Ráno mě pošimralo sluníčko teplým prstíčkem na tváři a já se zahleděla otevřeným oknem do cárů obláčků, které kdosi právě vymetl z ranní oblohy, a ta její modravá barva mi připomněla tvé oči. Usmála jsem se sama sobě. Přivřela jsem víčka a v tom před chvílí narozeném slunečním světle se rozjasnila vzpomínka na tebe. Horké doteky slunečních paprsků tě za mnou včera přivedly,  co tě přivede asi dnes.. ?

Protahovala jsem se jako kočka v hřejivé měkké posteli a dotýkala se přikrývky, která ještě před chvílí hladila Janovo obrovité tělo. Bylo mi neskutečně hezky, snažila jsem se nemyslet na svou bláhovost, které bych se měla vyvarovat a na mysli mi poznenáhlu vytanuly veršíky naivní jako mé počínání. Zněly nějak takhle:

Jako ta v prachu květinka

barevně kvete i uvadá

poutníků snová nálada..

Dám deset stříbrných za lásku,

podej mi  Živote kousíček provázku..

Podej jen prstíček bláhové víle,

té věčné záhadě kratičké chvíle…

Hlavou se mi honily barvy, pocity, horko střídalo zimu a já se tulila do měkké deky v očekávání příštího. Klimatizace bezchybně fungovala a já bloumala cestou svých vzpomínek, kdy mi naposledy bylo takhle hezky. Ale mé myšlenky se k tomu místu ani nestačily přiblížit.

            Přiřítil ses totiž jako velká voda hned v zápětí, ještě před snídaní. Nic tě nemohlo zastavit a já se radostně oddávala tvému nakažlivě chlapeckému nadšení.  Pevně jsi mě objal a pil horké polibky z mých rtů.

„Miláčku, spěchej, pomohu ti zabalit a za chvíli budeme ve vlaku. Chci ti ukázat tolik nádherných věcí, nemůžeš dál žít, aniž bys je poznala..“

Jeho slova se přerývavě ztrácela ve vášnivých polibcích, kterým se nedalo vzdorovat. A po pravdě, ani se mi vzdorovat nechtělo. V hlavě mi hučelo a já ztrácela pojem o čase. Výlet mi nepřipadal až tak důležitý, jako blízkost  Člověka. Nevěděla jsem, že je na Světě někdo, kdo by na mě takto dokázal působit. Takto živočišně, naprosto přirozeně, bez všech předsudků a zbytečných úvah.

„Jak je to dlouho, co jsi odtud odešel, Jane? Stále ještě cítím opilou poblázněnost tvého těla..“ zeptala jsem se šeptem a přitom jsem se rty  dotýkala jeho pulsující krční tepny.

Jen se usmál, „nepřemýšlej o tom, užívej si této chvíle. Musel jsem rychle něco zařídit. V Japonsku se nikdy neodpoutávám od svých povinností. Vlastně jen organizuji svůj čas a dávám přednost důležitějšímu před méně důležitým. A nejdůležitější jsi teď ty,“ smály se jeho oči a jejich barva ztmavla skoro až do fialkova.

Po rychlé snídani téměř evropského stylu jsme v poměrně krátkém čase dorazili na nádraží, Jan san s přehledem skutečného Japonce koupil jízdenky pro oba a během několika málo minut jsme usedli do Šinkanzenu, směr Kjoto. Jen jsem si stačila všímat všudypřítomných reklam, působících s nenápadnou agresí na vše kolem. Jan mi ukázal narychlo v podzemí obrovské nákupní areály, měla jsem pocit, že pod Naritou je celé podzemní město a že se tu bez Jana musím zákonitě ztratit. Jen se usmíval a prohodil, že pod každým tokijským nádražím je takové podobné podzemní město. To pod Naritou má prý rozlohu větší jak kilometr plochy.

„Pryč odtud, z toho mraveniště,“ táhl mě Jan směrem k přijíždějícímu vlaku. Nikdy jsem takový neviděla. Připomínal mi svou dokonalostí letadlo bez křídel, posazené omylem na kovové stuhy kolejnic. Musela jsem před Japonci mimoděk smeknout.

Vlak byl plný cestujících, ale přesto jsme poměrně snadno nalezli v koutku kupé u okna dvě volná místa. Jan uložil mou cestovní kabelu a já se rozhlížela po stolku, na který bych odložila dvě krabičky s hotovým jídlem.

To hotové jídlo v krabičkách, na které jsem byla tak zvědavá, mě v Japonsku prostě učarovalo. Jen tak si jdu, koupím dvě krabičky a je po starostech. Dá se koupit skoro všude, v různých cenových relacích a v různých chuťových obměnách. Většinou je to rýže nebo nějaké ochucené nudle a spousta zeleniny, masa jen minimum. Ne, že by Japonci nejedli maso, jsou mistři ve výrobě steaků, ale jsou prostě tak zvyklí. Minimum masa, hodně zeleniny. Na můj vkus dost pochutin a přísad, nejsem zvyklá tak kořenit. Ale zvykla bych si, jídlo bylo doopravdy znamenité.

Bylo vcelku brzy po ránu, Tokio se teprve probouzelo a my již uháněli téměř dvousetkilometrovou rychlostí směrem Kjoto. Nikdy na tu cestu nezapomenu, protože v těch necelých třech hodinách, které jsme ve vlaku strávili, jsem stačila Janovi vyprávět celý svůj životní příběh a on mě na oplátku vypravoval o sobě, skládal střípky svého života vedle sebe a já měla pocit, že ho znám ode dávna.

 Uvědomila jsem si, že jsem si za celé poslední roky s nikým takhle nepopovídala. Nikomu jsem takhle neotevřela své nitro. Snad to bylo tou neskutečnou vzdáleností od mého reálného světa, tou druhou stranou naší báječné zemské koule, ale snad i Janovou aurou či něčím nepopsatelným, co nás spojovalo. Nevím, ale v tu chvíli jsem věděla, že mi je tenhle člověk velice blízko a já jemu také.

„Podívej, tohle je Fudžisan,“ ukazoval najednou Jan na dokonale kuželovitý tvar hory, jejíž monumentálnost se násobila už jen tím, že stála osamoceně v jen mírně zvlněné náhorní plošině. „Je to svatá hora, nejvyšší hora Japonska. Je pro Japonsko typická. Kdyby bylo víc času, vzal bych tě nahoru. Poměrně dost vysoko vede pohodlná cesta a samotný výstup k vrcholu není vůbec náročný, zvládla bys to. Je to celkem příjemný výlet. Fudžisan je sopka, a to přenádherná. Tenhle vulkán občas vyhrkne ze svého gigantického kráteru sice oblak dýmu, ale jinak je docela mírumilovný. Lávu snad chrlil naposledy téměř před 300 lety. Nicméně, je to stále činná sopka, žádná vyhaslina.“

Dívala jsem se na symbolickou horu a poslouchala Janovo vypravování. Zaujal mě  jeho hlas i jeho slova. A Fudži byla v tom dopoledním slunci skutečně nádherná. Bílá čepička na vrcholku hory působila v tom nastávajícím horku zvláštní svěžestí a cizokrajností.

„Jane, ty máš Japonsko hodně rád, viď?“ Zeptala jsem se jen tak mimochodem.

„Asi ano, nemohl bych žít jinde. I když, občas se mi zasteskne. Je to ten stále se vracející komplex vystěhovalců. Když jsem zde, chybívá mi občas domov. A když přijedu do Evropy, brzy se mi začne stýskat po Japonsku, uvědomuji si, co všechno mi v Evropě chybí, na co jsem zvyklý odtud. Ale teď jsem s tebou a mám chuť se s tebou o tu mou lásku k Japonsku rozdělit.Trochu ti to tu přiblížit.“

„Jak dlouho jsi tu? Tedy, jak jsi se sem vlastně dostal?“ Zvědavost konečně vyplula z přístavu mých myšlenek.

„Poprvé jsem sem připlul lodí jako kluk. Přes Čeljabinsk do Jokohamy, jen tak s báglíkem na zádech. To ti byla neskutečná cesta. Myslel jsem tenkrát, že nikdy neskončí. Ale lákaly mě neznámé dálky, zvědavost a touha uvnitř vítězila nad všemi  zákazy a nesmyslnými překážkami té doby.“

„Ale jiným se nad tou dobou a jejími pouty nepodařilo zvítězit,“ vyhrkla jsem. „Znám hodně lidí, co v té době uteklo, ale málokdo takhle daleko…“

„Já vlastně ani neutekl. Dělal jsem aktivně sport, atletiku. Vyjížděli jsme hodně ven, byl jsem docela dobrý, naděje týmu.. Věříš?“ Pochválil se a pak se zahleděl na chvíli z okna jedoucího Šinkazenu. „Tehdy jsem se poprvé dostal sem, zamiloval si zdejší krajinu i lidi. Připadal jsem si tu jako v jiném světě, vlastně už když jsem odtud odjížděl, tak jsem věděl, že se zase vrátím.“

„A ty ses skutečně vrátil.. Zvláštní, skoro neuvěřitelné. Stále tě ta láska k této zemi ovládá?“ Ptala jsem se potichu.

„Strávil jsem pak několik let v Anglii, nevrátil jsem se už domů. Vystudoval jsem tam, pak jsem sehnal práci v Německu. Nepřišlo mi to zvláštní, všechno tak nějak na sebe navazovalo a já toho chtěl tolik dokázat! Hodně jsem cestoval, to bych doma nemohl. Nějak se mi v té době ani nestýskalo. Asi jsem byl skutečně moc mladý.“

„Aha, tak odtud je ten tvůj neznatelný německý přízvuk, už je mi to jasné,“ přisadila jsem si.

„Ty sis toho všimla? Nevnímám ten přízvuk, ale je to možné. Němčinu používám ze všech jazyků nejčastěji. A česky jsem už roky nemluvil, vlastně ta konverzace s tebou je pro mě lekcí z mateřštiny, kterou právě oprašuji,“ poznamenal.

„Mluvíš dost dobře, ta tvá čeština nemá chyby. Nevěřila bych, žes roky tou řečí nemluvil. Dokonce máš vliv i na mě, na chvíli jsi mě vysvobodil z mé hovorové verze, víš to vůbec?“

V tu chvíli se na mě Jan zvědavě podíval: „Jaká je tvá hovorová verze jazyka, nenapadlo mě, že mluvíš v různých verzích své mateřštiny.“ V zakončení té věty jsem najednou pocítila poněkud sarkastické zabarvení. Ale možná se mi to jen zdálo.

„Necháme to být. Jsem zvyklá v práci používat spisovnější verzi jazyka a v soukromí poněkud uvolněnější hovorovou verzi, ale s tebou mi přijde naprosto přirozené se odpoutat od té mé volnější hantýrky i v soukromí. Působíš na mě asi nějak výchovně, víš? Vůbec jsem takový ten typ, co se rád nechává formovat svým okolím. Na rozdíl od tebe..“

            Jen pokrčil rameny a nabídl mi džus a sušenky, které vylovil ve své cestovní kabele. „Kouříš?“ Zeptal se najednou a srkl si piva ze své plechovky.

            „Ne, nesnáším to. Dovedu kuřáky tolerovat, ale pokud to jde, raději se jim vyhnu.“

            „Říkal jsem si to, kuřák by tak dlouho bez cigarety nevydržel. Ale mohla bys být třeba sváteční kuřák. Vzal jsem s sebou pro jistotu krabičku cigaret, čokoládu,..“ Jan začal vybalovat na stolek zbytečné drobnosti a najednou zase vypadal jako malý kluk. Vůbec bych se nedivila, kdyby se najednou mezi drobnostmi objevil prak na skobičky nebo klučičí kudla a kousek vrbového proutku na píšťalku.

            „Zapalovač jsi nezapomněl?“ Napadlo mě.

            „To víš, že ne.. Tady je,“ vytáhl jej z postranní kapsy své tašky. Na dlani se mu najednou zablyštěl malý zlatavý předmět a já už byla skutečně u vytržení.

            „A ty kouříš?“ Ptala jsem se nevěřícně a natáhla ruku po čokoládě.

            „Nekouřím, to jen kvůli tobě, přemýšlel jsem, co ještě vzít s sebou a napadly mě, možná, že docela hloupě, právě ty cigarety. Jsem nemožný chlap..“

            „Víš, tohle pro mě nikdy nikdo neudělal,“ prohodila jsem v zamyšlení. „Prostě nikdy se nikdo nesnažil přemýšlet, jakou věc potřebuji asi k životu, i když pro něj samotného to nic nepřináší, i když on sám tu hloupůstku třeba odsuzuje. Skutečně zvláštní. Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by chtěl tolerovat zlozvyky druhého, brát ho prostě takového, jaký je. I s těmi jeho nectnostmi. Nesnažit se ho předělat k obrazu svému..“

            Nic neříkal, chvíli jsme mlčeli, on dopíjel to pivo, já džus, ke kterému jsem mlsala čokoládu. „Dáš si také kousek?“ Odlomila jsem pojednou čtvereček a ani jsem nečekala na souhlas a dotkla se jím jeho rtů. Opatrně si vzal čokoládu, vychutnával její aromatickou sladkost a pak mě najednou rychle hryznul do nastaveného prstu.

            „Au, Jane, to bolí,“ průhledně jsem zalhala.

            Vzal mě okolo ramen a podíval se mi do očí. „Je mi s tebou fajn, představ si, že jsem dnes ráno zrušil dvě pracovní schůzky.“ To jeho objetí bylo tak podmanivé, že jsem zase  cítila, jak se se mnou všechno točí. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

            „Vypravuj mi chvíli o sobě,“ zašeptal.

            Téměř nikdy o sobě nemluvím, trochu mě ta jeho otázka vyvedla z míry. Ale v jeho blízkosti jsem se cítila tak uvolněně a bezpečně, že jsem měla najednou odvahu ohlédnout se  za svým životem.

            „Co by tě mohlo zajímat? Mám dospělou dceru, letos končí medicínu. Bude paní doktorkou, dělá dětskou chirurgii. Téměř se nevídáme, žije v Praze a já na venkově. Ne, nediv se, tak úplně na venkově ne, jen v jednom krásném městečku, ale proti Praze je u nás všechno venkov. A jak jsem zjistila, proti Tokiu je vlastně venkov všechno. Takže já žiji na venkově.

            Nechtěla bych žít jinde, patřím tam, miluji to tam. Když si vzpomenu na domov, pokaždé se mi vybaví stejná věc: Vůně jehličí smrků a borovic, tak jak voní právě u nás na Vysočině. Právě ta konkrétní  vůně v tom hlubokém vysočinském lese, ta mě provází celým životem a bez ní bych nemohla žít. Když mi je nejhůř, nebo když mi je naopak nějak zvláštně fajn, vždycky se, nevím proč, objeví ten les a já se s ním dělím o všechno, co mě v životě potkává.

            Doma na mně čeká jen moje kníračka Barča, teď jí vlastně chodí venčit a krmit kamarádka Jana. Mám svou dospělou vzdálenou dceru, její hlas v telefonu, jednu uštěkanou přestárlou psí holku a svou práci. A hlavně lásku k místu, kde žiji.  To je asi všechno, co bych o sobě mohla říct,“ vysoukala jsem ze sebe s nepatřičně dlouhými pomlkami a sledovala po očku svého společníka.

            „A co otec tvé dcery? Nežije s tebou?“ Zajímalo Jana.

            „Zemřel. Autohavárie. Nešťastná náhoda, každý máme nějaký ten svůj Osud a Jirkův byl napsán na dost krátkém cáru papíru. Poslední tečku udělalo protijedoucí auto, řidič dostal infarkt, stočil se mu volant a bylo vymalováno. Jednoho krásného jarního dne, kousek od domova, na silnici podél takového malého březového hájku.

Vlastně jsem o tom ještě nikdy s nikým nemluvila. Jen jsme se k tomu vracely s Vany, s dcerou. Ani nevím proč o tom nikdy nemluvím, lidé přeci umírají, je to asi přirozené. Ale nějak to ze mně prostě nešlo ven. Asi jsem si potřebovala na to zvyknout a asi to nebylo právě jednoduché. Zřejmě se s tím už nějak vyrovnávám, když ti o tom dovedu teď vypravovat.“

            „Promiň, tohle mě nenapadlo, omlouvám se,“ špitnul ten obrovský chlap vedle mně.

            „To je v pořádku, je to už řada let. Devět, jestli počítám dobře. Dost času, abych se s tím uměla vyrovnat, nemyslíš? Nejsem malá holka, život jde dál. Vlastně se mi to stalo v životě už podruhé. Rodiče také zemřeli při autohavárii. Nikdy jsem Osudu neodpustila, že mi tak nakládá. Proč vlastně někteří proplouvají životem hladce jako na zaoceánské lodi, obklopeni klidnou hladinou a s někým ta kocábka neustále kodrcá jako ve vlnolamu?

Jenže živí patří k živým, stále  se o tom snažím  přesvědčit sama sebe. Co bylo, bylo. Musíme jít dál po té své hrbolaté cestě života a pokud to jde, moc se neotáčet nazpátek,“ zakončila jsem svou myšlenku a položila si hlavu na Janovo rameno.

            „To je dobře, že to tak bereš. Jenom nerozumím tomu, že tak hezká a společenská ženská, jako ty, žije sama. Nebo jsem to špatně pochopil?“

            „Pochopils to správně, žiji sama. Mám sice ještě sourozence, ale bydlí dost daleko ode mne a pak, oba mají již své rodiny, své starosti.