Sedim takhle na posteli, odpoledne. Den, jakejch je sedm v tejdnu, den, kdy se nic nestane a najednou...... Někdo zaklepe. Koukám kdo je to a on to můj rudý bratr Vinetou. Však ho znáte z filmu, dlouhý háro, flinta se stříbrnejma cvočkama, košile z buvola, za pasem tomahawk. Posadil se obkročmo na židli, opřel ruce o opěradlo.
"Vinetouovo srdce plesá, že po dlouhé době vidí svého bílého bratra." "Jo, taky jsem rád, že tě vidím Vinetou, můžu ti nabídnout leda tak kousek pemikanu." Povídám a už hledám ve vyrabovaný lednici loveckej salám a nakládaný okurky. "Vinetou neurazí svého bratra pohrdnutím jeho pohostinstvím, ví, že dává hostu to nejlepší, co má." Pravil můj rudý bratr a s vážnou tváří odsekl tomahawkem kus lovečáku. "Proč má můj bratr ve tváři chmury?" Otázal se. "Vždyť dnes oko velkého Manitoua hledí z nebes obzvlášť laskavě." "Jo, jsou hice." Já na to. "Nedaří se mi, má squav je pryč a radost z mýho hlasu odešla s ní." Vinetou zvážněl: "V takové chvíli je i velký bojovník slabý jako malé papoose. Co můj bratr učiní? Bude hledat samotu na celoročním lovu bobrů v odlehlých končinách? Nebo v pustině Lana Estacada? Nebo navštíví odlehlé země za mořem?"
"No Vinetou, vypadá to spíš tak, že budu pít ohnivou vodu, dokud budu stát na nohou." Já na to. Vinetou odvětil: "Cožpak můj bratr neví, že ohnivá voda není přítelem bojovníka?" "Jo, já vim Vinetou, já vim."
|