„Jak se má tvoje teta?“ zeptal se mě Jirka.

     Byl jsem zaskočen. Čekal jsem otázku typu: „Jak to jde s buchtama, vole?“ nebo tak něco, ale překvapil. Asi si uvědomil, že jsou na světě i závažnější věci, než páteční hospoda, balení cigár a souložení se sestřičkami ze sanatoria.

     „Nic moc. Pořád stejné,“ odpověděl jsem.

     „To je mi líto.“

     „Dík.“

     Chvilku jsme tam stáli, koukali do země a já poprvé zjistil, že Jirka mlčí. Jindy nikoho jiného nepustil ke slovu, ale dnes klopil oči a ani nedutal.

     „Nepůjdeme dneska za sestřičkama?“ snažím se po chvilce ulevit atmosféře.

     „Dneska? Tak jo. Stavim se u tebe večer. Připrav si stavitele,“ odpovídá.

     Stavitel byl…, říkal tak tomu…, no, každý chlap to chápe a ženská se zeptá.

     Rozloučili jsme se, ale já ještě musel dojít nakoupit rohlíky ke Krejcarům. Nechápu, jak si mohli zřídit obchod na kraji města. Navíc na druhém, než stojí náš barák. Jak můžou prosperovat? Asi to bude z toho důvodu, že v první řadě nejsme město, ale nicotná vesnice a druhým důvodem bude, že tu jiné potraviny nejsou.

     Otočil jsem se a vykročil podél rybníka na cestu za rohlíky. Ještě jsem zahlédl v dálce pochodujího Jirku. Právě si popotahoval kalhoty, protože byl líný brát si pásek, a tak mu neustále padaly. V tu chvíli, jak jsem ho tam zdaleka viděl, vzpomněl jsem si na jednu návštěvu sanatoria.

     Bylo to asi před rokem, v létě. Domluvili jsme se a Jirka u mě k večeru zatroubil. Byl skvělý kamarád a byl ještě lepší, když dostal k dvacátým narozeninám auto. Svojí sto dvacítku si vytůroval o pět koní více než bylo běžné a řev motoru napovídal, kdo se právě prohání vesnicí.

     Vyjeli jsme a následovala asi dvacetiminutová cesta do Bohumína, kde se sanatorium nacházelo. Jezdívali jsme tam na diskotéky, protože v naší vesnici jsme  mohli tak maximálně tančit s kozama nebo drůbeží. Právě v Bohumíně jsme potkali několik sestřiček. Skvěle jsme si rozuměli, bavili se. Vyprávěli nám, jak je jejich stará doktorka nechce nikam pouštět, protože sestra se má starat o blaho nemocných a ne nikde ponocovat. Povídali jsme si i další dny, povídali si i mimo diskotéku a nakonec jsme si povídali i v samotném sanatoriu u nich na pokoji. I Honza šel do světa za poznáním a my si připadala jako Honzové, z malé vesničky, akorát jsme měli sto dvácu a balíky primeráků.

     Jednou jsme se takhle zase domluvili s holkama, že se stavíme. Přišli jsme asi v půl jedenácté pod sanatorium, zaklepali na dveře a čekali na pana Johanu. Pan Johana seděl v kukani u vchodu a rozhodoval, kdo bude vpuštěn dovnitř a kdo ne. V jádru to byl člověk jako my, sice o třicet let starší, ale jen díky němu jsme se dostávali do hloubi zakázaného území sanatoria, do dívčích pokojů.

     Problémem byla doktorka Klocová. Nesnesla, když děvčata zanedbávala práci, pořád je kárala, říkala jim rady do života, ale sama si neuvědomila že svůj život dávno ztratila.

     Ten večer jsme měli smůlu. Místo pana Johna nám přišla otevřít obézní babule aneb doktorka Klocová. Respektive nám neotevřela a jen na nás krz dveře pořvávala, že jestli se tu ještě jednou ukážeme, udá nás soudruhům na polici.

     „Kráva jedna komunistická,“ utrousil Jirka.

     „Dneska asi nebude nic,“ řekl jsem zklamaně.

     „Ale hovno, poď za mnou.“

     Jirka asi rád koukal při souložení z okna, protože přesně věděl, kde se nacházejí dívčí pokoje. Přišli jsme pod okna a začali do nich házel malé kamínky. Zanedlouho na nás koukalo několik dívčích tváří.

     „Klocová šílí. Nesmíme se hnout ani na krok,“ volali tiše dolů.

     „Jen se nehejhejte, koťátka, my si pro vás přídem,“ odpověděl Jirka a odběhl pryč.

     Vedl jsem po dobu jeho nepřítomnosti s děvčaty nějaký hovor, ani už nevím co to bylo. Možná o tom, jak je hrozné, že nikam nemůžou, a jak je Klocová blbá, a že je to proto, že už třicet let s nikým nespala, a že to se nám nemůže stát. A pak jsme se všichni smáli a mluvili o něčem dalším, ale to už byl Jirka zpátky s provazem přes rameno.

     „Děvčátka má milovaná, musíte mi pomoct. Hodím vám provaz do okna a přivažte ho k  posteli,“ organizoval náš vpád do sanatoria.

     Dívčí okno bylo nějakých pět, možná šest metrů vysoko, ale asi na desátý pokus se nám, tedy přímo mě, podařilo trefit cíl. Sestřičky uvázaly provaz za nohu postele a s úsměvem čekaly na naše šplhání.

     „Radši si na tu postel všechny sedněte, ať se vám tu nezabijem,“ volal nahoru Jirka.

     Děvčata ho uposlechla, okno se vylidnilo a já se chopil provazu.

     „Lezu první, vole. Čí je provaz, he?“ uzemnil mě Jirka.

     Přenechal jsem mu pozici a díval se jak šplhá. Přitahoval se rukama a nohama zuřivě kopal do zdi. Byl už téměř nahoře, když chichot dívek byl přerušen nějakým hlasem. Pochopil jsem, že se něco děje a rychle jsem skočil do nejbližšího křoví, ze kterého se mi poté naskytla zajímavá podívaná. Jirka rychle poznal, že se jedná o doktorku Klocovou a přitiskl se ke stěně pod oknem. Bohužel provaz, který vedl od nohy postele, se děvčatům nepodařilo zamaskovat a Klocová pochopila, že se pálí smetana. Tedy pálí smetana byla její oblíbená fráze, kterou používala, když něco nekalého odhalila.

     Tentokrát se však pálil Jirka a to doslovně, protože mu od hrubého provazu začaly hořet ruce. Klocová přistoupila k oknu, chvíli hleděla do dáli, jako by chtěla zjistit, zdali nějaký chovanec nepobíhá po zahradě, ale poté „čirou náhodou a s velikým překvapením“ pohlédla na Jirku. Následovalo klišé:

     „Mám pocit, že se tady pálí smetana.“

     „Si třeba vypal prdel,“ řekl Jirka a celý pokoj dívek se začal nekontrolovatelně smát. Jedinou osobou, která se nesmála ani trochu, byla doktorka.

     Nedokázala zkrotit svůj temperament nabitý hormony z třiceti let nesouložení a začala nekontrolovatelně mlátit Jirku do hlavy

     Jirka se snažil sešplhat dolů, ale jak sebou začal vrtět, povolily jeho kalhoty, tradičně bez pásku a mě se naskytl pohled na jeho holou zadnici. Takto visící, jedou rukou přidržující padající kalhoty, mlácen do hlavy, sjel až k zemi. Dopadl tvrdě, ale díky pravé ruce, kterou se přidržoval provazu náraz ztlumil, a tak jeho jedinými zraněními byly spálená ruka a třeštící hlava.

     Cestu zpátky jsem řídil já. Bylo to prvně, co mi Jirka půjčil svojí sto dvacítku na něco víc než popojížnění po vesnice, ale co mu také zbývalo – neudržel by spálenou rukou volant.

     Celá tato akce zůstala naštěstí bez vážnějšího ohlasu, protože doktorka Klocová neviděla do tváře ani mě ani Jirkovi, a tak jsme častovali návštěvami sestřičky dále, i když už s větší opatrností.

     Každopádně teď jsem na cestě pro rohlíky, což se s holou zadnicí, pálením smetany a souloží nedá vůbec srovnávat.