|
|
|
Proč bych nikdy nehodil po policajtovi bramboru Autor: Wlad. () - publikováno 13.10.2000 (19:19:03), v časopise 16.10.2000
|
| |
Proč bych nikdy nehodil po policajtovi bramborou
Šestadvacátého září, jsem byl v Praze. Snažil jsem se vidět a pochopit z demonstrací co nejvíc, ale na jeden zážitek, doslova vražedné salvy kamení, si ještě ani teď nejsem schopen zvyknout.
Když jsem ten den konečně kolem 11 večer přišel domů, vybavila se mi jedna moje příhoda z učňovské školy, na kterou jsem se dlouho kdysi snažil zapomenout.
To jsem se zrovna vrátil domů z vojenské školy. Lampasákům jsem tehdy odmítl jít k ústním maturitám a tak jsem na podzim musel nastoupit do učňovské školy. Než zůstat na vojně, na dlouhé roky, rači jsem se chtěl stát sazečem.
Hned druhý týden vyučování jsme byli vysláni na dobrovolně povinnou bramborovou brigádu do jakési dneska už pro mne dávno zapomenuté vesnice. Na sbírání brambor jsem byl zvyklý z VŠJŽ, ale tohle naštěstí už nebyla vojna, takže asi po půl hodině celkem pilného sbírání erteplí počala aktivita budoucích typografů opadat. Začaly se vytvářet různé skupinky čerstvě spřátelených spolužáků, souzvučně citově naladěných dvojic a jak už je to tady u nás v Čechách od nepaměti zvykem i různé debatní kroužky. Můj už tehdy zvučný a oproti ostatním o tři roky dospělejší hlas asi mezi diskutujícími vynikal. No a co se nestalo. Uprostřed věty, v půli jistě naprosto nezvratného argumentu, jsem pocítil pevný a rozhodný stisk na svém pravém rameni a zároveň uslyšel neméně rezolutní hlas.
„Wladyslawe vezměte si koš a půjdete sbírat brambory sám, alespoň 20 metrů směrem dopředu.“ „Jinak mi během jedné brigády všechny ty nevinné děti zkazíte. Tolik volů by asi nenapočítal ani bájný císař Jindřich Ptáčník, když k němu právě dorazilo čtyřnohé výpalné z Čech.“
No musím říct, že mě to tenkrát dost zmrazilo. Pravda moje mazácká mluva obsahovala jakési rustikální prvky, nicméně vzhledem k tomu, že ostatní kluci nebyly tenkrát o moc lepší, nemohl jsem přece nikoho zkazit. Cítil jsem to dost jako křivdu a ani ostatní kluci nebyl tím označením „děti“ taky nijak zvlášť nadšeni. Nálada rázem všeobecně opadla a já šel otráveně nastoupit svůj neúměrný trest. Asi čtvrt hodiny jsem ne moc snaživě předstíral, že něco sbírám, když mě něco tvrdého prudce trefilo zezadu do hlavy. No to mě teda naštvalo. Rychle jsem se obrátil, sice pozdě na to abych zjistil kdo to hodil, ale zato dost rychle na to, abych si všiml, že na jednom z valníků sedí na hromadě brambor můj soused v lavici a nezřízeně se chechtá. To neměl dělat.
Plný uražené mužské ješitnosti jsem popadl nejbližší vhodnou bramboru a naprosto technicky dokonalým švihem, s krátkým rozběhem, zkrátka přesně tak, jak jsem se to ještě před pár měsíci v armádě s granátem učil, plnou silou mrštil tou hlízou po smějícím se zločinci.
Brambora jako vystřelený projektil prosvištěla kolem útočníkovy hlavy a zmizela za valníkem.
Ten lotr, Sedláček, se ohlédl ve směru jejího letu a i na tu dálku jsem viděl, že ztuhnul. Na chvíli se podíval zpátky na mě, pak se znovu otočil a vzápětí slezl dolů. Za valníkem mi zmizel. Letitý instinkt zkušeného průšviháře mi velel nepropadat zmatkům a nedělat ukvapené pohyby. Všiml jsem si, že kromě Jirky mě při hodu asi nikdo neviděl, a že se z toho důvodu vlastně nikdo o mně nezajímá. To už se k valníku sbíhali jezeďáci a bylo víc než jasné, že je zle. Pomalu jsem se došoural k sevřenému kroužku lidí, který se mezitím za valníkem utvořil a opatrně nahlédl dovnitř. Uprostřed ležel na zemi nějaký místní člověk a pomalu se probíral z bezvědomí. Pravou část obličeje měl ještě pořád zalepenou kaší z roztříštěné brambory a něco se neúspěšně snažil říct. Připadalo mi to, jako kdyby následkem té rány ztratil schopnost ze sebe vypravit plynulou větu. "Na štěstí" jsem se až po návratu domů dozvěděl, že ten nešťastný člověk je duševně hendikepovaný, a že koktal už předtím. Měl však evidentně otřes mozku. Nějaká duchapřítomná místní ženská mu opatrně začala stírat z tváře a z čela rozdrcenou bramboru. Když mu poprvé otřela kouskem čisté vaty oční důlek plný krve, všichni jsme ztrnule čekali co tam bude. Měl jsem pocit, že v zápětí se všichni musí podívat na mne. Oko se neustále zalévalo krví.
Zatímco se ta paní snažila zraněného ošetřit, podařilo se nějakému chlápkovi z družstva, který vyrazil s autem pro pomoc, hned po chvilce jízdy zastavit na silnici projíždějící sanitku. Doktor si zranění chvíli prohlížel a po chvilce pro mne nekonečného mlčení prohlásil, že oko vyražené není. V tu chvíli si všichni jako na povel vydechli. Měl jsem co dělat, abych toho doktora radostí neobjal. Jenže to nebylo ještě všechno. Chlapík se konečně jakž takž probral a řekl, že na to oko nevidí. Během další půl hodiny jsme seděli všichni znovu v autobusu a jeli jsme domů. Bylo mi hrozně. Kupodivu nikdo se na nic nikoho neptal. Nic se nevyšetřovalo. Každý myslel jen na to jak to s tím chlapem dopadne.
Ve škole jsem tehdy vždycky seděl v první lavici. Hned proti katedře. Dělám to tak nakonec i dnes na různých školeních, schůzích nebo kurzech. Já jak nemám bezprostřední kontakt s vyučujícím tak se nudím a následně usínám. No a když tenkrát přišel ředitel školy s hysterickým oznámením, že pokud se viník nehody do 10 minut nepřizná, nebo jestli někdo jiný neřekne kdo to udělal, tak třídu okamžitě zruší, seděl jsem přímo proti němu. S chlapem to v té době pořád ještě bylo špatný. Nevím kolik lidí vědělo, že jsem to udělal já. S některýma klukama jsem se o tom bavil a nemyslím si, že si to v rámci třídy nechali pro sebe. Nikdo nic neřekl. Celou tu dobu jsem zoufale přemýšlel, jestli se mám přiznat. Bylo mi 18 pryč, byl jsem bez maturity, bez řemesla a teď to vypadalo, že budu i bez této školy.
Nakonec jsem se rozhodl, že se přiznám. Ale ne řediteli, ale naší třídní. Druhý den jsem přišel do školy a hned ráno jsem zjistil, že za ní nikam chodit nemusím. Přišla za náma ještě před hodinou sama. Vážně se na nás podívala a zeptala se, jestli to řekneme alespoň jí. Zvedl jsem v první řadě ruku. K mému překvapení se ale nic nedělo. Zvedl jsem tedy skloněnou hlavu a zjistil jsem, že třídní mezitím asi z nervozity, popošla kousek uličkou dál do třídy, a že mě vlastně nevidí. Bylo napjaté ticho. Učitelka se rozpačitě dívala z jednoho žáka na druhého, zatímco všichni žáci se dívali na mne.
Chvíli nic nechápala. Až jí to najednou došlo. „To jste byl vy?“ „ Nejdospělejší člověk ve třídě.?“ No drámo z toho dělat nebudu. I když pro mne to opravdu tehdy drámo bylo. Doktoři ten malér nakonec přeci jen zvládli.
Zajímavé, ale pro mne stejně v podstatě nedůležité bylo, že z toho družstva asi po třech dnech přišla jakási omluva a přiznání, že celý průšvih vlastně začal vinou jakéhosi traktoristy, který mě tenkrát trefil jako první do hlavy. Věděli už zhruba jak vypadám, že jsem to udělal já, ale neznali moje jméno. Když se pak chlapíkovi oko zahojilo, požádali ředitele aby to už dál nevyšetřoval. Nebýt toho, tak dnes asi něco jako právník nejsem.
Naše třídní, pohledná ženská s tmavýma očima, která to s náma obdivuhodně uměla, mě dokázala znovu připravit na maturitu a podstatně zcivilizovanějšího mě poslala do světa.
Jak už to tak bývá, dlouho jsem si na ní nevzpomněl. Až při té demonstraci. Ti pitomci v kuklách se díky Bohu svými kamennými kostkami nikomu do oka netrefili. Kdyby to šlo, tak bych jim řekl, že já se kdysi trefil.
|
|
|