ČEKÁM NA SVUJ PRVNÍ FEJETON

Nikdy jsem nic kloudného nenapsal. Moje absence představivosti, nápadu a smyslu pro příběh mě pokaždé vehnala do náruče podvodu. Školní práce jsem opisoval od starších sester a později od manželky. Stal jsem se otrokem vlastní bezmocnosti. To pak stačilo brknout na správnou strunu, připomenout mi můj hendikep a já byl v koncích.

Ale všeho dočasu! Ten konec, nebo vlastně začátek, způsobil fejeton.

S obrovskou zarputilostí jsem se rozhodl všem ukázat, že nejsem jenom kutil domácí, že ve mně dřímá kousek literáta. Onoho dne jsem se na chatě dramaticky přesunul do studeného kouta a před soucitnými pohledy svých bližních se pohroužil do sebe. Vždy mě u fejetonů udivovalo, s jakou lehkostí a bravůrností se v nich pohrává se slovy, ale já si po třech hodinách pohrával stále s prázdnými linkami na papíře a moje síla a odhodlanost roztávala jako led na slunci. Nepomáhal ani zelený čaj na rozjasnění mysli, cukroví proti depresi, ani slivovice na kuráž. Nakonec jsem měl takovou kuráž, že jsem neudržel tužku. Přesunul jsem se k televizi a tupě zíral na obrazovku. Najednou mě upoutal rozhovor se spisovatelem Páralem. Popisoval svoje spisovatelské začátky. Půl roku čekal na první větu. Zajiskřilo to ve mně. To bylo moje světlo! Nebyl jsem v tom sám!

Omlouvám se Vám, paní profesorko, tentokrát svůj fejeton nepřinesu. Už nejsem podvodník. Od této chvíle budu čekat. Čekat, a až to přijde, věřte mi, že to poznám!