|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Králíček Ferda se v kotci narodil mamince králici v lednu. Byl ještě slepý, neboť králíčky, kteří se rodí svým maminkám jsou vždycky slepí a holí, vypadají jako větší růžové myšky. Hnízdo z natrhaných chlupů z maminky s ním sdílelo dalších 5 bratříčků a sestřiček. Maminka jim ještě před narozením připravila hnízdečko v suchém rohu králíkárny, pod mříže s čerstvým senem. Do spod chlupů nastlala seno a to ještě zdupala zadními běháky.
Ferda, ještě když měl oči zalepené, měl na starosti jediné – najít jeden z osmi maminčiných cecíků naplněných sladkým mlékem. Zašátral čumáčkem mezi chlupy, začenichal a spokojeně při sáni mléka usnul. A pak to přišlo. Za týden a kus se mu otevřelo jedno oko, potom druhé a on na ty cecíky začal vidět. Nemusel se už nahodile probírat srstí, šel prostě najistotu. A jak pil a pil, přemýšlel o různých věcech. Když maminka odběhla a on vystrčil hlavu z natrhaných chlupů, kromě nepříjemné zimy uviděl cosi, co do té doby neznal. Několik paprsků světla z dvířek ho nabylo zvědavostí. Co to tam je? A proč se z těch míst svítí jen někdy a někdy tam zhasnou a je doma tma? Jak postupně obrůstal chloupky, bylo mu tepleji a tepleji a za necelé tři týdny to přišlo. Vyskočím ven a podívám se tam!
„Mami, půjdeš se mnou?“ Zamlaskal, ale maminka na to nic neřekla. Naopak poskočila a omylem mu šlápla přední tlapkou na krk.
„Mamí…“ zapištěl bolestí a jakmile to mamka uslyšela, poskočila vedle a vykouklou hlavičku Ferdy zabalila do teplého chmýří. Ferda se však nedal. Opět se z chmýří vyhrabal ven a nedbaje zimy, šátral se kolem hrnce s vodou k tomu světlu. Cestou muset přelézt několik cihel, které bránily hrnci k převrhnutí. Když se dostal k vrátkům, venku spatřil rozbahněný dvorek a dvě slepice. Ty dva okřídlené tvory viděl prvně v životě, stejně tak jako dvorek a nebe. No našel tam najednou takovou spoustu zajímavých věcí, že mu to nedalo později spát. „Jednou se vydám z králíkárny ven na průzkum,“ slíbil sám sobě Ferda. V zimě však je nejvlídněji v peřinkách, proto většinu dne trávil v teplých chlupech, nejlépe při sání mléka s maminky. Z toho tepla, které z ni sálalo, necítil jen mléko, ale také teplo domova, které ani malému králíčkovi žádná kamna na světě nevynahradí.
Paní nosila mamince kromě sena také tvrdé chleby, pšenici do kastrůlku a dolévala vodu. Čas od času přinesla i nať z kedluben, mrkví, prostě ze všeho, co nespotřebovala v kuchyni.
Ferda rád pozoroval ty holé pokřivené ruce, které se několikrát denně objevily v králíkárně. Paní nosívala na rukou tenké šedé rukavice, které měly na konci prstů díry. Pokaždé vyndala plecháč s vodou ven, aby vyměnila jeho obsah, pak zkontrolovala seno v kotci a když docházelo, přidala další. Po každé své návštěvě dvířka od králíkárny zavřela a jejich případné otevření zabezpečila ohnutým hřebíkem.
Po třech týdnech vyskočil Ferda z hnízda ven prakticky, kdykoli se mu zachtělo. Už měl pěknou teplou srst a neustále hopsal k těch dvířkům. Venku občas ještě sněžilo, sledoval vločky, jak se pomalu snáší k zemi a pokrávají vše, na co byl do té doby zvyklý. Ta proměna barev, ve kterých by si mohl nabarvit i tlapky, ho táhla víc a víc. Až jednou, to paní zapomněla zavřít dvířka pořádně. Ferda byl už dvouměsíční. Strčil čumákem do dvířek, skočil dolů a skulil se jako koule pod králíkárnu. V bezpečí pozoroval okolí a v tom se za ním skulil i brácha. Oba pozorovali ten svět, který jim přišel obrovský, který do té doby viděli jen přes králičí pletivo. Sníh byl studenější, než-li si dokázali představit, vyhopsali na dvorek a rozhlíželi se.
V tom je spatřila paní. Začala házet rukama a neustále křičela: „Jej, tady vás něco chytne, mažte zpátky!“
Jenomže králíci mluví králičí řečí a lidé tou svoji lidskou. Bráchové se rozprchli do stran. Ferda uviděl zeď a vrata a pod nimi díru. Bleskově je podběhl a skončil v místnosti plné nářadí, sudů, různých haraburdí, v rohu na valníku si povšiml čerstvého sena. Vonělo a měl na něj chuť, ale vyskočit nahoru nedokázal. Paní rozevřela dveře a Ferda se ukryl pod spadlý pytel. Srdce mu bušelo napětím, jak rád by se vrátil domů, ale tak nějak měl z toho návratu strach. Jako by cítil nebezpečí všude kolem a bohužel měl pravdu. Kdesi se vzal obrovský kocour. Ferda sledoval, jak se jeho tlapy neslyšitelně pohybují. Změnil výraz, skočil na sud a zůstal nehybně stát. Pohyboval hlavou ze strany na stranu a nervózně mrskal špičkou ocasu.
Ferda to nevydržel a z pytle skočil mezi dva obrovské sudy. Paní se ho spatřila a od té chvíle se ho snažila klackem vyhnat, uhybal jeho špici, couval, couval a v tom z druhé strany ucítil na zádech zásek kocouřích drápů.
„Mourku, nesmíš!“ Povšimla si paní kocoura paní a vyhnala ho tím klackem. Ferda už nemohl couvat, neviděl za sebe, všude bylo pološero a světlo ve škvírách narušoval klacek. Ferda vyskočil, vyběhl ze sudů a upaloval ke králíkárně. Kocour si ho však rychle všiml a už ho měl. Seděl na něm, paní křičela, Ferda ztuhnul samým strachem a ten mu znemožnil se bránit. Pištěl o sto šest, kocour si s ním pohrával jak s obrovskou myší, tu ho pustil, tu do něj opakovaně zaťal ostré drápy. Naštěstí, kde se vzala, tu se vzala paní, popadla samým strachem ztuhlého Ferdu a vhodila ho k mamince do králíkárny. Tam potkal i svého bráchu, se kterým se posledně viděl pod králíkárnou. Oba se schoulili do rohu a pak se napili maminčina mléka.
„Až Tě kocoure přerosteme,“ slíbil si Ferda, „uteču a vyřídím si to s Tebou!“ A tak už druhý den spřádal opět u dvířek králíkárny svůj další velký plán.
|
|
|