|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Podivuhodný zážitek daňového poplatníka Autor: davli (Občasný) - publikováno 28.1.2021 (00:46:50)
|
| |
Podivuhodný zážitek daňového poplatníka
Byla neděle časně ráno. Takový ten den, kdy se vám chce celý den jen lenošit. Sluníčko již pražilo, a v ulicích nebyla ani noha. Starobylé malé domky, i moderní činžovní domy, ty všechny byly tiché, ba ani náznakem nám nechtěly říci, zda v nich skutečně někdo pobývá.
V doprovodu několika mužů ve slušivých uniformách jsem byl veden k policejnímu vozu. Nastoupil jsem (nedobrovolně), a vůz se s jemným hrkotem rozjel po dlážděné ulici.
Měl jsem, smím-li to tak říci, vyhlídkovou cestu. Zamřížovaným okýnkem jsem mohl pozorovat celý svět, ale přitom nikdo nemohl pozorovat mě. Respektive nechtěl. Nikdo nechtěl vstávat tak brzy jen proto, aby se podíval na nějakého pobudu, kterého za vraždu odvážejí k soudu.
Byl jsem tomu svým způsobem rád. Samozřejmě, že jsem měl rád publicitu, ale v poněkud jiném směru. Být oslavován jako hrdina je příjemné, ale být vláčen tiskem kvůli zločinům se mi nelíbilo ani v nejmenším.
Jedinou možností bylo stát se hrdinou u soudu. Ano, říkal jsem si hrdě, ten, který rozdrtil na prach obžalobu, to již znělo lépe. Ale bohužel, abych byl upřímný, to stálo jisté peníze. Nikdy jsem totiž nepočítal s tím, že bych obžalobu rozmetal sám, ale musel by to za mne udělat právník. Dobrý právník!
Já bych toho pak pouze náležitě využil ve svůj prospěch. V tomto směru bych se činil náležitě. Ovšem chyběly mi peníze!
To je zajímavé! Já nevím jak vy, ale ve všech úvahách jsem vždy dospěl k penězům! Ať jsem přemýšlel o jakémkoli tématu, vždy jsem dospěl sem! Hrozné! Ale už je to tak!
Objevování cizích krajů! Let na Měsíc! Daleké plavby! Všude jsem nakonec dopěl k penězům, a to hovořím zatím jen o vesměs neuskutečnitelných snech. Nové boty, či úhrada dluhu U Jednooké šenkýřky mě trápily ještě naléhavěji, a zde se bez peněz skutečně obejít nešlo.
Raději jsem tedy zahnal tyto chmurné představy a myšlenky, a přemýšlel o tom, co u soudu řeknu. Obžaloba totiž zněla, alespoň podle toho, co mi řekl můj přidělený advokát, asi nějak takto:
Pan Havrma (to jsem já) je žalován z vraždy nějakého pana Couvala. Žalovaný ho údajně v noci ze soboty 17. na neděli 18. t. m. přepadl v jisté zastrčené uličce, bydlišti zavražděného, střelil ho zákeřně do týla, a i s lupem, který činil pouhých padesát korun, uprchl.
Fakt, že lup dosahoval jen této výše, je odůvodňován tím, že pan Couval totiž mířil právě z hospody, kde stihl většinu svého jmění prohrát v kartách. To, že se jednalo jen o padesát korun, dosvědčili ti, kteří si na něm ten večer namastili kapsy.
Podezřelý jsem byl z toho důvodu, že jsem se v té době pohyboval asi o blok dále, a nikoho jiného v blízkém okolí nenalezli. Toť vše.
Sám obhájce, který mi toto předčítal, byl takový zakřiknutý obrejlený človíček, u kterého jsem nebyl na pochybách, že si ho nikdo nevybere z vlastní vůle, a proto má jen samé přidělené případy. Nevím tedy, co po stránkách právnického vzdělání, ale pokud v soudní síni sedíte a téměř se stydíte promluvit, není to úplně dobrý postup. To jsem chápal i já.
Tyto informace mi shovívavě sdělil dozorce, hlídkující před dveřmi do mé cely. Protože mu zjevně ani toto nepřipadalo dost hrozné, dodal ještě, že od pana Kulíčka (tak se ten advokát jmenoval) se chodí rovnou na šibenici.
Povzbuzen těmito informacemi, přišoural jsem se toho slavného dne do soudní síně. Lidé hrozili a křičeli, někteří na mě málem i plivali.
Byl jsem doveden do nějaké takové podivuhodné ohrádky uprostřed sálu, naproti mně žalobce, vysoký muž s orlím nosem, a napravo soudce s porotou. Úžasně zinscenované divadelní představení, to musím přiznat.
Sám si všechny podrobnosti příliš nepamatuji, nicméně po zhruba hodině jednání, kdy byla přednesena obžaloba a celý sál skandoval cosi o tom, že bych měl viset, bouchl soudce svým roztomilým kladívkem a vyzval obhajobu, aby se ujala slova.
Pan Kulíček si poupravil brýle, vytáhl kapesník, utřel si jím zpocené čelo, podrbal se na pleši a následně nasucho polkl. Pak s chvěním rozevřel jakési desky, z nich vypadlo několik papírů a spadlo na zem. Pan Kulíček je rychle zvedl a důležitě srovnal. Soudce se mezitím ostentativně počal dívat na hodinky. Poté se můj advokát teprve uvolil promluvit.
„Já bych chtěl v prvé řadě říci – POLK – že můj klient je absolutně nevinný – POLK – a chci důrazně protestovat proti postupu státního prokurátora a policie – POLK a znovu si otřel čelo. Prstem mezitím nervózně poklepával na pultík – kteří mého klienta zatkli jen na základě těch informací, že se nacházel poblíž místa činu – POLK – To je podle mého názoru naprosto nehorázné a trvám na tom, že můj klient za nic nemůže!“ zvolal nakonec teatrálně a poklesl na lavici za sebou.
Nyní jsem pochopil, že pan Kulíček nedisponuje ani přespřílišným právnickým vzděláním. A také jsem proto pochopil, že buď se zachráním sám, nebo budu odsouzen k trestu smrti, což není vůbec příjemné, jak mi jistě dáte za pravdu. Rozhodl jsem se tedy vsadit vše na jednu kartu. A tak jsem, když mě k tomu soudce vyzval, spustil krásnou a dlouhou řeč.
„Vaše Excelence,“ obrátil jsem se na soudce, „vážený pane prokurátore, vážená poroto, vážení přítomní, sešli jste se zde dnes, abyste mou osobu odsoudili k trestu smrti, je tomu tak, že?
Já se domnívám, že ano. A domnívám se také, že činíte špatně. Jen si to, Vaše Excelence, spočítejte: Kolik osob jste za poslední půl rok odsoudil k trestu smrti, doživotí, nebo dlouhodobému věznění? Musí jich být alespoň padesát. A nyní počítejte dále:
Na zdejším soudě vás sedí dvacet. Každý z vás odsoudí za jeden půlrok padesát osob. To je sto osob za rok na jednoho soudce. Sto násobeno dvaceti je 2000. Jedna osoba zaměstnaná v továrně, jako jsem já, se za jeden měsíc podílí na výrobě zhruba deseti parních kotlů, kterými se pak vytápějí budovy, jako je právě tato. Těch osob potřebných na výrobu kotle je také právě asi deset. Tudíž jeden kotel na osobu a měsíc. To je 12 kotlů za rok na osobu. Nyní to vynásobte dvěma tisíci. Podle mých výpočtů se právě dostáváme k 24 tisícům. O tolik kotlů za rok se tu připravujete. Zkuste to třeba ještě vydělit 365 a budete mít výsledek na jeden den.
A já, který vám vyrábím kotle, ještě platím daně, a z těch daní platím vás. A platím já vás za to, abyste připravovali náš průmysl o 24 tisíc kotlů za rok jen za tento jediný krajský soud? Ne, říkám, že ne. Já jako daňový poplatník si toto nenechám líbit a budu zde před soudem bojovat za práva všech našich daňových poplatníků!
Proto není na světě zločinců mimo vás, Vaše Excelence, a pokud nechcete v noci usínat a celou noc spát neklidným spánkem, protože pomalu ničíte náš stát, navrhuji vám osvobodit pana Havrmu!“ zahřímal jsem a vítězoslavně se rozhlédl po sále. Všichni počali nadšeně tleskat.
Porota okamžitě vynesla rozsudek, že jsem nevinný, a soudce mě tak tak stihl osvobodit, než se psychicky zhroutil ze svých těžkých zločinů a podal na sebe trestní oznámení.
Občané mě odnesli na ramenou ze sálu a následně uspořádali hostinu na mou počest. Pan Havrma byl hrdina!
A kdyby vás to zajímalo, tak pan Havrma pana Couvala skutečně zabil, ale to už je nyní vedlejší.
|
|
|