Život Ježíše Krista

Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří
na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy
po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z
jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi
v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která
však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku.


Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy
mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město
Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod
vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako
taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl
vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi
roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po
Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy
známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat
křesťané.

Tradiční křesťanské podání


Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále
Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho
narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy -
tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka
Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je
považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese
spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem
spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto
uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z
učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej
odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za
nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho
učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z
učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl
vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.

Historicita Ježíše

Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a
několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že
dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova
života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto
staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě
a smrti.



Raná nekřesťanská svědectví


Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století,
která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius
Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a
slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého.

Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru
města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby
historické osobnosti:


„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se
nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero,
aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal
je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a
byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy
popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta
vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se
sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.).4


Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana,
Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius
polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.
Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv.
důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo
z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či
Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají
křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova
života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik
tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo
římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu
určité historické postavy.

Ježíšovo učení a působení

Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm
přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a
společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli
oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a
nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo
učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným
úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona.


Základními důrazy jeho učení bylo


* navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci
židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
* evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a
rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících
principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto
osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.
* požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na
vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
* nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad
náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
* podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným
atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu
prospěchu
* milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
* smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
* odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš
25,14 n.)
* podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
* oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako
porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení
Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
* extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i
výkladem

Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v
teologických sporech raného křesťanství.




(pokračování)

(čerpáno převážně z internetových webů, včetně Wikipedie)