Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 31.10.
Štěpánka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Petr Mareš - NEPŘÁTELÉ
Autor: Franta Baďura (Občasný) - publikováno 12.10. (10:59:15)
Severní Francie, červen 1943

Byla zrovna teplá letní noc, když stál Hans u protiletadlového kanonu na severu Francie. Okolo cvrlikali cvrčci, z nedaleké vesnice štěkali psi, z lesa se ozývalo houkání sovy, od pole se zase neslo zurčení potůčku. Na nebi zářilo obrovské množství hvězd.
Byla to krásná noc. Taková, jaká se vpije do paměti navždy a člověk na ni vzpomene, když si pro něj přijde zubatá. Což by se paradoxně mohlo stát ve stejný okamžik, v jakém na to myslí.
Hans seděl na pytlích s pískem ještě spolu se třemi dalšími vojáky. Ti také mlčky pozorovali okolí. Zřejmě jim hlavou probíhaly podobné myšlenky, jako Hansovi.
Klid noci se však měl změnit v peklo, které rozpoutal malý muž s knírem a mnoha komplexy. Klid totiž prořízlo burácení leteckých motorů. Muži byli rázem na nohou a světlomety zanedlouho osvětlovaly letku bombardérů s doprovodem mnoha stíhaček. Podle symbolů na křídlech nemohlo být pochyb: byli to Britové.
Ozvala se rána. Z hlavně kanonu vystřelila vzhůru střela. Cíl neminula: jeden bombardér se rozzářil jako prskavka na vánočním stromečku a se smutným úpěním se řítil k zemi. Jeho dopad do nedalekého pole umlčel mohutnou explozí všechny krásy oné noci.
Nebyl ale čas smutnit pro krásnou chvíli, vojáci museli kanon opět uvést do provozu. Další rána již minula cíl.
Letka však pokračovala dál i bez bombardéru, který ležel v plamenech na poli. Hans se spolu se spolubojovníky činil dál. Nabíjeli kanón, který pak plival další smrtící projektily. Jeden z nich nalezl svůj cíl v křídle Spitfiru. Stíhačka jako by nadskočila a pak se, připomínajíc kometu, zřítila kamsi do lesa.
Hans otevřel krabici se střelivem, potřebovali nové krmení pro svého smrtícího pána. Jeden z nábojů však vyklouzl a vykutálel se z bedny, aby se vydal na procházku z kopce, na kterém stál kanon.
Hans pro každý případ popadl pistoli a vydal se za nábojem. Nebylo radno jimi plýtvat.
Náhle se ozval obrovský výbuch. Neviditelná síla vzala Hanse a pohodila ho jako hadrovou panenku, dál než Hans chtěl původně doběhnout.
Slyšel jen pískání. Oči měl silně zavřené. Byl mrtvý? Pokud ano, proč cítil tu bolest? Mohl otevřít oči? Nakonec se odvážit musel. Ležel potlučený na zemi, z protiletadlového děla, které obsluhoval, zbyly trosky v plamenech. Muži, kteří společně s Hansem plnili sny skupince omezenců z Berlína, tu leželi potrhaní na kusy. Už se nevrátí domů za svými blízkými, už tu budou jen ležet ve vlastní krvi a jiných tělesných tekutinách.
Hans nevěděl, jak se to stalo, ale usoudil, že vzhledem k faktu, že se letadla již vzdálila a pokračovala směrem do vnitrozemí, se zřejmě jednalo o technickou závadu. Ostatně bylo jedno, jestli to byli Britové, nebo špatně vyrobený projektil, záleželo jen na tom, že tu teď Hans zůstal sám.
Pomalu vstal a rozeběhl se do lesa. Ani nevěděl, proč tak činí, ale považoval to za nejlepší možnost. Rozhodně se nechtěl dívat na znetvořená těla mužů, které znal jménem i jejich příběhy.
Noční les byl temný a tichý. Vzhledem k tomu, co tu způsobili vojáci, se všechna zvířata rozutekla a schovala. Navíc se po chvíli mezi stromy objevily plameny. Hans vytáhl pistoli, načež se k plamenům rozeběhl.
Mezi stromy tam v zemi stál zaražený Spitfire. Čumák měl zabořený téměř po kabinu do země, jedno křídlo měl utržené a místy hořel.
Hans opatrně přistoupil, aby nahlédl do kabiny pilota. Nečekal, že to bude hezký pohled, ale chtěl si být jistý, že v troskách leží pilotova mrtvola.
Neležela tam. Ani tam neseděla. Kokpit byl prázdný, což Hanse značně vyděsilo. Znamenalo to totiž, že by se tu někde mohl pohybovat cizí voják. Nebo by pak v lepším případě našel jeho mrtvolu o kus dál. Každopádně musel počítat s horší možností. Instinkt mu navíc říkal, že v lese není sám.
Hans zvedl pistoli, připraven pálit. Při pohledu na svou zbraň ovšem zbledl ještě víc: zásobník byl pryč. Asi si ho uvolnil při svém nedobrovolném letu.
Zaklel a čekal, co bude dál. Minuty ubíhaly a v Hansovi rostla naděje, že pilot pád přece jen nepřežil a leží někde v lese, kde už nemůže nikomu ublížit.
Prasknutí větvičky za ním ho však z podobné naděje vytrhlo. Pomalu se otočil, aby spatřil potlučeného muže v kombinéze pilota RAF. Hleděl na Hanse se samopalem v ruce. Hlaveň onoho samopalu byla namířená na Hansovu uniformu. Ten si pomyslel, že je škoda zemřít uprostřed noci, která by mohla být tak krásná, nebýt touhy jiných po moci.
„Odhoď zbraň!“ přikázal anglický pilot. Hans zahodil nepoužitelnou pistoli a zvedl ruce nahoru.
Bylo mu jasné, co ho čeká. Ten muž se pomstí za svou situaci a splní úkol, který mu dala jeho vlast. Zastřelí ho. V duchu se již loučil s rodiči a svou milovanou sestřičkou.
Pilot však sklopil hlaveň a pustil samopal na zem.
„Ty ruce můžeš dát dolů,“ mávl rukou a sedl si na pařez.
Hans nevěřil vlastním očím: pilot nejenže mluvil německy, ale nechal ho i žít a dokonce upustil zbraň. To by pro něj mohla být jednosměrná jízdenka do pekla. Pokud tedy peklo či ráj kdy byly.
„Uvažuješ, že mě zastřelíš, co?“ uchechtl se pilot, zatímco pozoroval Hansovu tvář.
Hans jenom nervózně polkl. Pilot poplácal potrhanou rukavicí na zem vedle sebe. Hans gesto pochopil a sedl si k němu.
„Já jsem George. George Murphy.“ představil se pilot.
„Já jsem svobodník Schulz,“ vykoktal Hans.
„Takhle tě oslovujou rodiče a přátelé? Svobodníku Schluzi?“ zašklebil se Murphy.
„Ne…”
“No vidíš, že to jde. O kolik lepší je ti říkat prostě Hansi.“ usmál se Murphy.„Proč… Proč jsi mě nechal žít?“ nechápal Hans.
„Kdybych tě zabil, nic by se nezměnilo. Stejně bych tu trčel. A pak… Nemám důvod tě zabíjet.“ vysvětlil Murphy.
„Jak to?“
„Nestřílel jsi ze svý vůle. Měl jsi rozkaz. Když byly nálety na Londýn, poslal jsem k ďáblu hodně chlapů. A taky jsem to nedělal proto, že bych chtěl.“ zabručel Murphy.
Hans jen zarytě mlčel.
„Kolik lidí jsi zabil, Hansi?“ zajímal se Murphy.
„Jsem u protiletadlovýho děla… Sestřelujeme letadla,“ vysoukal ze sebe Hans.
„To není odpověď.“ zabručel Murphy.
„Nevím, sestřelili jsme asi pět letadel.“ pokrčil rameny Hans.
„A cítil jsi k nim zášť? A teď upřímně…“ položil otázku Murphy.
„Jistě. Byli to nepřátelé Německa.“ pronesl takřka naučenou frázi Hans.
„A ty jsi snad Německo?“ uchechtl se Murphy.
„Německo je má vlast. Přísahal jsem mu věrnost, a že za něj klidně i položím život,“ nechal se slyšet Hans.
“Já zase přísahal své ženě, že ji budu stát po boku v dobrém i ve zlém. A ta moje, jak ty říkáš „vlast“, tak ta mě vodtáhla sem. A přísahal jsem znovu, tentokrát že budu bránit vlast a klidně za ní i položím život. Takže jedna přísaha byla křivá,“ okomentoval to Murphy.
„Nebyla. Tvá vlast potřebuje pomoc. A tím, že jí bráníš, tak bráníš i svou ženu.“ vysvětlil Hans.
„Jo. Jsem na severu Francie s letadlem, zabořeným v zemi a povídám si s nepřátelským vojákem. Tohle je přesná definice pojmu bránit svou ženu,“ neubránil se smíchu Murphy.
Hans pochopil, proč ho Murphy nezastřelil. Byl to anarchista, špatný živel. Vlastizrádce. Dobře jen, že byl na straně nepřítele.
„Hansi, máš holku?“ nadhodil Murphy.
„Ne.“
„A měl jsi ji někdy?“ pokračoval Murphy.
“Ne,“ přiznal Hans.
„Hochu, jak to? Já v tvém věku neudržel poklopec rozepnutý.“ zasmál se Murphy.
Hans se ani nesnažil odpovídat. Ač se tomu bránil, protože služba vlasti a věrnost Říši mu byla vším, uvnitř věděl, že Murphy mluví rozumně. A když ne rozumně, tak měl alespoň pravdu.
„Ale furt nechápu va… Tvoje počínání. Měl jsi zbraň, mohl jsi mě zabít. Tak proč jsi to neudělal?“ nedalo Hansovi, který stále nechápal toho muže sedícího na pařezu.
„Ty to pořád nechápeš?“ pousmál se Murphy. „Válku tu nevedu já. Nic jsi mi neudělal.“
„Sestřelili jsme ti letadlo.“ kývl Hans na torzo stíhačky, trčící z půdy.
„Hmmm. Ale udělal jsi to z rozkazu. Já jsem z rozkazu taky sestřeloval Messouny nad Londýnem.“
„A teď rozkazy nemáš?“ rýpal Hans dál.
“Naposled, když jsem mluvil s velitelem, mi řekl, ať hlídám ty bombardéry. No, mise nebyla splněna, ale co s tím nadělám? Rozkazy, co dělat na zemi, nemám.“ vysvětlil už značně otráveně Murphy.
Hans se nadechl, ale Murphy ho přerušil, než stačil cokoliv říct.
„Hansi, nejsme nepřátelé. Jsme muži, kteří se nikdy neviděli a neznali. Nepřátelé jsou tu Churchill, Hitler, Roosevelt a Stalin, ale ne my.“
Hans nad tím mlčky přemýšlel. Dávalo to smysl, bylo to tak, ale on si to prostě nechtěl připustit. Desetiletí výchovy, že národ je něco kolektivního, významného, mu teď pošlapával ten Angličan, který ho s lehce pobaveným výrazem sledoval.
Náhle Murphy vstal, sebral ze země samopal, zastavil se nad Hansem a zeptal se: „Jakým směrem je moře?“
„Jestli chceš do Anglie, jdi do tamtý vesnice a dál, dokud nedojdeš k moři. Dál německý voják nevkročil,“ odpověděl Hans.
„Aby ses nedivil. Slyšel jsem, že jich tam pár bylo.“
„O tom nic nevím,“ pokrčil rameny Hans.
„Dobře, díky,“ poděkoval Murphy a chtěl vykročit, když ho Hans zastavil.
„Ale jak se tam chceš dostat? Chceš přeplavat moře?“
“Když to bude nutné, tak budu muset. Ale radši bych to zkusil lodí. Nebo letadlem, ale ty jsou většinou hlídaný.“ pousmál se Murphy.
„Ještě jedna věc.“ vysoukal ze sebe Hans. Teď přišlo to těžké. Správně by měl toho muže zlikvidovat nebo padnout v boji s ním, ale Murphy v něm zabil veškeré vojenské smýšlení. Už nebyl svobodník Schulz. Byl Hans.
„Nechoď po silnicích, všude jsou hlídky. Jezděj většinou v zelenejch náklaďácích. A spi v lesích, vesnice jsou plné špiclů. Přeju hodně štěstí."
„Díky,“ poplácal ho po rameni George a s úsměvem se otočil.
„Pozdravuj ode mě manželku!“ zavolal ještě za ním Hans a George jen souhlasně zahulákal.
Dosedl na pařez vedle doutnajícího Spitfiru. Noc se pomalu obracela v den, což bylo vidět na modrajícím nebi nad hlavou. Kdyby Hans nebyl mezi stromy, jistě by viděl i oranžový obzor.
Nastával další den, ale i když měl být podobný jako ty předchozí, Hans nebude už nikdy stejný.


Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 12.10. >

.. .


Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 13.10. >
Krátce  /o emocích  /znovu

:::::::::::::::::::::
Pohybovat se v lidském životě tzv. „ode zdi ke zdi“ je
krátkozraká taktika; „praktikovat" ji může snad jen

ten, komu/ nejzákladnější pravidlo ..zdejšího
pozemského ..balance clubu toho moc neříká :)

Zdejší pravidla žití rozepsat se (naštěstí) ..podrobněji
nedaj -dle ..čistoty td. duše Tvý /v každým

okamžiku/ hýbeš se různě totiž , …, a dle tý
čistoty se pak i emoce Tvý ..různě zvedaj;..:).

:::::::::::::::::::::::
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 13.10. >

Dlouhodobě již /zastávám názor, že ..mnohé války vzejdou dnes
více méně z emocí, ..., a ne ..z tzv. „boje o zdroje"

((...)).


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter