|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Pohybuji se po Přímce života, pendluji oběma směry, jež mně nastavují nohu, za zády se posmívají a při narození a umírání se chovají sarkasticky. Narození atakuje soupeře, obléká se do oblíbených šatů, kostýmů, Adamova roucha. Vstupuji do jejich hry, ponechávám roucho, odhazuji fíkový list a svoboden procházím ulicemi, užívám každý okamžik, ulice obdivuje upřímnost, snažím se ukázat co nejlépe všechny detaily, asi se mi vše trochu daří, při ukázce mužství lehce zčervenám, z davu se ozvou hlasy: Jak je krásný! Ale skromný!, křičí další. Umírání se přibatolí, snaží se napodobit Počátek, snaha vychází napůl, okamžik vypadá skutečně jako děťátko, ale všichni se děsí skřehotavého hlasu se směsicí nesourodých zvuků, v nichž zaslechnu verše:
Směji se tmavě
myslím já černě
žijte si bíle
nemožná.
Vrátím se zpátky
vždy jako vítěz
s barvami krásy
dost možná.
Mávám na rozloučenou a odcházím do dalších ulic.
|
|
|