|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jdu dále. Kroky mění délku, snažím se je uhlídat, ale neposlouchají. Mezi řečí naznačují směr Tam. Rychle se rozhodují pro další vývoj, nakonec se nechají přemluvit k původnímu záměru. Rychle od něj upouštějí, když vtom spatří piedestal bez sochy. Neustále jej pokoušejí vybíháním s následným opakem. Po chvíli jsou unavení, dopřejí si krátký odpočinek a opět začínají. Jaké překvapení! Piedestal se mezitím rozrůstá o další schůdky, defilují po nich stíny nejúspěšnějších, zaznamenávám obrovské množství. Je nápadné, kolik úspěšných stojí proti opačnému pólu. Některé jsou opravdové pohromy. Najednou se piedestal tříští na tisíc kousků, stíny kamsi mizí a já zde stojím se zbytkem světa. Z něho vyrůstá žena. Můj pohled se ohýbá pod náporem paprsků, jež vysílají tajemnou sílu vystřídanou signály života. Naberu pár doušků do dlaní, děkuji a odcházím. Ještě jednou se ohlédnu. Jako poděkování chci roztočit spirálu něhy kolem jejího srdce, slyším konejšivý hlas a hledím, že se ocitám v blízkosti vzdalujícího se vesmíru. Slyším tlukot. Spatřím své srdce, jak mě zve na procházku. Vystoupáme ke hvězdám a nesměle se s nimi pozdravíme. Všechny odpovídají, pouze jedna stojí opodál a smutně se usmívá. Vesmír kolem se náhle otřese. Hvězdy se ustrašeně tisknou k sobě, brání sebe myriádami jisker a vyděšenými pohledy. Vtom vše utichne, až na jeden zvuk. Pohlédnu na něj, ohmatávám velikost, čichám k němu, až s úžasem zjišťuji, že původcem je Srdce vesmíru.
|
|
|