VÝLET
Tohle město lze
bez velké nadsázky zařadit do kategorie hodinových destinací. Víc času
k jeho prohlídce vlastně ani není zapotřebí. Trojúhelníkové náměstí,
lemované patrovou zástavbou z různých dob a různých stylů,
s geometricky precizně umístěným barokním mariánským sloupem
v těžišti kompozice. Na svoji dobu docela střízlivě pojatý sloup,
z něhož shlíží světice, ověnčená tuctem zlatých hvězd, na náměstí směrem
ke kostelu v jeho vrcholu. Od kostela pak vybíhá úzká, starobyle půvabná,
kamenem dlážděná ulička. Z jedné strany zaříznutá do mírného svahu, po
straně druhé několik roubených stavení. Po chvíli se však vytrácí
v lukách. Okraj města je od poorlické krajiny
odříznut nekompromisní linií silničního obchvatu.
Z protější strany náměstí vycházejí dvě ulice, které o
kousek dál propojuje třetí, uzavírající tak domovní blok. To by bylo
v kostce celé historické centrum. Pravá ze zmíněných ulic se opodál, za
železničním nadjezdem, napojuje na obchvat. Levá se stáčí směrem
k dalekému nádraží. Cestou protíná nezbytné maloformátové
panelové sídliště, charakteristický otisk éry reálného socialismu na tváři
českých měst. Opravdu, víc toho tu už není. Pravda, bylo by možné dodat: „Pak
je tu ještě komín.“
Vracím se na náměstí a vstupuji do jediné
místní kavárny. Ostatně, kde jinde by měl vyvrcholit výlet do míst, kam by se
mnou nikdo nebyl ochoten jet – s celkem legitimním argumentem, že tu přeci
nic není. V podstatě je to pravda, ale to mě nijak netrápí. Že se nejedná
o žádný proslulý turistický cíl? Alespoň se tu nepřetlačuji s turisty.
Místo je víc samo sebou než turistickou atrakcí, trpící obsesí se za každou
cenu prodávat. Že jeho prohlídka nezabere víc než hodinu? Alespoň se návštěvník
neunaví a může jej lépe vnímat.
Zvolený podnik je něco mezi kavárnou,
cukrárnou, pekařstvím a lahůdkářstvím. Logická strategie. Nezbytným
předpokladem přežití v malém městě je multifunkčnost. Objednám si u pultu,
zaplatím a posadím se ke stolku u výlohy, na místo s výhledem na náměstí. Poloprázdná
kavárna, kde panuje klid a pohoda. Mohu si sedět, jak dlouho se mi zachce.
Hledím ven na náměstí, které mám ostud jako na dlani. Sleduji se zaujetím pohyb
na chodnících i prostranstvím mezi nimi. Desítky postav, nositelů svých
vlastních příběhů, střídání a prolínání výjevů jako na velkoformátovém plátně.
Film, který se nikdy neokouká.
Sedím a dívám se. Náhodný kolemjdoucí,
jenž pohledem zavadí o výlohu kavárny a spatří mě svým
periferním zrakem sedět u stolku nad kávou, mi nebude přikládat sebemenší
důležitost. Budu mu splývat s okolím. Protože jsem se stal, alespoň na pár
okamžiků, součástí celku, přirozenou částí koloritu malého ospalého města.
Dosáhl jsem vrcholu návštěvnického požitku. Namísto pasivního sledování obrazu
jsem do něj vstoupil. Jeho součástí pak budu tak dlouho, jak sám budu chtít.
Jsem cestovatelský labužník. Stačí mi
vlastně docela málo, ale užívám si toho mála naplno. Vyjet si, kam chci, byť
třeba jen za humna. Dát si, kde co chci. V klidu
vychutnat. Nespěchat. Kouzlo spočívá především ve svobodě volby, oproštěné od
tlaku konvencí. Být jenom sám sebou.