Když vejdu do téhle místnosti, ovane mě puch středověku, puch lidí

            řekl by on

                        jenže středověk nesmrdí, on voní kořením života a pohanstvím

                                   stejně tak jako pokorou a zasvěcenou vírou

na posteli leží starý, věkem zchřadlý kocour

            vrní a má pocit, že takhle příjemně mu už dlouho nebylo

                        určitě bylo, ale umí vychutnávat okamžik

                                   jako ty jsi to uměla

znovu a znovu sem chceš vcházet ze schodů

procházet se temnou alejí vlhkých kamenů zdi

            dýchat chladný vzduch a naslouchat vlídné spokojenosti kocoura

otevřeš okno – ani zpěv vrabce nevyruší tvůj středověký vjem

            ani vzduch vnikající sem přes háčkované záclony nic nezmění

                        a živelné cypřiše jen dokreslují tu věčnou atmosféru

                                   kéž by sem tak vstoupil dauphin K.

tomu bys ale nejspíše nechtěla věřit

            jenže vysoké trávy v zahradě a ohnuté divoké růže dokáží tak krásně ukolébat

                        že bys tomu nakonec uvěřila – občas i já tomu věřím

                                   jsme totiž v Guyenne, nebo v Anjou

                                               ale teď nikdy ne v Praze

                                                           sem zavítaly jen tvé rozhořčené dopisy

jsi v Blois

            co se ti vybaví, když cypřiše zašeptají „Loire“ ?

                        ne, ne – jsi tam, kdes chtěla býti

                                               vzpomeň na Compiègne

                                                            nechtěj však nikdy navštívit Rouen..