|
Bylo to v časech
kdy se mraky uzlily
a hory byly tak vysoké
že na podzim zkrvácely
a jejich přebytečná krev
stékala do údolí. A vlasy šedivé
první podzimní jíní
postříbřilo je.
A v té krvi úrodné, v té hebké spraši
si postavil můj děd, v zářivém údolí,
své první obydlí. Krásná je samota,
tak usoudil. Tady budu žít, mezi smrky
s jabloněmi. Tady, kde jsou ohrady
s laněmi, a pelíšky zajíců udatných
a kde si každý podvečer
sáhneš na slunce
ještě než se žuchnutím
spadne za kopec. A na zápraží
budou v noci hlídat vlci oddaní.
Však věřte horské krvi. Věřte spraši.
Než se v domku dvakrát otočil
stalo se, že k jeho domu bílému
jako úhledné bradavice přilepené
byly domky další. A že smrky zešedivěly
a jabloně byly zaprášené. A že se tomu místu říká
havířská kolonie. Tady přece nemohu dovést
své děvče z kvalitního rodu, statné, červené.
Musím si najít jiné, ne tak náročné.
Na příští sobotní tancovačce si ji vyhlédl.
A bylo ji právě šestnáct. Její postava
předurčila, že všechny ženy z rodu, který vznikne
z její krve, budou křehké. A dívala se, zrovna jako se bude dívat
její vnučka o čtyřicet let později, na své první zábavě. Plaše.
A můj děda, i tenkrát malý skřítek, vypadal v očích
žen jak velký bohatýr. Jak to dělal? Nevím. Dobře
si prohlídl lem neuměle nastavovaný
na ledabylé parádě, kouskem uhlí
podmalované temné oči. „Jak se jmenuješ?“
řekl frajersky. „Emilia Kobierska“ jenom hlesla
a sklopila oči. A on najednou toužil
utopit se v nich. A jí se domek
vpletený do ostatních zdál překrásný.
První se narodila moje maminka.
No, ano, byla bleďounká, jakoby pokryta
uhelným prachem, a trochu rachitická.
Ale to byly všechny děti v kolonii.
Jejich vlasy byly bezbarvé. A pupíky
nafouklé dvakrát do měsíce, vždycky
když bylo Berouse. (Tenhle zvyk dobře uplatňovala
moje maminka i v naší výchově. Dvakrát měsíčně
jsme jako děti zvracely, vždy, když se bralo.
A pak zas celý měsíc chleba se sádlem.)
A v pihovaté tvářičce zářily oči temné.
Z kolonie to bylo jen kousek k šachtě.
Emilia Kobierska, provdaná Tobolova,
z dívenky plaché proměněná zdravě
v dračici, aby toho svého aspoň občas
přeprala, sedávala tam s ostatními robami
když chlapi brali. Aby mu aspoň něco
vyškubla, než to v hospodě na dulnom konci
propije nebo v kartách prohraje. Když
byla úspěšná, zatáhla ho domů k uhlířině
nebo lepenici, se sváteční uzenkou
a pak se s ním narychlo pomilovala.
Víc než dvakrát za den to ten rujník
nesvede, to si myslela. S lehčím srdcem
pak doma chovala své hubeňoučké dítě,
zatímco ten skřítek, v jejích očích obrovský
tu ludru povětrnou hospodskou
přes zadek plácal a přes zuby
si trochu falešně pískal, když
kartu kartou překrýval.
(Její vnučky, pravda, už tuhle sílu neměly
a tak mnohdy seděly u okna, a čekaly
němě, až jejich muž přinese
co jim a dětem patří.) To její dcera
ta s tím rachitickým hrudníčkem
v sobě ještě měla jiskry. A o svého
chlopa, když přišel z hospody,
přerazila, co bylo po ruce. Tyhle
děvuchy z kolonie, tyhle laskavé štěkny
mydlily do sebe deštníkem, až je zlomily
a druhý si na lavičce vyměňovaly
vzory na pletení a recepty.
Kobierska Emilio,
pověz mi, proč tvoje vnučka
tak nezapadla mezi ženy
ke kterým patří? Proč nikdy
zdravě nevřískala na své muže.
Proč se nefackovala s životem
jako ty. Je to snad tím, že se odstěhovala
z té krví nasycené spraše? Že zapomíná,
zapomíná, čím voněla havířská kolonie?
Ale pořád jsou časy
kdy na mracích jsou uzly
abychom nezapomněli
na hory tak vysoké
že na podzim krvácí
z bujnosti, plodnosti
přesycení, a jejich přebytečná krev
stéká do údolí.
A první podzimní jíní
stihlo už postříbřit i vlasy vnučky
Emilie Kobierske.
| 
