Jednoho deštivého, octóberového odpoledne, ve věku temna ve znamení smrtící nákazy z východního konce světa, se rytíř Ludmil, dva dny po té, co se dozvěděl o seznamovací vývěsce své milé, princezny Týnky, a doslechl se o děsivém draku Smutkovi, který ji několik dlouhých měsíců držel ve svém sklepení, rozhodl princeznu ze Smutkova spáru vysvobodit a jednou pro vždy se zlotřilým, nenasytným a nelítostným drakem skoncovat.

I vypravil se na cestu, navzdory dešti, nečasu a lidského, přirozeného, ale po celém těle příjemného strachu z životní výpravy, která ho při pouti za Týnčiným trýznitelem Smutkem a jeho pokořením čeká.

Připravil své nejmocnější zbraně; obouruční meč vtipu, kopí empatie a pochopení, dlouhý luk vzájemné přítomnosti a v neposlední řadě tu nejdůležitější; stříbrnou dýku lásky. Osvědčený štít přirozené inteligence a intuice, bez kterého rytíř Ludmil vycházel jen zřídka, čekal, jako vždy, nad obrubami kovaných dveří rytířova pánského zámku Vratislav, připravený vyrazit na všechny jeho cesty a výpravy, avšak občas zapomenutý.

Princezna Týnka neměla o rytířových úmyslech potuchy, tak to bylo ale správně, jen svou loutnu toho dne mít v mysli měla; to aby drak nevycítil princeznino očekávání a mohla tak být první rána z rytířova luku tak účinná, jak jen to šlo. Nejslabším místem draka Smutka, podlého to netvora, měl se stát ten den moment překvapení; "Zásah z luku přímo do drakova oka, kopí do ledvin, hlava přeťatá mečem ve dví a nakonec.. rána dýkou přímo do drakova srdce..." přemítal sám pro sebe rytíř Ludmil při broušení posledního milimetru oboustranného ostří dýky Lásky a v očekávání majestátní porážky uzurpitele jeho milé, v návalu boje v žilách, nepřipouštěl jiný konec, než ten, který každý na konci dobré pohádky chce slyšet.

Ludmilův věrný oř Uber Volkswagen Sharan se už netrpělivě dmul před zámkem Vratislav na nádvoří dominantních výšin Vyšehradu, avšak nevěda cesty která ho čeká spíše klidně vyčkával na příchod svého pána. Kdyby jen tušil..

"Do města Zahrad Sharane! A pospěš si, princezna na nás nemůže už déle čekat, vzhůru!" zvolal rytíř Ludmil a vydal se na výpravu.

"Duobry den, mam to taty, vidim, jedeme puane." odpověděl vcelku nečekaně Sharan a tryskem hodným těch nejmocnějších hřebců Starého světa svého pána Klůz... pardon, klus za klusem přibližoval srdci výpravy.

S jedinou myšlenkou v duši, na jeho milou princeznu Týnku, tou dobou na svou loutnu ve sklepení hudajíc, snažíce se zbavit všemocného Smutka, sledoval ubíhající krajinu; tu zapovězený, gargantuovský a zdánlivě nekonečný most království Nuselského, tam zase nádvoří Bohdalecké, kvapem blížili se k drakově chýši, což napovídal hlavně pach síry, ostře prořezávající jinak křišťálové nebe spanilého Města Zahrad, domova princezny Týnky.

Legendami opředené jezero Hamr, domov to nespočtu bájných, smrtících stvoření a místo posledního odpočinku nejedné hrdinné výpravy bylo na dohled, rytíř naposledy kontroloval své vybavení; "Luk, kopí, meč, dýka, štít... ale ne, žádné vonné byliny do dýmky!" s hrůzou zjistil. "Sharane, jedeme dál, pokračuj až ke kupci Tescovi!" zavelel svému věrnému oři který tentokráte nesrozumitelně zařehtal na souhlas se svým pánem.

Je to snad náhodou, nebo osudem, že cesta ke kupci vedla přímo okolo drakova sklepení, které se nešťastně zjevilo pod princezniným rozlehlým zámkem." Teď opatrně Sharane, drak nás nesmí vidět, okamžik překvapení, pamatuj!" zvolal rytíř téměř míjejíce zámek spanilé princezny.

Ale co to... rytíř nemůže uvěřit vlastním očím! Je to skutečné? Nad zámkem princezny se ve větru prohání temný popel z doutnající mrtvoly draka Smutka." Jak jen to je možné?" podivuje se nahlas rytíř," Vždyť... kdo jiný by mohl Týnku zachránit? Do mého kamene osudu byl vytesán tento úděl, že by snad karty osudu... zahrály jinak?"

Odpověď na sebe nechala čekat jen několik málo zrnek písku. Neznámý princ tu byl snad jen o krok koně dříve, princeznu osvobodil a teď, jak už to tak po takovém činu bývá, ji s mileneckou vášní v láskyplném obětí líbal a vítal zpět na léčivém slunečním svitu, který jak blesk z čistého nebe prořezával jinak zamračený den, jen a pouze přímo nad Týnčiným zámkem, jako ironické znamení vítězství jednoho a prohry druhého.