|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Obrátím se k podchodu. Stojí tam nahá žena a klínem obnažuje starosti, pochyby i radosti světa. Klín promlouvá množstvím hlasů, jež se navzájem překřikují, spřádají plány, jezdí na stáže do obrazů Hieronyma Bosche, každou chvíli zatlučou obrovským kladivem do země city, s občasnou výjimkou horoucí lásky, jednou za čas se, řádně povolené, rozezní hlasy plné radosti, uvolněnosti, štěstí a krásy. Zpozoruji, že kráčí pomalým, výrazným krokem. Těsně přede mnou zastaví a cosi oblékne. Zírám na plášť, a ona mě v tu chvíli okřikne. Nemysli na císařovynovéšaty, chytréhorákyně, princeznykoloběžky, chceš znát mé tajemství? Ano. Pokračuje a ukáže směrem dolů. Línám jako psi, na rozdíl od nich celoročně. Z chloupků splétám pláště, také různé doplňky jako šály, šátky, čepice, klobouky, prozradím, že tvořím visutý most pro korzo dvojic, jež k sobě znovu nacházejí cestu. Zatím vše nosím pouze já, ale již jsem dostala nabídky z tuzemska i ze světa. Chceš si jeden zkusit? Kývnu a již se procházíme zavěšeni do sebe, kráčíme po světových kolonádách, sajeme atmosféru. Za chvíli se mi zasteskne po chodníku, žena uraženě mizí a já tu stojím opět sám.
|
|
|