|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
POEZIE JE PRO MĚ ZPŮSOB, JAK VENTILOVAT SVOJE EMOCE Autor: Franta Baďura (Občasný) - publikováno 29.10.2020 (17:54:42)
|
| |
- Začal jsi psát jako hodně mladý člověk. Po přečtení tvojí první básnické sbírky „Pero a slzy“ jsem nabyl dojmu, že jde o určitý sevřený celek, napsaný na pomyslné úsečce času. Jsou tam zážitky, pocity, děje. Proč jsi zvolil obtížnou cestu poezie než třeba formu deníku?
Poezie je pro mě způsob, jak ventilovat svoje emoce. Deník by byl samozřejmě vhodnou alternativou, problém je ale v tom, že poezie mi dovoluje emoce vyjádřit reálnější formou. Poezie - a obecně veškeré umění - nám dává možnost emoce vyjádřit surově, bez zkreslení. Vždy jsem nabýval dojmu, že autor poezie by měl zažívat nějaké těžké životní situace a zvraty. Já jsem si prošel jak složitými situacemi, tak zvraty, a tak jsem se rozhodl zkusit to pustit na papír (a následně do světa) a dát tomu určitou “uměleckou formu”, což by u deníku úplně možné nebylo.
- Podle mého je v tvých básních velmi tenká čára mezi snovostí poezie a realitou, kterou zažíváš. Jak vnímáš u sebe tuto hranici a jak je podle tebe silná?
Já tuto hranici vnímám jako velmi tenkou. Opravdu se ve valné většině básní snažím o jakousi surovou formu mých emocí. Během všedního života tyto emoce s takovou surovostí neprezentuji a poezie je pro mě způsob, jak tyto emoce dostat z duše ven.
- Jsi teprve někde na začátku cesty básníka. Já osobně bych si přál, aby pokračovala dál. S odstupem těch dejme tomu dvou let, které tě dělí od prvních básní po dnešek, posouvá se ta pomyslná čára mezi realitou a snovostí?
Jestli tomu tak je, kam se vychýlila?
Určitě se tato pomyslná hranice změnila. Souvisí to i se zlepšením stavu mého vnitřního světa. Přímka, která oddělovala poezii od reality, zůstala asi stejně tlustá, jen se zřejmě vychýlila více k realitě. Snažím se ve své tvorbě věnovat zdánlivě všedním situacím, které vykresluji nevšedním způsobem.
- Jakou roli hraje při tvojí básnické tvorbě prostor?
Větší než jsem ochoten si přiznat. Tvorba je prostředím velmi ovlivněna. Jinak píšu v přírodě, jinak doma, jinak ve městě. V každém prostředí vyplouvají na povrch jiné emoce, které reagují na specifické podněty. Ve městě se zaměřuji na budovy, dopravu a obyvatele. V přírodě se zase věnuji přirozenosti.
- Jaký význam má pro tebe jako básníka samota?
Je hodně inspirativní. Nejen pro básníky (a umělce). Je inspirativní pro všechny lidské bytosti, protože dnes neumíme být delší dobu sami se sebou. V samotě vyplouvají na povrch stará zranění, utlačované myšlenky a pocity. Je ale dobré těmto “ranám minulosti” čelit. Chce to odvahu. Proto samotu úplně nemiluji, ale je mi věrnou společnicí v mé tvorbě.
- Někteří protěžovaní čeští autoři byli literárními kruhy vyzváni, aby „z karantény“ něco napsali. Je tahle nucená samota pro tebe zdrojem inspirace k básnění? Co dělá s duší básníka.
Mě osobně tato samota ovlivnila. Změnila moje návyky, názory a postoje. V samotě se více modlím k Bohu, medituji, chodím do přírody… Jsem “nucen” čelit své samotě a to je velmi inspirativní. Tyto změny se samozřejmě odráží i v tvorbě, která nyní vzniká.
- Ty jako básník nevyhledáváš expresivní výrazy a neženeš čtenáře svých básní do sentimentálního slzavého údolí, ale naopak pomocí prostých výrazů a čitelných obrazů dáváš proniknout čtenáři do svého srdce, do svých bolestí a trápení, také ale radostí a pocitů štěstí. Nakolik ses nechal „řídit“ svými básnickými vzory a kolik z toho je naprostá spontánnost mladého člověka, zmítaného vlastními emocemi?
Mou tvorbu ovlivnilo mnoho autorů (především minulých). Více než jejich tvorba mě ale ovlivnily jejich životní osudy. Já osobně se snažím o - již několikrát zmíněnou - “surovost emocí”. Pocity bez obalů jsou totiž mnohem inspirativnější a silnější. Asi to chce nutnou dávku odvahy, ale stojí to za to. Některé z mých básní totiž slouží k mé pozdější sebereflexi. Proto se snažím o co nejpřesnější popis a vyjádření. Když si báseň přečtu za týden, měsíc nebo rok, vždy budu vědět, co jsem prožíval.
- Ve tvých nových básních se objevuje téma cesty; horizontálně (motiv vlaku) a vertikálně (motiv Boha a modlitby). Co tyhle dvě témata pro tebe v současné době znamenají? Kam tě vedou?
Rád bych řekl, že mě vedou k Bohu :D. Vždy jsem miloval Jacka Londona (a pozdějí beatnickou generaci básníků), pro kterého byla cesta cílem. Nensažil (nesnažili) se usadit a stagnovat. Pořád pokračovali. To je mým cílem nejen v tvorbě. Nestagnovat je důležité jak na cestě horizontální, tak na cestě vertikální.
- Téma lásky je v poezii všudypřítomné. Na ní vlastně poezie vznikla. Tvoje nová báseň „Lži krásných dívek“ se jeví ještě více nekompromisnější k opačnému pohlaví, než tomu bylo v básnické sbírce „Pero a slzy“. Co pro tebe znamená láska?
Antičtí filosofové vnímali pojem “láska” na několika rovinách. Éros (tedy romantickou lásku k jiné osobě) vnímám jako velmi silný motiv, který ovlivňuje lidské činy. V mém věku jsou emoce s ní spojené mnohem silnější, než je tomu (zřejmě) v jiných životních etapách. Mylně jsem si myslel, že skrze éros můžu dojít naplnění. Dnes již vím, že tomu tak není. Stále je to jedno z ústředních témat mé poezie, protože člověk se romantické, sexuálně motivované, lásky prostě nezbaví. Je potřeba ji přijmout, ale nenechat ji ovládat celé naše životy.
- Nevyhýbáš se ve své poezii ani určité revoltě a angažovanosti; té ryze osobní
(„Monolog I“), i té, která se vztahuje k nějakému tématu, jako je osobnost Emila Háchy („Pero a slzy“) nebo nově v básni „Pro Arménii“. Vidíš u své generace více revolty a angažovanosti, než byla podle tebou dostupných informací před deseti, dvaceti lety? Nebo pokračuje příklon k nekonfliktnosti a hloupé zábavě?
Záleží na člověku a jeho hodnotách. Já jsem obklopen lidmi, kteří hodnoty mají. To je stejné pro všechny generace. I v naší generaci se ale vyskytuje velké množství bytostí, které jdou s davem, nemyslí, “užívají si život”, ale jenom “existují”.
- Sleduješ současnou poezii? Pokud ano, co tě na ní oslovuje a co naopak děsí a odpuzuje?
Současnou poezii cíleně nesleduji. Odráží se v ní totiž stav moderní společnosti. Poezie, kterou jsem četl, mi neměla co říct. Stejně jako dnešní společnost.
- Je pro tebe psaní poezie jakési osobní vymezování se „střednímu proudu“, dneska řečeno mainstreamu“?
Stoprocentně ano. Ale v dnešní době je vymezení se normálu všechno, co nezahrnuje důraz na finanční zisk a jeho propagaci.
- Dá se vůbec zeptat osmnáctiletého básníka, jak by se chtěl v poezii vyvíjet?
Jestli příkladně nepomýšlí na povídku, prózu vůbec…
Nemám zatím pevně stanovený cíl v mé tvorbě. Na poezii úplně nepomýšlím. Tento styl mi úplně nesedí. Mám rozpracovaná nějaká krátká dramata, ale nevidím to slibně.
- A život?
Momentálně se cítím asi nejlépe za poslední dva roky. Jsem poněkud stabilní.
Hlavu mám v oblacích, i když stojím pevně na zemi.
|
|
|