Noční rychlík z Berlína, rachotící po kolejích
viaduktu, svým kovovým hřmotem rozrazil poklid města, zvolna se ubírajícího
k spánku. Do půlnoci zbývala méně než hodina, když Tadeáš sestoupil
z nástupiště do podchodu, který jej dovedl do haly hlavního nádraží. Když
tu byl poprvé, vzpomněl si, už to budou dva roky, velmi jej udivilo, že podchod
ve skutečnosti nevede pod zemí, ale ústí přímo do haly. To koleje vedou, pro
něj tehdy nezvykle, nad zemí, po obloucích viaduktu.
Nádražní hala žila svým nočním životem: ospalí cestující,
kteří čekají na noční spoj, ale také lidé bez domova, hledající místo
k přespání a něco k jídlu. Něco k jídlu. Tadeáš se rozhlédl.
Všechny obchůdky byly již dávno zavřené, jen v jednom rohu vábil
rozsvíceným nápisem případné zákazníky stánek s občerstvením. Jmenoval se
stejně jako on – Tadeusz. Koupil si hamburger a vyrazil ven. Navazující spoj mu
jel až nad ránem. Ani v nejmenším neměl v úmyslu trávit zbývající čas
ve vydýchané hale na lavičce mezi podřimujícími postavami. Raději těch několik
stráví procházkou nočním městem.
Už první kroky po temnou oblohou, na které skomíralo několik
osamělých hvězd, přehlušených světly velkoměsta, jej utvrdily ve správnosti
jeho rozhodnutí. Noc byla příjemně vlahá. Široký bulvár, jako přímka ubíhající
od nádraží do centra, skrápěla světla pouličních lamp. V tuto pokročilou
hodinu byl téměř liduprázdný. Na poslední zbytky do noci se zvolna
vytrácejícího života narazil až v samém srdci města. Noční klub v bastionu
tlumeně duněl do ticha, na náměstí se rozcházeli poslední hosté kaváren a
restaurací. Tadeáš procházel ulicemi starého města, které osvětlovaly lampy
stejně dobře jako výlohy obchodů, které míjel. Ubíral se jimi jako zvědavý
turista nedbalý skutečnosti, že v tuto hodinu se turisté v ulicích
obvykle již nevyskytují. Zářící bulvár jej dovedl na nábřeží, odrážející se
svými světly od temné hladiny řeky. Překročil její propast a vstoupil na jeden
z ostrovů, které v samém srdci města dělí řeku Odru do několika
ramen. Pobřežní promenádou se vydal k tmavé siluetě chrámu, rýsující se
proti noční obloze. Na samé špičce ostrova, před chrámovým chórem, se usadil na
lavičku a zahleděl se na město, zrcadlící se na hladině řeky, jež ubíhala kamsi
do nedohledna. Ten pohled Tadeáše uchvátil.
Nad hlavou se mu rozezněly zvony chrámu, který tak trochu
připomínal kapitánský můstek lodi, jež si razí cestu temnými vodami, sevřenými
mezi rozzářenými břehy. Odbíjela půlnoc. Kdo chce opravdu dobře poznat nějaké
město, pomyslel si, měl by jej vidět ve všech denních i nočních dobách. Nejen
plné života a shonu během dne, ale i večer, kdy se zvolna ukládá k spánku,
v tichu jeho noci, ale i ráno, kdy se znovu probouzí k životu.
Pousmál se a aby dostál ideji, kterou právě zformuloval, vydal se po břehu
ostrova, přes most a ulicemi zpátky na Rynek, hlavní náměstí s radnicí, do
samého jádra starého města. Prošel pak snad všemi jeho ulicemi, ve kterých se
docela snadno zorientoval, protože se plánovitě křížily v pravém úhlu a
vytvářely ukázněnou a přehlednou šachovnicovou síť. Nechal se jimi dovést znovu
k nábřeží. Široké mosty, nebo jen lávky pro pěší, propojovaly jednotlivé
ostrovy mezi sebou. Procházel jimi tak trochu jako Malý princ na své cestě po
planetách. Na každém z nich mohl spatřit něco jiného. Pokaždé jiná
zástavba, jiná parková úprava. Na ostrůvku, proměněném v park
s dětským hřištěm, narazil po dlouhé době na stopy života. Dva mladíci,
opojení svým mládím, ale zjevně i něčím jiným (byť otázkou je, zda může být
něco opojnějšího než mládí), posedávali na lavičce a hleděli na něj
s provinilými úsměvy, byť byl Tadeáš jen o nemnoho roků starší než oni.
Spiklenecky se na ně pousmál a kráčel dál.
Když prošel snad všemi ostrůvky, zamířil na druhý břeh,
ještě tišší a klidnější než centrum. Procházel jednou z ulic nedaleko
nábřeží, když jej dostihla policejní hlídka. Ani jej to příliš nepřekvapilo.
Neznámý mladík se zatmavenými dioptrickými brýlemi na
očích, procházející se v půl druhé ráno liduprázdnou ulicí, zkrátka budí
podezření. Z auta vystoupili dva strážníci a nepochybně se jej ptali, kdo
je a co tu dělá. Tadeáš neuměl polsky, ale poctivě se snažil porozumět.
Odpověděl jim česky. Pomalu, poctivě při tom vyslovoval, jim sdělil, že se tu
prochází, protože jede z Berlína a navazující spoj mu jede až ráno. Starší
ze strážníků se na něj vlídně usmál a mávnutím ruky naznačil, že pas, který
Tadeáš už začal vytahovat z příruční tašky, vidět nepotřebuje. Popřál mu
šťastnou cestu a pokynul kolegovi, že mohou jet dál.
Noc obvykle vzbuzuje v lidech obavy, zvláště pak noc ve
velkých městech. Strach byl ale to poslední, co Tadeáš cítil. Noc měl odjakživa
rád, ať už tmavou, s oblohou plnou hvězd, nebo ve městě plném světel,
které propůjčují i věcem zdánlivě všedním nádech něčeho nevšedního. Tajemství,
které nevzbuzuje obavy, ale zvědavost. Za celou dobu od chvíle, kdy jej vlak
vynesl jako příboj doprostřed půlnoční Wrocławi, ani
na okamžik nepocítil důvod k obavám. Naopak. Intenzivně vnímal, že město
jej vlídně přijímá do své náruče. Jevilo se mu být velmi přátelské.
Tadeáš se vrátil na nábřeží a zamířil proti proudu Odry
vstříc siluetě katedrály, vykrojené do sametu noci. Prošel arcidiecézní čtvrtí
a vstoupil na další z řady mostů. Opřel se o zábradlí a zahleděl se na
řeku. Na východě se již počínal projasňovat obzor. Tím více vynikly na jasném
pozadí majestátní obrysy pilířů dalšího mostu, rozkročeného před ním na temnou
hladinou. Impozantní kamenné portály secesního lanového mostu, ostře se
rýsující proti nachovému nebi, mu doslova učarovaly. Bulvárem oddělujícím od sebe
arcidiecézní a univerzitní čtvrť, se vrátil kousek zpátky a zabočil doprava, do
ulice procházející univerzitním kampusem. Jaké by to bylo tady studovat, nebo
tu strávit alespoň krátkou stáž, pomyslel si student Tadeáš, když se ubíral
liduprázdným univerzitním městečkem.
Stanul na dalším bulváru. Úsvit mezitím pokročil. Napravo od
Tadeáše se v ranním mlžném oparu tyčily k nebi pylony mostu, který
již obdivoval zpovzdálí. Odtud viděl, že
tvoří monumentální portál, strážící vstup na most.
Vydal se k němu. Čas už beztak pokročil a on by měl své kroky již začít
stáčet směrem k nádraží. Na most vstoupil právě v okamžiku, kdy se
nad východní obzor vyhoupl srpek rudého slunce, který oznamoval nastupující
ráno. Ještě jednou se na chvíli opřel o zábradlí a zahleděl se na město
v probouzejícím se dni. Věže kostelů opodál se tyčily proti stále ještě
tmavému nebi, ale proud slunečních paprsků, který mu vytryskl za zády, již
pozlatil jejich střechy. Noc se stáhla do ulic, stále ještě prozářených
pouličními lampami.
Tadeáš pohlédl na hodinky. Už je opravdu čas jít. Kolem
Panoramy a bastionu, který již mezitím utichl, známou cestou zpátky
k nádraží. Naposledy pohlédl na zvolna se probouzející město protnuté
řekou, nad jejíž hladinou pluly jak polštáře načechrané chuchvalce mlhy. Kdy se
sem zase vrátím, pomyslel si. Okouzlen městem si v tu chvíli ani nedokázal
představit, že už se sem nejspíš nikdy nevrátí. Realita života se
s touhami leckdy dost značně míjejí. Zůstane mu alespoň vzpomínka na
půlnoční Wrocław, nádherné a vlídné město v Půlnočním
království, zemi tak blízké a přesto vzdálené. Tak jako vzpomínka.