první republiky. Tedy vlastně zase tak úplně do první republiky ne. Alois je průměrný mladý člověk s ambicemi, které však v českém prostředí nenacházejí mnoho uplatnění. On toho vlastně v naší současnosti postrádá víc; chybí mu tu slušnost, noblesa a elegance zlaté a úspěšné první republiky. Také proto se přestěhuje na maloměsto, které mu svojí architekturou dílem první republiku připomíná. Koupí si tam za pomoci bohatých rodičů malý útulný patrový domek, jež si podle sebe a v duchu zašlých časů upraví. Jeho život je ale fádní, nebo alespoň on to tak cítí; proto si svoji každodenní všednost, opřenou o nudnou práci skoroposlíčka  v jednom pražském renomovaném ateliéru, zpestřuje romantickými toulkami po okolí a pravidelnými návštěvami oblíbené maloměstské kavárny. Jednoho takového kavárenského podvečera v rohu šeřícího se podniku usne...
   A zdá se mu sen...
   Ale je to vůbec sen?
   Malý nemohl zvolit lepší entreé  pro svoji útlou novelu, než že vytvořil živoucí atmosféru prvorepublikového plesu k druhému výročí Československé republiky. Touhle úvodní barvitou freskou se všemi těmi prapory, fanglemi, stuhami a dorty v národních barvách a velkohubými proslovy nám připomněl, že od časů hrdého bití se v prsa: my to tomu světu ještě ukážeme! se toho do dnešních dnů zas tak moc v české povaze nezměnilo. Taková několikastránková plesová scéna nabízí nemálo tvůrčích možností a Lukáš Malý je, možná někdy i nepřímo, dobře využil.
   Proč nepřímo?
   Inu, je to mladičký autor, který píše spontánně,  se všemi přednostmi a nevýhodami, které se ale při dostatku talentu mohou spojit v jednu množinu s dvěma podmnožinami V jedné vnímáme nezralost, nevypsanost i tvůrčí naivitu. V té druhé pak talent, cit pro situaci a schopnost absorbovat vjemy kolem nás. Tohoto východiska Lukáš využil k vytvoření živé romance s kapkami naivnosti (proč ale tomu říkat naivnost, když jde o romanci!), s půvabem chaosu (chtěl bych ve své prvotině všechno říct), ale i určité roztomilé jalovosti, která by podle někoho v literatuře neměla co dělat.  „...ležela a culila se s tak červenými tvářičkami, jako by ji tam chrstli barvu...“  Na druhou stranu vrazit do díla vlastní srdce a duši a to málo, co jsem ve svým životě zatím zažil (nikdy nepoměřujme věk se zkušenostmi!) může být také dobrá cesta k dobré knížce. A co může z toho vzniknout?  – Styl. Styl, který zatím nejde nikam zařadit.  A já osobně bych byl rád, aby to tak bylo i do budoucna. Můžu prozradit, že Lukášův druhý román tomu nasvědčuje. Naopak, českému literárnímu úzu se v něm ještě více vzdaluje.
   Volba ich-formy je pro vypravěče dobrou volbou. Lukáš ji vhodně zvolil. Ona totiž dovoluje autorovi navázat se čtenářem důvěrnější spojení, a tím si říct třeba... o schovívavost, když někde zaškobrtne. Lukáš Malý ve Vázacím motýlku škobrtá. Místy je nadbytečně doslovný, topí se v archaismech:  tměl se tmavě hnědý předmět, které bychom u moderních prvorepublikových autorů nenašli (pokud ano, tak jako stylotvorný prvek či hříčku), jako bezradný autor  se občas trápí s vypravěčsky nezvládnutými odbočkami. Jinde zase sílu spontánního vypravěčtví utopí v louži nezáživné nudy a dorazí to zhůvěřilostí typu dojídající spolusedící.
   Dost ale bylo hany!
   Lukáš Malý nás naopak zve do působivých dlouhých souvětí, které drží a které můžeme vnímat jako malinké mikropříběhy. Máme u nich pocit, že se z nich samotnému autorovi ani nechce. Mazlí se s věcmi, a příkladně hřebíky, s nimiž přibíjí oblíbené obrázky, jsou skoro jako ty lokýnky jeho milované, snové, Františky. Rozvrzaná podlaha je čtenáři popisovaná s podobným zaujetím jako zvonivý smích jeho nastávající ze snu. (Aniž bych chtěl shazovat autorovu snovou představivost o hrdinčiných půvabech). Překvapí zdánlivou funkční nesourodostí: půvabná Františka mezi futry dveří, zarazí absencí spojek v souvětí, které jsou dobré i bez nich, neboť vytvářejí jistě napětí a působí zvědavost, kam se jako čtenáři s autorem dostaneme.  Sem tam nám vykouzlí nechtěný úsměv, když narazíme na autorovo vlastní ego: ...byť jsem zarytý perfekcionista nebo vím, že jsem zvláštní člověk.
Malého hrdina Alois je ze svých přehnaně živých snů, které se nečekaně navštěvují,  celý nesvůj. Vyhledá proto odbornou pomoc, a ta  mu tajemství jeho skutečných snů prozradí. Nicméně tajemství Aloisovy rozpolcenosti je nám skryto téměř do poslední stránky. Tahle rozpolcenost je skvěle vykreslená v nádražní scéně, kdy hrdina běží sprint za dívkou ze snů; a i když ona jde ladným krokem a nikam nespěchá, nedostihne ji. Vůbec motiv přibližování se a vzdalování je patrný v celé novele. Autor nikam nespěchá, nenechá se strhnout k dynamičnosti s ohledem na zvolenou délku knížky, a jako celek se to skutečně dobře čte.
   Lukáš nám ve svém Vázacím motýlku připomíná jednu nepříjemnou pravdu, kterou lze formulovat do otázky: Žijeme vůbec šťastné životy? Novela je smělou variací na téma snů a představ s vyústěním, které bychom u jednoduchého romantického příběhu možná ani nečekali. Proto si u Malého vážím jeho odvahy nepropadnout klišé a zjednodušení a jako autor si prosadit závěr, který se nemusí každému líbit.
   Lukáš Malý by touhle cestou neohroženosti měl jít dál a skrze svoje citové prožitky a životní zkušenosti nenásilně klást další otázky čtenářům svých knížek.


(Ukázky z prózy)
Podnik byl přenádherný, skleničky vína a šampaňského na každém rohu, o jídlo se zřejmě starali ti nejlepší šéfkuchaři. Křišťálovým lustrem počínaje, dokonale provedenými stoly konče, mě dostával interiér té obří místnosti. A muzika, která tam hrála, se až nebezpečně zařezávala do mých uší.
Skupinky pánů v nejlepších oblecích vedly rozpravu o prvorepublikové politice skoro tak, jako by projednávaná témata byla aktuální.
Dámy vypadaly jako by se předháněly v tom, která upekla pro dnešní večer nejlepší koláč, ukazovaly na vystavené zákusky a cpaly se etiketa neetiketa. Všude vládla příjemná atmosféra a na parketu rozhodně nebylo prázdno. Jen těsně vedle něj seděla blonďatá dívenka ve stříbrných šatech, která snad jako jediný člověk vypadala, že se nebaví.
Padla mi okamžitě do oka, byla tak krásná, jak si jen dokážete představit, ba možná ještě víc! Nikoho jsem tam ještě neznal, ve městě jsem přece jen pořád ještě nováčkem.
„Proč se ale neseznámit?“ položil jsem si otázku a vyrazil za malou slečnou jako vystřiženou z Paříže.
„Nebuďte smutná, tak krásný večer!“ spustil jsem s elánem a posadil se vedle ní.
„Nejsem smutná, jen je můj snoubenec zase určitě s tou svojí milenkou a já jsem tu sama jak husa!“
„Ale, tak to být nemusí, a i kdyby, myslím, že je tu někdo, kdo ho alespoň v tanci nahradí, smím prosit?“
Nadzvedl jsem obočí, postavil se, nastavil rámě. Slečna zvedla hlavu, usmála se. Ten záblesk štěstí v  jejích studánkově modrých očkách byl úžasný. Chytla se mě a prudce se postavila. Nevím, jak se mi to povedlo, ale po celou dobu valčíku jí onen úsměv ze rtů nespadl. Konverzovali jsme a padli si do oka. Nejen přenádherná, ale i vzdělaná a sečtělá. K tomu, jak jsem po chvilce pochopil, i milá, hodná, citlivá. Nevím, jak pohlížela ona na mne, ale během tance roztomile zčervenala a čím déle jsme stáli na parketu, tím více se na mě tiskla. Už ani jeden z nás nemohl dýchat, dali jsme si proto pauzu.
Zašli jsme na skleničku, dnes bylo vše zdarma, šlo o nějakou speciální akci. Sedli jsme si ke stolu vedle starších pánů. Ti řešili průmysl a jejich mluva a témata musely snad být dialogy z nějaké sto let staré knížky, protože já se vážně cítil jako v černobílém filmu.
„Co se děje s tím vaším mužem, jak jste říkala?“ opatrně jsem se zeptal té křehoučké dívenky. „Snoubencem…“ opravila mě. „Myslím, že brzy i bývalým snoubencem!“ „Tak tedy, co přesně dělá ten člověk? Jak si může nevážit někoho, jako jste vy?“
„Nebudeme si tykat?“ odváděla krasavice řeč, jako by na jejího snoubence nejraději zapomněla.
„Ale jistě, rád!“ odvětil jsem, postavil se a natáhl ruku.
„Alois.“
„Františka.“
Když jsem tak tiskl tu její něžnou ručku, popadlo mě neskutečné nutkání ji přitáhnout k sobě a obejmout. Není to správně, má přítele, má přítele, má přítele! opakoval jsem si v hlavě a tu chuť překonal. Musel jsem nejdříve zjistit, co se mezi nimi děje.
----------------------------------
Zírali jsme na sebe možná několik minut, až to bylo zvláštní. Pak jsem se konečně odvážil, pomalu se naklonil a přitiskl své rty na ty její. Neodporovala, byl to nádherný okamžik, ale začal mi připadat stále méně uvěřitelný. Muzika najednou dohrála, lidé se začali srocovat k parketu a moderátor celého večera, elegán s kulatými brýlemi, pozval na pódium starostu města. Hlasitý aplaus naznačoval, že jde o velmi populárního muže. Už jsem o  něm četl na internetu, pro město za poslední dobu udělal opravdu hodně.
Na pódium se postavil fešně oděný chlap s hustým zrzavým plnovousem, načež potlesk zesílil. „Kdo to je?“ zeptal jsem se Františky, kterou jsem po celou dobu držel za ruku.
„No přeci starosta. Ty nejsi místní, že to nevíš? Každý v celém širém kraji ho zná. Je to ten nejchytřejší muž ve městě, navíc válečný hrdina, bojoval v legiích.“
Usmál jsem se, přišlo mi to tak roztomilé, když mají dospělí lidé takhle propracovanou hru na retro party.
„Hezky ho namaskovali, co myslíš?“ položil jsem řečnickou otázku.
„Hezky ho, co…?“ nechápala, když ji náhle ztišil muž vedle. Spolu s ní zmlkl i celý sál a starosta začal s projevem.
„Vážené dámy, vážení pánové, neumíte si představit tu pýchu, s níž dnes stojím zde, před vámi, občany Československa!“
Všichni začali tleskat a jásat.
„Je mi velkou ctí, že nyní, v předvečer dvacátého osmého října, s vámi mohu oslavit dva roky od jeho založení!“
Znovu propukla euforie.
„Za dva roky jsme se stali suverénní silnou zemí, národem s  pýchou a ideály, ale hlavně národem svobodným!“
To už skandovali všichni jméno Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše, Aloise Rašína… zkrátka propuklo davové šílenství. Do toho stále burcoval starosta, ať se jí, co hrdlo ráčí, ať se pije, co to dá, a ať se tančí, dokud se přítomným hlava nebude točit jako kolo u vozu.
Nemohl jsem uvěřit, že si někdo vůbec dokáže tak věrně zahrát na tolik vzdálenou dobu. Také mě až šokovalo, jaké nefalšované nadšení se může objevit během svátku, kterému většina obyvatel už v dnešní době prakticky nepřikládá žádnou váhu. Přišlo mi to divné. Hodně divné…
„Co je to vlastně za lidi?“ tázal jsem se Františky. Ta začala jmenovitě ukazovat kolem sebe. „Pan doktor, pan přednosta stanice, pan řídící, támhle je žena pana továrníka Pály, který je bohužel nemocný, no a vidíš tu hnědovlasou dámu? To je Jasmína, moje kamarádka, představ si, že se teď dostala do Národního! Je tu každý, kdo něco znamená, jen já tu dělám pouze doprovod úspěšnému muži, který tu ale není, tak na mě všichni zírají skrz prsty, sama nejsem nic.“
Za normální situace bych dívku ukonejšil a vysekl jí obrovský kompliment, aby se rozjasnila jako sluníčko, jenže teď jsem trošku ztrácel trpělivost s tou podivnou hrou na minulost.
„Pan přednosta, pan řídící…? Sakryš, já vím, že tohle celé muselo dát spoustu práce, dobové věci, vymyslet všem charaktery, ty masky a účesy… Ale já se ptal na to, kdo to opravdu je? Víš, já jsem se sem propašoval bez pozvání, nevím, o co jde. To je nějaké sdružení ochotníků nebo manažeři se smyslem pro humor? Kdo jsou všichni ti lidé?“
„Já tě nechápu, říkám ti celou dobu, kdo to je,“ odvětila mi chladně. To už mi nabíhala žíla na čele, takže jsem byl na dámu, jež mě toho večera naprosto oslnila, až nevybíravě ironický.
„Takže jsme v roce 1920, no to je paráda, vážně vtipný!“
„A kde bychom byli?“ usmála se, jako bych si dělal legraci já z ní.





Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 20.8. >

zajímavé to je:)

((...)).


Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 20.8. >

zajímavé to je:)

((...)).


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter