Petr sedí sám u stolu a před ním stojí ve vyrovnané řadě plno nalitých sklenek rubínově rudého suchého vína. Hrneme se k němu jako velká voda. Rozebíráme sklenky a za dlouhé tenké stopky je zvedáme k přípitku.
„Tak na co?“
„Na zdraví a na lásku, no ne? Vždyť ostatní si koupíme!“ Všichni se jako na povel hlasitě smějí a první sklenička mizí, v zápětí je ale nekompromisně nahrazena druhou. Víno má plnou výraznou chuť, stačí pozvednout sklenku a hází tu správnou jiskru do všech stran.
Myslím, že večer bude skutečně povedený. Pomalu upíjím ze skleničky, sleduji, jak víno kroužkuje na jejích stěnách a vnímám ruch ve svém okolí. Všichni se nevázaně baví. Na stole se objevily solené buráky a pistácie. Obracím oči v sloup.
„To jste mě tedy dostali, teď budu louskat oříšky jako opička!“ Smích..
„Ty naše opičko s uhrančivýma očíčkama, povídej, celý rok se těším na tvé vyprávění..“ ozve se nedočkavě od vedlejšího stolu. „Kdy už to konečně napíšeš, abych nemusel celý rok čekat?“ Otázka se ztrácí ve zvonivém smíchu stolovníků.
Nespěchám ale s odpovědí. Dávám si na čas, než pomalu odpovím:
„Napsat to může kdokoliv, ale ty se pak už nebudeš mít na co tak těšit, hm?“
Dlouze upiji ze své sklenky a začínám….
„Miluju děti. Už od dětství jsem jich chtěla kopu. Nebo aspoň půl kopy. Pak to začalo nějak zadrhávat a teď už to zkrátka nestihnu. No, člověk si nemá dávat blízký cíle, ale příliš vzdálený, to taky není zrovna to nejlepší řešení.
Časem jsem teda došla ke kompromisu, že někde seženu aspoň vdovce, přinejmenším tak se čtyřma dětma, aby přeci jen ty moje vize byly nějak naplněny. Musím přiznat, že tenhle můj životní nápad se v mý rodině nikde nesetkal s kladným ohlasem.
Nechápu přitom, co jim na tom tak vadilo. No, zkrátím to. Prostě místo dětí jsem si v jednom úseku svýho života vymodlila psa. Malýho pepřáčka, kníračku Barču. Nebylo to zase až tak jednoduchý. Rodina nade mnou kroutila hlavou, maminka lomila rukama a neopomněla si přisadit poznámky typu:
„Holka, neumíš se postarat sama o sebe, kdo se bude starat o toho tvýho psa? On totiž musí na rozdíl od tebe každej den jíst! A na procházku s ním budu chodit já nebo tatínek? Co myslíš..? Pravděpodobně totiž to zvíře bude vstávat dřív než ty..“
Stejně si ale myslím, že nejprogresivnějc se zachovali v tý době brácha s mladší sestrou. Bráška našel stařičkej potrhanej atlas plemen psů, kterej pamatoval snad ještě dětství našeho dědečka z tatínkovy strany, nalistoval mnou neustále opěvovaný plemeno malýho knírače a pověřil sestru spoluprací.
Napnul na rýsovací prkno čistej arch bílýho papíru, připnul v rozích rýsováčkem a sestra přidržovala ve výši očí atlas coby předlohu. Můj podnikavej sourozenec se chopil ostrý tužky, zatímco v druhý ruce žmoulal měkkou gumu. Přimhouřenýma očima zíral do knihy na kolorovanej obrázek a znalecky, pomocí druhýho konce tužky, odhadoval psí proporce.
Pak už to byla jen otázka několika chvil, kdy zručně načrtnul kvadratickou siluetu malýho kníráčka v životní velikosti. Musím uznat, že i ty tvrdý psí vousy okolo tlamičky se mu vyvedly se zdarem, realisticky je prokreslil a ejhle, papírovej uštěkánek skutečně připomínal zástupce svýho plemene.
Jen jsme se nemohli dohodnout, jestli to bude fenečka nebo psík. Tvůrce to však rozhodně neodradilo od dokončení svýho realistickýho díla. Rozměry uvedený v atlasu pro psy a fenky zprůměroval a určitý konkrétní detaily nedopracoval. Pak přišly ke slovu ostrý nůžky a tlumený temperový barvy.
Výtvarný dílko nestačilo ani doschnout a oba moji sourozenci, lezouce po čtyřech a rozverně štěkaje, ťapali s papírovou maketkou po domě a uváděli v úžas nejen oba naše vyděšené rodiče, ale i mně. Sarkasticky se bavili, jakej vymysleli bezvadnej trenažér, jak se takhle, jako celá rodina, velice zodpovědně připravujeme na příchod dalšího svýho člena.
Druhej den večer sedím v kuchyni u stolu a nic netuše se snažím současně večeřet maminčiny škubánky s mákem a k tomu přelouskat zadání školní matematický kompozice ze sešitu, kterej jsem otevřela a položila jen kousek vedle talíře s dekorem drobných modrých kvítků.
V tom se rozlítnou dveře a s děsivým vrčením a štěkáním se přihrne jako velká voda klubko mejch sourozenců, sestra navíc v zimní čepici, ze který plandavě vykukujou dvě dlouhý psí uši. Z puntíkatejch tepláčků trčí i psí ocas, kterej ještě před chvílí byl opaskem v tatínkovejch kalhotách.
„Vrrr, haf, haf, haf.. vrrrr..“ Ozývá se místností a papírovej kníráček tu pobíhá spolu s dětma jako obživlá loutka pod stolem, otírá se o mý nohy a teď mě dokonce i kousnul!
„Auuu..“ vyjeknu, reflexivně ucuknu rukou a jeden škubánek se mi uvelebí přímo vedle profesorova zadání kompozice. No nazdar, to mi to zase Bóďa osladí!
„A mazejte odtud, vy raraši!“ bleskově jsem se shejbla pod stůl, hrábla poslepu před sebe a lehkým škubnutím vytrhla bráchovi papírovýho pejska.
„Bude to můj pes, tak patří taky mě, to si pamatujte a kliďte se už odtud, než se skutečně rozpálím do běla!“ Chudáka psa jsem položila na okraj stolu, sourozenci s neutuchajícím vrčením a štěkáním vyklidili bitevní pole a zatímco se alespoň částečně snažím vyčistit mastnou skvrnu ze sešitu, vchází mamina.
„Co to tu vyvádíš, prosím tě? Ty se už učíš krmit psa? Pes přece nežere škubánky, to bys mohla taky vědět,“ kroutí hlavou. „No, tohle se ti teda vyčistit nepodaří, ukaž, zkusím s tím něco provést..“ A moje maminečka bere ode mně sešit a snaží se zachránit, co se dá.
Jen se pamatuju, že si mě tenkrát Bóďa skutečně při matematický kompozici vychutnal. Ale protože jsem si odpoledne šla pro to mý vytoužený pepřatý štěně, ta nepříjemnost se hodně rychle vytratila z paměti.
Takže takhle vlastně vstoupila Barča do mýho života. Baluska, holka jedna šedivá, přinesla spoustu hezkejch okamžiků do života celý naší rodiny. Neříkám, že s ní nebyly i starosti, že by jednoho nedokázala kolikrát i vytočit svýma kouskama k nepříčetnosti, ale dobráckej, teplej pohled těch hlubokejch černejch psích očí a hlavička posazená mírně na stranu, nás vždy odzbrojily.“
Natáhla jsem ruku po pistácii, labužnicky ji rozlouskla a někde vzadu za patrem se mi rozkoší sevřely utajené chuťové buňky. Lokla jsem si Vavřince z křišťálového pohárku a jen tak mimochodem pokračuji…
„Baluska proskotačila štěněcím obdobím a dospěla v krásnou fenečku. Všichni jsme ji milovali a rozhodli se, že jí pořídíme ženicha. Poprvý to byl pejsek ze sousedství. Chodili jsme se psy na společný dlouhý procházky, nechávali oběma volnost a čas, ale nic se nedělo. Prostě štěňata se nekonala. Jen jsem pokrčila rameny, Baluska, holka jedna šedivá, je ještě mladinká, je čas, nebudeme to lámat přes koleno. Zkusíme to příště.
Příště to byl pro změnu pejsek ze sousedního města, kterýho jsme potkali při toulkách okolo řeky. Byl krapánek tmavší a měl lišácký výraz. Celej tejden jsme je společně s Barčou zavírali ve výběhu a diskrétně odcházeli za svýma povinnostma. Nicméně štěňat jsme se zase nedočkali. Vzdali jsme se naděje na psí omladinu a Život šel dál svým tempem.
Když bylo Barče asi tak 5 let, potkali jsme Cara. Car nebyl jen tak kde kdo. Byl to šampión a ještě ke všemu zahraniční. Páni, to je ženich jako ze žurnálu, vykřikoval doma brácha a vymejšlel taktiku, jak dostat majitelku potenciálního ženicha na rande.
Situaci vyřešila nejmladší sestra, která se jednoho dne dala s Andreou, která s Carem pravidelně navečer běhávala parkem pro utužení kondice, jednoduše do řeči. S bezelstným pohledem svejch medovejch očí a prostotou svý dětský duše na dlani ji požádala o zapůjčení šampióna za účelem rozmnožovacím. Andrea tenkrát zalapala po dechu, ale pak jen pokrčila rameny, nakonec se snad dokonce i usmála a dala sestře svou adresu se slovy: „Tak se ozvi, až bude vhodnej čas. Jenom doufám, že nebudu nikde na cestách po světě. To totiž Car jezdí se mnou..“
To správný období na sebe nedalo dlouho čekat. Přišlo předjaří a s ním i psí lásky čas. Jednoho dne jsem sundala s police starou krabici, našla útržek papíru s napsaným telefonním číslem s poznámkou Car – Andrea. Na druhý pokus se mi podařilo navázat telefonní spojení.
„Andrea..“ Ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den. Jak se daří Carovi? Nevím, jestli se ještě pamatujete, ale před několika měsíci jste dala mé sestře tohle číslo s tím, že by bylo možný se domluvit a pokusit se o štěňátka. Myslím, že právě nastává ta optimální doba..“
Ve sluchátku zapraskalo a po krátké pauze Andrea reagovala:
„No, já proti tomu v podstatě nic nemám, ale dneska je pátek a zejtra odpoledne odjíždím i s Carem do Mnichova. Co teď s tím?“
V nastávajícím zlomku vteřiny se mi hlavou prohnalo hned několik kombinací, jak vzniklou situaci řešit, v dalším zlomku okamžiku jsem se rozhodla pro tu optimální:
„Myslíte Andreo, že bych vás dnes odpoledne mohla pozvat na kávu? Třeba to za tu dobu i zvládneme,“ kula jsem železo, dokud bylo žhavý.
„Dobře, ve čtyři by se mi to hodilo. Tak na hodinku, pak musím ještě něco před cestou zařídit.“
„Domluveno, ve čtyři se budu těšit“, ulehčeně jsem si oddechla.
Ve čtyři skutečně zazvonil zvonek. Přivítala jsem doma návštěvu s vytouženým potenciálním otcem našich ještě vytouženějších budoucích štěňat. Uvařila jsem kafe, narovnala na mísu narychlo upečenou kakaovou bábovku, zasněženou práškovým cukrem s vanilkou a sledovala, jak se Barča s Carem mezitím seznamují.
Psi se očmuchali, ale pořád se nic nedělo. Kafe pomalu chladlo, já byla celá nedočkavá, protože Car měl čas jen podle svý paničky, teda právě tu hodinku. Po chvíli jsem pod křeslem nahmátla zapomenutou psí hračku, zatoulanej míček. Vhodila jsem ten kulatej nesmysl mezi knírače a ti se po ní oba okamžitě vrhli. Do jejich spontánní hry jsme se zapojily i já a Andrea.
Ani jsem si nevšimla a hodina utekla jako voda. A k ničemu nedošlo! Psi se kočkovali jako štěňata a že by se měli vmyslet do role budoucích rodičů jim nepřišlo ani na chvíli na rozum. Při loučení jsem asi vypadala moc zklamaně, protože mi Andrea navrhla, že druhej den by mohla Cara ještě na chvíli přivést a vyzvednout ho rovnou cestou do Mnichova. Nadšeně jsem souhlasila.
Večer po večeři se v kuchyni konala válečná porada. Zatímco se rodiče diplomaticky vytratili, sourozenci se s neutuchajícím zájmem snažili dozvědět co nejvíc podrobností o psích námluvách a jeden přes druhýho se snažili vymyslet tu jedině správnou a zaručenou taktiku na druhej den.
Sestra navrhovala, že Barču ostříhá, aby se Carovi víc líbila. Brácha ji zase chtěl parfémovat nějakou psům libou vůní, takže patrně vetřít do kožichu odér uzenýho špeku a k obojku zavěsit ostravskou klobásu. Kroutila jsem nad nima hlavou a bezradně odešla spát. Nakonec, ráno moudřejší večera.
Druhej den odpoledne Andrea zase dovedla Cara. Předala mi vodítko, podrbala ho za kupírovanejma ušima a povzbudivě na něj mrkla. Sotva za ní zapadly dveře, začala jsem uskutečňovat svůj plán.
Psíci se však zase chovali jako dvě přerostlá štěňata, aportovali hračky a tvářili se naprosto spokojeně. Jak je jen přimět k akci? Brácha mi přispěchal naštěstí na pomoc. Každý držíme jedno zvíře a názorně je stavíme jako dvě kostky stavebnice do požadovaný polohy. Oba chlupáči se ale začínají tvářit vyděšeně.
„Ty, brácho, já slyšela, že se jim musí pomoct, když ještě nemají žádný zkušenosti,“ špitám. Můj sourozenec se jen zkušeně usmál: „Neboj, slečno, to snad zvládneme, ne?“
Po téměř hodině přemlouvání, slibování, manipulací a všech možnejch a nemožnejch prostocviků se psy, ale jen oba po sobě pořád jen pokukujeme se stále větší beznadějí.
„Teda hochu, jestli teď na nás nepřijdou ochránci zvířat, tak už nikdy. Ta fena ječela tak, že byla určitě slyšet v sousední vesnici,“ vrtím odevzdaně hlavou.
„No, pes už má taky dost. Myslím, že je tak vyděšenej, že už ho nepřemluvíme vůbec k ničemu. Ten by odmítnul snad i pečený holoubata, a to ho ještě dneska čeká ta cesta autem do Mnichova, co dál, velitelko?“
„Slyšels někdy něco o inseminaci?“
Brácha na mě vykulil oči. „To se u psů taky praktikuje? No teda.. Ale vlastně máš pravdu. Zkusíme to, co už můžeme zkazit, viď?“
Rychle se chápu iniciativy: „Fajn, tak odběr semene je na tobě, přece jenom k tomu máš blíž než já. No a já už zařídím to ostatní.“
V téhle chvíli jsem na chvíli musela přestat, protože Jirka s Michalem se smíchy váleli po stole a já je nemínila překřikovat.
„Ty si z nás normálně utahuješ, tohle přeci není možný, neříkej, že tohle se někdy v normální rodině mohlo stát,“ ozývalo se mezi výbuchy spontánního smíchu. „Zkontrolujte jí, kolik vypila toho vína, já už jí prostě nevěřím, tohle se nedá strávit!“ Pavel se smíchy rozvzlykal a doléval mi skleničku. „Pokračuj prosím, jak to s těma štěňatama vlastně nakonec dopadlo?“
Jen jsem se ušklíbla: „Brácha ten odběr po další čtvrthodině vzdal a se slovy: „Ten pes snad už napříště bude radši fena,“ odešel do svýho pokoje. A já s konečnou platností opustila myšlenku na psí rozmnožování taky.
Oba jsme byli z marnýho snažení zpocení, utrmácení a snad jen ti psi byli v ještě horším stavu a víc vystresovaní, než my dva. Odpískali jsme celou akci, zanechali psy jejich osudům a smíření s neúspěchem se šli chystat na večerní diskotéku, kterou jsme nemohli pochopitelně ani v tento den vynechat.
Můj sourozenec mi zabral koupelnu, o kterou byl mezi náma vždycky boj. Zaplul dovnitř a já si šla zatím v klidu sníst kus tý bábovky od včera. Uvařila jsem si hrnek horkýho čaje a cvrkla do něj pro chuť trochu rumu, vhodila kolečko citronu a nasypala tři lžičky cukru. Pokrčila jsem rameny, osladím si aspoň trochu život. Pomalu míchám lžičkou voňavej čaj, přikusuju bábovku..
A najednou se strhlo zemětřesení. Jako velká voda se do mojí chvilky pohody přiřítil brácha, ruce napřažený před sebou a z dlaní mističku, ve který cosi tekutýho nesl:
„Honem, honem, podej misku! Povedlo se! Rychle mi pojď pomoct! Ať o tu drahocennost nepřijdeme! A kde máš pipetu a všechno ostatní?“
Nevěřila jsem svým očím, postupně mi docházel při pohledu do bráchovejch dlaní význam jeho přerývanejch výkřiků. Zírala jsem užasle na množství smetanově zbarvený, poměrně hustý tekutiny:
„Teda brácho, ty jsi třída.. Jak se ti to povedlo? A tolik.. Vždyť to je jen maličkej pes? Já myslela, že už je po všem a ty zatím soukromničíš! No to je teda věc.“
Překotně jsem začala shánět misku, kapátko.. Asi jsem působila dost zbrkle, protože sourozenec se najednou začal hurónsky smát a já nechápala, co je tady k smíchu! Snad se z toho bláznivýho dne nakonec nepomátl sám? On ale ze všeho jen pomalu zvednul dlaně ke svý hlavě a jejich obsah si začal vtírat do vlasů.
„Uklidni se, poštolko. Šampon, je to jen šampon. Tvůj novej, s mandlovým extraktem. Já prostě neodolal. Víš, co to je a s o c i a c e ?“
Nedivte se, že jsem při svým temperamentu po něm tenkrát tou miskou, kterou jsem právě vzala do ruky, mrštně hodila. Trefila jsem se, jak jinak…. A jak je v týhle chvíli už všem přítomným zajisté jasný, žádný štěňata se nekonaly. Ani tehdy, ani nikdy jindy potom.
(konec 2. části) |