Dveře půdy se zabouchly. Linda, sklánějící se nad krabicí starých knížek, vypískla a s úsměvem pohlédla na Matyáše. Okýnkem vstupovalo do místnosti slabé letní světlo a ředilo zatuchlý vzduch.
„A jsme v pasti,“ zasmál se.
Z vnitřní strany dveří vězela na místě kliky jen díra.
„Ó, jak romantické,“ odvětila zvesela Linda a vytáhla z krabice zaprášený svazek.
„Jé, ono to je německy!“
„Ukaž...“ natáhl Matyáš ruku a hloubavě se zahleděl na první stránku knihy.
„Stojí tam...“ protahoval slova. „Království bylo malé a tiché... Princezna Katrin se bála světla... To je asi nějaká pohádka...“
„Jů,“ zachichotala se Linda. „Škoda, že neumím německy...“
„Škoda, já totiž taky ne.“
Linda zvedla obočí a praštila Mata „pohádkou“ do hlavy. Uskočil a vesele se smál a Linda taky. Když se uklidnili, Linda odběhla k okýnku a podívala se dolů.
„Jak se vlastně dostaneme ven?“
Matyáš pokrčil rameny. „Copak se potřebujem dostat ven?“
„No jo, vlastně ani ne...“
***
„Víš co? Budem si hrát na rodinu!“ zavolal na ni z rohu Matyáš. Pod velkým igelitem našel dvě proutěná křesla a v bedně vedle starý porcelán. Linda se hned narovnala a upravila.
„Matoušku, připravím ti dobrý odpolední čaj,“ řekla změněným hlasem. Odhodila plachtu, ometla křeslo rukou a pokynula Matyášovi. Ten se s díky posadil. Pak se ještě zarazil:
„Kolik let si přidáme?“
„Tak patnáct bude stačit...“
„Fajn...Budu dvaatřicetiletý úspěšný úředník...Lindo, máme děti?“
„Ne, jsme novomanželé.“
„Dobře...Miláčku, jakpak sis dnes užila den? (Linda vytahovala z bedny čajovou konvičku a hrníčky a opatrně z nich otírala prach.)
„Měla jsem moc práce. Nikdy bych nevěřila, kolik námahy stojí udržovat domácnost...“
„Tak si odpočiň. Večer navařím já, ano?“
„To bude od tebe moc milé... Slyšel si už o tom, že je Margaret těhotná? Čeká už třetí miminko, to je krása...“
„Měli bychom si taky nějaké pořídit...“
„Miláčku, ale to není tak jednoduché... Pořád si to představuješ jako Hurvínek válku...“ Pak oba vyprskli smíchy a chvilku jim trvalo než se uklidnili.
„A ke všemu nemáme ložnici...“ udělal smutný obličej Matyáš.
„Tak pojď, nějakou si uděláme. A taky dětskej pokojíček a tak.“
Pobíhali po půdě a sháněli použitelný nábytek.
„Tady v tom rohu bude kuchyň!“
„A tam dáme dětskou postýlku...“
Ještě chvilku urovnávali nový byteček a potom odešli do obýváku na onen slibovaný odpolední čaj. Matyáš se vrátil na své místo do křesla a Linda mu nalila virtuální nápoj.
K večeři pak manžel udělal smažené linoleum a molitanové kuličky na pavučinách. Prostřeli si v jídelně (stůl měli, dokonce našli i ubrus, ale místo na židlích seděli na dřevěných bednách), a před spaním si dali ještě sklenku vína (prázdné lahve byly ve skříni vedle dveří).
Čas příjemně ubíhal, venku se začalo smrákat. Místnost byla provoněná dřevem a na nový nábytek se snášel prach, jak se zklidnil vzduch.
Zrovna, když Linda v improvizované zástěře myla nádobí, zaslechli zvenku brzdy auta. Přikrčili se a naslouchali. Už to bylo tak, ostatní se vrátili.
„Co kdybysme se schovali? Ať nás hledají...“ zašeptala Linda. Matyáš náruživě kývl hlavou. „Jo, osladíme jim, že nám ujeli...“
Nebylo ani potřeba se schovávat. Zatímco seděli přikrčení v tmavém rohu, kde měli obývák, dole práskly dveře, chvíli byly slyšet hlasy, sem tam se ozvalo něco jako „Lindo!“ nebo „Mate!“, a pak už bylo skoro ticho.
„Nenajdou nás,“ zašeptal Matyáš a zdálo se, že se zase mění v manžílka. Postavil se a upravoval si kalhoty a tričko. Potom pomohl vstát své ženě, která pěkně poděkovala a šla nachystat postele (pro ložnici vyhradili místo za dveřmi, kam nedopadalo takřka žádné světlo. Rozložili tam staré plesnivé matrace a přes ně přehodili kostkovanou deku), běhala kolem nich a rovnala saténové povlečení, otevírala a zavírala neexistující okna, a pak už bylo všechno nachystané.
Najednou se dole ozvala rána a zase nějaké hlasy.
„Už si pro nás jdou!“ vykřikl Matyáš teatrálně a vrhl se k Lindě. Objala ho a stejně dramatickým hlasem (se vzláštním důrazem na písmenko J) pravila:
„Pojď, ukryjeme se zde v ložnici.“ Svalili se na matrace a přehodili přes sebe deku. Byla těžká a plná prachu, špatně se jim dýchalo, u spodu si radši nechali malou skulinku.
„Tady nás nenajdou,“ zašeptala Linda.
Matyáš se usmál a spiklenecky zamrkal.
Linda ucítila jeho prsty na tváři. Mat se přiblížil a díval se jí do očí, pak jí dal pusu.
Ucukla a stáhla si deku z hlavy. Z druhé strany se zpod deky hrabal Matyáš. Vypadal jak hromádka neštěstí. Zůstal sedět, zatímco Linda pomalu došla k oknu.
Smrákalo se a na obloze se kupily mraky. Nebe se zatáhlo.
Matyáš k ní mlčky přistoupil.
„Asi bude bouřka,“ řekla. Neodpověděl.
***
Když venku zahřmělo a rozpršelo se, ještě pořád stáli u okýnka a mlčeli. Dovnitř se tlačil voňavý chladný vzduch. Matyáš přejížděl očima bývalí byteček a Linda se pořád dívala ven. Pak zesílil déšť a dopadal i na dřevěnou podlahu, takže musela okýnko přivřít. Půdu pohltila šedivá tma.
„Promiň,“ řekla najednou Matyáš.
„Jak, promiň? Za co... To je v pohodě,“ usmála se Linda, ale působilo to křečovitě. Matyáš se na ni trochu smutně zadíval.
Přes šero se už nedalo dohlédnout ani do obýváku ani do jídelny. Proutěná křesílka, plesnivé matrace i neviditelné nádobí se ztrácelo ve tmě.
Pak se na schodech ozvaly hlasy a za chvilku se dveře rozletěly. Stál tam Petr a vesele volal ze schodů: „Už je mám! Jsou tady!!“ Pak se obrátil k Matovi a Lindě. „Copak tady provádíte?“
„Nevidíš? Hrálí jsme si na rodinu,“ zasmála se Linda a zamířila ke dveřím. „Doufám, že jste dovezli nějaký dobrůtky,“ pokračovala.
„Neváhej. Koupili jsme párky a klobásy a pro našeho vegetariána,“ obrátil se na Matyáše: „tam máme koláč od Honzovi maminky.“
Linda si promnula dlaně. „Tak hurá dolů, už mám strašnej hlad. Ty ne, Mate?“
Matyáš mlčel... |