Takže dnes o podzimu... no jestli se vám bude zdát, že je tu víc překlepů, než obvykle, je to tím, že se mi vrtí kočka na klíně a snaží se ocucávat mi střídavě obě ruce. Ale ta kočka není podzimní, a tak se nad ní zamyslím někdy jindy... :o)
Ještě před třemi lety jsem se na podzim netěšila vůbec. Když někdo řekl "podzim...", já se otřásala hrůzou. Prostou logickou úvahou jsem došla k ekvivalenci pojmů podzim a škola. No, tehdy opravdu nebylo o co stát (ve škole).
Pak jsem si všimla, jak ten podzim vlastně vypadá, co to v sobě obnáší, to dvouslabičný slovíčko. Předtím mě vůbec neoslovovala barevná nádhera listí na stromech, poslední prosluněné dny roku, kdy se člověk ještě může vyhřívat na sluníčku, třeba jako kočka, nedocházelo mi, že to je doba, kdy se nejlíp jezdí na vandry - svět je ještě prohřátý, kolem je spoooousta barev a přece už není tak horko, aby se batoh na zádech zdál být břemenem k neunesení.
V pátek jsem si jen tak vylezla do ulic - a nestačila jsem žasnout. Protože takový pocit, jaký do mě ten páteční podzim vlil (a který trval více-méně až do dnešních dešťů), se snad ani nedá popsat:
Slunce zářilo světlem, které se zdá být úplně jasné, nechává čisté a ostré obrysy, ale vrásky na tvářích lidí a šeď pražských fasád stírá tak dokonale, že člověk nevěří, že by něco takového vůbec mohlo existovat. Vítr si pohrává s větvemi stromů a ty kývají zrovna na tebe a zdá se, že to zástup šlechticů přišel přivítat vítěze. A opravdu, listí na stromech šeptá:"Jsi vítěz, jsi vítěz, jsi vítěz..." A zhůry padá déšť zlatých plíšků, jako konfety a flitry při triumfálním pochodu.
Podzim, když se správně namíchá, je to nejzářivější období roku. Proč se asi devátý měsíc koneckonců nazývá září? Musím přiznat, že se mi tenhle název líbí víc, než ekvivalenta slova september... Víc mi lahodí. Příroda hýří a každý strom, každý keř se chlubí, co že to za celý rok namíchal na svých vlastních paletách a čím se nám letos předvede. Je to taková soutěž přírody o nejhezčí barvu...
Toho, kdo musí strávit celý podzim ve městě, upřímně lituju... Ten nepozná, jaké to letos je, stoupnout si pod větev a koukat se zeleným, zlatem lemovaným listím na modro-modré nebe bez mráčku. Ten neví, jak se usíná v lese, kde padá gejzír barev a vytváří tak chodníček jak pro velvyslance, i když po něm půjde jen obyčejný tramp. Ale měla bych spíš říct neobyčejný člověk, protože vandráci a trampové si kolikrát umí takovéhle nádhery vážit víc, než velvyslanci...
Kdo nebyl za městem uprostřed zářivého podzimu, neviděl zelenou louku a v ní terčíky pampelišek, tu a tam červený lístek, který tam zapoměla víla cestou z lesního plesu. Nezvrátil hlavu a nekoukal se do mraků, nečichal tu nádheru spadaného listí, vody, a tak necítil vůni krásy.
Nedíval se ráno do mlhy, jak se mu převaluje u nohou jako věrný pes, nehladil dlaní vítr, co si hrál a hrál nejen pro sebe, ale hlavně pro nás, nekráčel zeleným kobercem mechu a nedržel se u toho za ruku.Kdo tohle nezažil, o hodně přišel.
Protože to se usmívalo štěstí. Štěstí vandráka, který chodí ven, aby si naložil kapsy barvami, až přetékají, aby si nabral do batohu snů, až bude nuda. Štěstí samotáře, který najednou není sám, ale je s ním každý kamínek na cestě, každá jehlička na větvi a každé babí léto ve vzduchu. Štěstí snílka, který se chodí přesvědčit, že ještě je pro co snít ten starej sen o dlouhý cestě a indiánským létě. A je to podzim pro mě, abych narovnala ramena a začala se koukat kolem. A je to štěstí, který se usmívá na tebe, protože taky můžeš vzít batoh a jít. A že prší? Však ono přestane...
Lidi, jděte se ven podívat...