|
Dnes bude má plechová píšťalka táhle a plačtivě naříkat
do deštivé noci.
Její kvílivý pláč se bude mísit s dešťovou vodou,
stékat v pramíncich,
ve vyjetých kolejích
do horských bystřin,
kde se rozpustí a bude spláchnut do letargie řek v nížinách.
Já se potom rozpadnu,
jako větev spálená ohněm
do hrsti řežavých uhlíků
a tyto budou syčivě chladnout v mokré trávě.
Vdechl jsem do své plechové píšťalky první tón svého žalu
a má tesklivá píseň se rozlila po horských loukách jako
raní opar před horkým dnem.
Vdechl jsem do své plechové píšťalky první tón svého žalu
a má tesklivá zapálila špičky stromů a přeskakovala z jedné na druhou
jako plamínky Eliášova ohně.
Vdechl jsem do své plechové píšťalky první tón svého žalu
a má tesklivá píseň se donesla až k měsíci a ten z ní zešílel.
Vdechl jsem do své plechové píšťalky první tón svého žalu
a má tesklivá píseň se vpila do studánek. Kdo se z takové studánky napije,
ztratí cestu a bude bloudit až do svítání.
Vdechl jsem do své plechové píšťalky první tón svého žalu
a má tesklivá píseň každým tónem trhala mé srdce na dvě půle.
Ráno se má píseň vypařovala z mokré trávy a zakalila den do pošmourna.
Já jsem si vzpomněl, že vlastně nikdo neví, že je teď měsíc šílený
a přišlo mi to najednou všechno k smíchu.
| 
