Věčeřa, věčeřa, volala z okna
A ráno se usmívala: „Vycěpim vas z pěřyn“
a taky řekla, když večer rozsvěcela:
„Švienta Marya, co ja kymu urobila?“
když viděla naše rozbitá kolena.
Celý den stál na verandě
hornického domku v kolonii
obrovský hrnec s čajem
se šťávou, v něm šufanek
a roje much, na kvítkovaném
umakartě, chutnal ten čaj
jako celý dům
trochu plesnivě.
Měla své zbraně, trochu směšné
bila nás plácačkou na mouchy
když jsme na haldách za domem
zabloudili a nevrátili se včas zpět.
Spali jsme všichni v jediné místnosti
v manželské posteli, kde hřešila
s mým dědečkem, tak krátce poté
co má babička zemřela. Našla si ho
on si ji našel, na zábavě u Stankuszů
frejířka záletná
úhledná, nikdo v rodině
ji nikdy neodpustil. A to
s plácačkou na mouchy v ruce
vychovala tři ze čtyř sirotků. Obzvlášť
moje maminka byla sveřepá, ještě teď
jako sedmdesátiletá stařenka
se zajíkává zlobou, když vzpomíná.
Ale protože je žena, je zdravě naštvaná
na mého dědečka, toho divočáka
toho zachtivaka.
Jak těžký úděl pro mladou dívku,
která, když poprvé tančila
s mým skřítkovským dědečkem
věřila, že její život už provždy
bude tancem, s tímhle bohatýrským
drobounkým horníkem. Umřel,
když mi bylo šest let. Ona zbyla,
zplanělá, zbytečná. Nelaskavá
nemilovaná.
Ale my, nepravá vnoučata
jsme se tiskly k jejímu boku
který časem správně zhedvábněl
zatímco nad kolonií, v Kurvine
kde se zastavil čas, zuřila na nočním
nebi bouřka. A odpouštěly jsme
ten hnusný čaj, a to, že, popleta,
stále v duchu u Stankuszů tančila
a jenom plácačkou na mouchy
uměla lásku najevo dávat.
|