Vracím se k veršům, které jsme probírali nedávno ve škole, vzpomínám na hodiny s vyučujícími, literaturou a rozborem básně Slavík a růže. Děkuji, paní profesorko, a vám také, paní profesorko. Osud - můj, lidí, se kterými jsem se setkal - je slovo, jež mě napadá při četbě básně Kvítek, společně se závěrečnou slokou. Co ta dívka, se kterou jsem přišel o panictví, jak mě zkušeně vedla nedaleko kulturního domu na jedné taneční zábavě. Hvězdy s měsícem se stydlivě odvracely, zatímco ve tmě utopený skleník praskotem skla a dřeva vzrušeně naslouchal, asi věděl, že ona přijde do jiného stavu. Nakonec jsme se dohodli, šli před komisi, tenkrát k tomu účelu byly zřízeny, ptali se na intimnosti, o nichž jsem si myslel, že o nich směly vědět hvězdy s měsícem a skleník. Co asi dělá dívka, jež měla na jiné taneční zábavě krásné tričko, pod ním to muselo být ještě krásnější, dodal jsem si odvahy, přistoupil k ní a nejistým hlasem se zeptal, kde ho koupila. V p----i, zněla odpověď. Jak se asi má v jízdě životem kamarádka Jana, která vzpomínky zkonkretizovala do jízdy na kole z jiné zábavy tím, že si sedla na štangli a po rozjezdu vstrčila nohu do předního kola. Spolužáci nevěřili a někteří mi přáli slovy: je dobře, že jsi dostal na držku. Vracím se zpět, pohled zaostřuje do svých dálek a před očima vyskakuje další stránka. Dýchavičná lokomotiva ke mně vysílá další signály ve formě popílku. Odpovídám četbou sonetu Básníkovi a několikrát šeptám verše o králi a odměně. Během nich usínám, probouzím se, vlak brzdí v hlavě a ve stanici. Sklepávám popílek ze zpocené hrudi, zážitky sklepnu do duše a vystupuji v ***.
|