|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nervózně jsem nasadil bodák a ještě jednou zkontroloval svou pušku. Rameno na rameni jsme vykukovali ze zákopu přes nehostinnou pláň. Jako pařáty trčely ohořelé pahýly stromů z umírající země. Hnědá, rozbahněná půda, neustále trýzněná dešti a granáty, kam až oko dohlédlo. A necelých půl kilometru před námi Německá linie.
Ostrý hvizd píšťaly prořízl vzduch a třicet tisíc mužů, moře kterého jsem byl součástí, se přelilo přes okraj zákopu a valilo se jako obrovská vlna vstříc území nikoho. A jako o vlnolamy tříštili se lidé o zátarasy, jako lán obilí kosila je kulometná palba, na kusy je trhaly z nebe pršící granáty. Plíce se mi mohly roztrhat jak jsem běžel jako smyslů zbavený. Zběžně jsem zamířil na v dáli se lesknoucí pickelhaubnu kulometčíka a vystřelil. Přílba odletěla a voják zmizel. Nebylo kdy nabíjet. Běžel jsem dál, okolo mě padali lidé, jako kdyby jim někdo podtrhával koberec pod nohama. Najednou se země zvedla a hodila mě do nějaké díry. A pak milosrdná tma a klid.
*
Probral jsem se v noci, objímaje láskyplně nějakého vojáka, který skončil vedle mě. Neměl nohy. Bylo ticho. Měsíc vrhal umdlévající světlo na ty strašidelnou zemi a já se opatrně rozhlédl. Byl jsem v díře po těžkém výbuchu. Zřejmě už tu byla dlouho, při každém útoku spolkla další život. První asi útočili Němci... kostra v modrém mundůru ležela úplně na dně. Kousek vedle se rozpadaly zbytky francouzského hejtmana, pak dva naši, a jeden Němec z poslední ofenzívy. A pak ten beznohej z dneška a já... beze zbraně. Musela mi asi vypadnout. Zkusím maličko vykouknout... a, tak to ne. Kulka mi břinkla o helmu a s mučivým hvizdem odletěla někam dál. Musím počkat na další útok a nějak se dostat zpátky. Vody je dost, snad to vydržím.
Ráno bylo sychravé. Ojoj. Ten beznohý, říkám mu Jerry, se na mě dost vyčítavě dívá. Ale já za nic nemůžu. Otočil jsem mu hlavu na druhou stranu a sám koukám do oblak. Bohu do oken. Jenže Bůh už tam není. Pohřbili ho s prvním výstřelem. Francouz odporně zapáchá. Proč mi to dělá?
Se západem přišly stíny minulých dní a teď mě trýzní. Už mám jen trochu vody, ale to nevadí. Už brzo se dostanu pryč. Pokoušel jsem se Jerrymu vysvětlit, že za to nemůžu, ale on teď kouká ještě zoufaleji. Jakoby něco chtěl. Těžké mraky se blíží a hrozí že mě tu rozmačkají svou obrovskou a imponující silou. Bude temná noc.
Jerry mě nemá rád. Celou noc na mě křičel, a ten Němec mu přitakával pařátem. Jdou si pro mě. Hejtman je povolal. A všichni která jsem zabil. I ten s lesklou pickelhaubnou. Jen pojďte, pojďte si pro mě! Postavím se vám! Mě jen tak nedostanete! Slyšíte? Já se nedám! Nedá....
*
Křik probudil dva strážné. „Was ist passietr?“ křikl jeden. „Ruhe!“ křikl druhý. Několikrát vystřelili po směru křiku a pak si zase sedli. „Ganz gut, nicht wahr?“ „Ja, ja.“
*******************************************
A zbavili jsme se války nakonec?
Jo,měli jsme z pekla štěstí,
oba
a není třeba přísah či slibů
aby naše přátelství bylo spojeno,
pevnějším poutem navždy svázané.
*******************************************
Pacince. Jako vždy....
|
|
|
