KRAJINA ZA
OKNEM
„Máte zde volno?“
Mladík, uvelebený na sedačce u okna vlaku, vzhlédl od
stránek knížky, do které byl plně ponořen. S obtížně skrývanou neochotou
přisvědčil, že protější sedačka je skutečně volná. Postarší muž přibližně ve
věku jeho otce se usadil naproti němu a zahleděl se z okna ven. Bouchání
zavíraných dveří, ostrý hvizd píšťalky výpravčího a vlak se dal konečně do
pohybu. Za nepříliš čistým sklem počala ubíhat krajina. Mladík se znovu ponořil
do stránek knížky. Postarší muž hleděl z okna, náruživě hltal střídající
se výjevy, jako by se pohledu ven nebyl schopen nabažit. Poslední metry
nástupiště vlakové zastávky, objekty strojírny vyčuhující nad bujné křoví a
chvíli na to jako trikový střih: obora s poklidně se pasoucím stádem
muflonů, kterou záhy střídá kulisa stromů. Průjezd pod mostem, přejezd, u
kterého malý pomníček připomíná dávné železniční neštěstí, pole a hned vesnice.
Výjevu rámuje nádherný slunečný den. Koleje se rozbíhají, vlak vjíždí na malé
venkovské nádraží a znovu zastavuje. Muž hledí ven s pozorností hodnou
strhujícího filmu, přesto po očku sleduje i mladíka před sebou, jenž se ztrácí
v labyrintu písmen a svět ubíhající kolem něj snad ani nevnímá.
„Promiňte, že vás vyrušuji. Víte, co nechápu?“
Mladík vyrozuměl, že muž naproti hovoří
k němu. Neochotně znovu vzhlédl od rozečtené knihy.
„Netuším.“
„Že si můžete ve vlaku číst.“
„Když mě nikdo neruší, jde to
docela dobře,“ pokusil se jej mladík odbýt. Muž se pousmál a s výrazem
člověka, který snad ani jinou reakci neočekával, navázal plynule na řečnickou
otázku, dosud visící v prostoru mezi nimi.
„Skutečný svět, který vám ubíhá před očima, je neméně
zajímavý než knížka, kterou držíte v ruce. Jen se podívejte ven! Nádherný
den, kouzelná krajina plná svěžích barev. Ten pohled se přeci nikdy nemůže
omrzet!“
„Jezdím tudy denně,“ odtušil mladík, „každý den tam a
zpátky, od pondělí do pátku. Podél cesty znám snad už každý kámen. Dívat se
stále na totéž se mi jeví jako bezpříkladná ztráta času. Strávit onu půlhodinu
cesty četbou považuji za mnohem smysluplnější.“
Vlak se dal znovu do pohybu. Kolejiště se opět slila
v jeden proud, vlak opustil nádraží a ponořil se do stínu lesa. Muž se
odmlčel. Po chvíli mlčenlivým, přesto dostatečně výmluvným gestem ruky obsáhl
výjev ubíhající za okny vlaku, jenž mezitím opustil zelený příkrov lesa a
ujížděl mezi poli s právě vzklíčeným obilím. Sem tam se mihnul remízek.
Vskutku krásný jarní den, musel v duchu uznat mladík, jenž konečně pohlédl
ven.
„Jste si jist, že ji opravdu znáte?,“
navázal muž přetrženou nit hovoru. „Vždyť krajina, na první pohled stále táž,
je vždy jiná, v závislosti na denní a roční době, na počasí. Na tomto
poznatku ostatně založili své mistrovství impresionisté. Monet namaloval celý
cyklus obrazů katedrály v Rouenu. Stále totéž průčelí, přesto pokaždé
jiné, pokaždé v jiném světle. Protože jedna a táž katedrála, stejně jako
krajina, která nám právě ubíhá za okny, je jiná ráno, v poledne či večer,
v zimě, létě, na jaře nebo na podzim, jiná v plném slunci a zcela
jinou tvář ukazuje pod mračnou oblohou. Ubíhá jako prchající okamžik a příště,
třeba už dnes odpoledne, až tudy pojedete nazpátek, bude jiná.“
„Jistě. Patrně z toho důvodu maloval po zbývajících
třicet let svého života výlučně jen lekníny na jezírku ve své zahradě v Giverny,“ dodal mladík, snad aby dal na srozuměnou, že není
zcela na místě považovat jej za nevzdělance.
„Ano. Protože stále objevoval krásy své milované zahrady,“
nenechal se muž vyvést z konceptu. Odmlčel se, po tváři mu přeběhl stín větví
stromu, rostoucího blízko trati. Její výraz nabyl zádumčivého odstínu. Prohlédl
si mladíka. Od nedbale upravených plavých vlasů, přes obličej zvýrazněný
brýlemi, kostkovanou košili a ruce, složené v klíně, až po knížku,
spočívající na jeho kolenou, stránku založenou prstem pravé ruky. Hleděl na něj
a přišlo mu v tu chvíli, jako by hleděl sám na sebe v jeho věku.
Pousmál se a pohledem znovu protnul okenní sklo vstříc nádhernému dni.
„Číst si můžete i ve tmě,“ pronesl zamyšleně, „postačí vám k tomu pouhá lampa. Knížku můžete vzít do
ruky prakticky kdykoli. Třeba i ve chvílích, kdy krajinu svého domova, místa,
kde jste vyrostl, již spatřit nemůžete. Třeba jen proto, že ji vidět nesmíte.“
Mladík zpozorněl. Starší muž se v jeho očích rázem
proměnil z tuctového užvaněného otrapy v nositele zajímavého příběhu.
„Vy jste ji někdy vidět nesměl?,“
zkusil se zeptat.
„Deset let,“ potvrdil muž, stále zahleděný kamsi do dáli,
k horizontu, kde volně splývala sytě modrá se svěží zelenou, a povzdechl
si. „Deset let jsem nemohl vidět víc, než jen obrazy
svých vzpomínek. Nebyla to moje volba, emigrovat jsem musel. Z politických
důvodů. Vrátil jsem se před pěti lety, pár měsíců po revoluci. Když jsem po tak
dlouhé době znovu směl pohlédnout na krajinu svého dětství, přišlo mi to jako malý
zázrak. Jako zázrak, velký dar a něco nesamozřejmého vnímám tuto výsadu i nyní,
kdy tu smím znovu žít a dívat se do sytosti. Lačně a plnými doušky užívám
tohoto daru. Život mi totiž dal jasně na srozuměnou, že to, co mám dnes,
nemusím mít navždy. Vychutnávejte, dokud můžete, ať pak máte alespoň na co
vzpomínat. Třeba ve chvílích, kdy vám nezbude nic jiného,
než to čtení. Pak třeba i pochopíte, proč jsem vás oslovil. Promiňte mi to
vyrušení.“ Muž se spěšně rozloučil, zdvihl a odkráčel uličkou mezi sedadly ke
dveřím. Vlak zastavil na další zastávce, muž vystoupil. Mladík jej ještě
naposledy krátce zahlédl na perónu.
Pronikavý zvuk píšťalky a krajina za oknem se dala znovu do
pohybu. Za sklem defilovaly kvetoucí předměstské zahrádky, rybník, barokní
statek, na pozadí návštěvníky města už zdáli vítaly věže kostela. Zahrádky a
louky vystřídaly vily, vlak vstoupil do města. Prstem ledabyle založená knížka
spočívala mladíkovi po celou dobu bez povšimnutí na klíně. Hleděl z okna
na první obrázky města důvěrně známého a přesto, jak bude mít ještě příležitost
zjistit, stále neznámého a věčně proměnlivého. Hleděl z okna a hlavou mu
kroužila neodbytná myšlenka. Pochybnost, kterou v něm zanechal onen
neznámý spolucestující. Co když měl pravdu?