Dvé lamp se do propasti vrhá
Srdeční stěnou výkřik trhá
Hluk bědných stok pohltí hlasy
Zrod světla vraždí noční krásy
Sluneční monsun držíš na rtech
Fuga tvých očí zvoní v partech
V nich piják sžíná nikotiny
Sen z drog dostává souchotiny
Ze zkřehlých rukou hoboj pad’
Teď zastavil se čas v nás snad
Světla závor mi pálí oči
Má touha pod vlak první skočí
Posté odmítá příděl stravy
Posté mne souží úděl trávy
Za žencem nikdy nedokvete…
Přes šeré dvorky pnou se stíny
V těch světlech bolí spousta zimy
Stromy lžou přízeň vegetací
Však volání mé nazpět vrací
Když v záři slov svých posledních
Ti do stop padá krutý smích
Když bez pozdravu odcházíš…