|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vše zamrzlo. Nebe je jasné, modré, nehybné. Jen párkrát týdně rozřízne modř dvojplošník z Točné. Můžu chodit na náměstí a do pole, vařit nám obědy, nalít si víno. Ustrnulá v letargii stojících dní, čekám na zázrak. Prázdné nebe. Trochu zpomaleně, ale spořádaně, zaznamenávám do deníku provoz kolem domu: cyklisty v gumových oblecích, přilbách a maskách, běžce s lahvemi a krokoměry v rukou, chodce s holemi a batohy na zádech. Psy venčící svoje pány. Měřím čas mezi snídaní a smrtí, která visí ve vzduchu nad námi, vzdálenost objetí ustrnulých na půl cesty, počet polibků a nedotýkajících se rukou. Zapisuji pach strachu, smutek prázdných zastávek, rutinu cest na nákup a zpět. Utírám hřbety knih, rozkrájená, opepřená slova ti servíruju k večeřím. Zasním se, v tančírně v útrobách domu na Andělu propuká víření nohou, štiplavého rumu ve sklenicích, dýmu z věčně zhasínajících cigarillos a nekonečných, páchnoucích doutníků. Špičky bot, boky: uno dos tres cuatro cinco seis, vláčná objetí ve vydýchaném vzduchu, polibek chutnající po c. libre, večírky přelévající se do dalšího rána. Je ovšem zákaz. Běguni trčí doma. Nalévám drink, myju boty, cídím dalekohled, přerovnávám sešity se zápisky z cest. Nedočkavě čučím z okna, nestálá, doutnající, zamlžená.
|
|
|