|
VINA
Chladný únorový den přiměl všechny, aby si na sebe navlékli dlouhé a teplé kabáty. Černá barva nebyla ničím neobvyklým. Ostatně při takové události se slušelo být patřičně oděn. Smuteční průvod se procházel hřbitovem až k místu, kde byl čerstvě vykopaný hrob. Davida přes všechen ten zármutek napadlo, že hrobník s tím musel mít velkou práci, země byla totiž pěkných pár týdnů zmrzlá. Zastavili se a hleděli směrem k té hluboké černé jámě. Některé z nich určitě napadlo, že jednou to budou oni, kdo bude do té jámy spuštěn. Zatím měli štěstí. Dnes pohřbívali někoho jiného. David se smutně zadíval na rakev.
„Sbohem mami,“ napadlo jej, že se s ní ani nestihl udobřit. Neviděl ji tak dlouho a teď je mrtvá. Dost dobře nechápal, jak se to mohlo stát. Vždycky byla tak zdravá. Nepamatoval si, že by kdy stonala. A teď… Ucítil dotek. Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil hlavu a pohlédl do tváře staršímu muži s prošedivělými vlasy. Mámin bratr. Strýc Arnold. Díval se na něj, ale nedokázal nic říct. Na tváři se mu podařilo vyloudit jen křečovitý úsměv.
„Jsem rád, že jsi přišel, Davide, škoda jen, že se musíme potkat při takové smutné příležitosti.“ David neodpověděl. Nevěděl, co říct. Jen mu to bylo všechno moc líto. To, že se pohádal s mámou, že odešel a víc jak pět let ji neviděl. Do očí mu vstoupily slzy. Strýc si toho všimnul. Poplácal jej po zádech. „To nic, chlapče. Všichni děláme chyby.“
…………………………
Když se David vracel do hotelu, byla už tma. Vedl auto ztichlými ulicemi Kolína a přemýšlel, co teď bude dělat. Připadalo mu, že všechno byl jen zlý sen, který co nevidět skončí a on bude zas svobodný a volný. Překvapilo ho, že se nesetkal s Petrem. Jeho mladší a nevlastní bratr na pohřbu nebyl. Když se o tom zmínil před příbuznými, řekli mu, že v poslední době s matkou zrovna nevycházeli. To ho zarazilo ještě víc. Petr byl přece vždycky matčin miláček! Zaparkoval a vydal se směrem k recepci. Když požádal o klíče, recepční mu sdělila, že na něj v baru čeká nějaký muž. Podivil se tomu, ale vydal se tam. Nějaký ten drink před spaním mu nemůže uškodit. Když vešel, rozhlédl se. Bar byl poloprázdný a i kdyby byl plný lidí, nemohl by přehlédnout vysokého světlovlasého muže na barové židličce.
„Ahoj Petře, už jsem se bál, že tě ani neuvidím.“
Muž se ohlédl. Z jeho zarudlých očí David vyčetl, že má za sebou už hezkých pár drinků.
„Á…můj bra-tří-ček…“ odsekával slabiky, jakoby na ně nestačil. „Jsem rád, že…tě..vi-dím..ale tr-va….lo ti to…ti řeknu…Napijem se, ne? Barma-ne další vodku…a dvojitou!“
„Neměl bys už pít,“ snažil se jej přesvědčit David, „bude ti blbě.“
„Ále…musíme..se napít…na smrt na-ší drahé mat-…“ Nedokázal to vyslovit.
David si jej prohlížel. Podle jeho názoru Petr nevypadal jakoby zapíjel žal. Spíš jakoby chtěl zapít vinu. Všiml si Davidova zkoumavého pohledu a podrážděně vyštěkl: „Co koukáš? Jsi jako ti ostatní! Všichni jste hyeny!“ Najednou artikuloval naprosto zřetelně.
„Nechceš mi vysvětlit, co se stalo? Proč jsi nepřišel na pohřeb? A proč si všichni začali šeptat, kdykoli jsem se zmínil o tobě? Co se stalo mezi tebou a matkou?“
„Zabil jsem ji.“ Ačkoliv byl opilý, pronesl tu větu klidně, srozumitelně a na rozdíl od všech ostatních tišeji.
David na něj jenom nevěřícně zíral.
……………………………………..
Ráno jej vzbudil telefon. Bylo teprve sedm, když mu recepční oznámila, že má neodkladný hovor. Ospale se ohlásil.
„David Hrozněvský? Tady policie. Vyšetřující Novák u telefonu. Jsem povinen vám oznámit, že váš nevlastní bratr Petr Dvorský byl zatčen pro vraždu. Ze zákona má nárok na jeden telefonní hovor. Většina zatčených volá svému právníkovi, ale on chtěl mluvit s vámi. Bohužel vás budeme muset vyslechnout v tomto případu, jestli mi rozumíte. Vražda je velice vážný zločin.“
„Ale můj bratr ji nezabil.“ Nenapadlo ho nic jiného, než se postavit na jeho stranu. Nevěřil, že by to, co mu svěřil včera večer, mohla být pravda.
„Ji? Proč si myslíte, že to byla žena? Včera v noci napadl s nožem v ruce jednoho staršího muže. Zemřel na následky bodných ran. Váš bratr ho obvinil ze smrti vaší matky. Pokud se vám svěřil s tímto úmyslem, nebo pokud ublížil ještě někomu a vy o tom víte, musíte mi to okamžitě oznámit, jinak budete spolupachatelem trestného činu. Je vám to jasné?“
„A-ano. Já…nepodniknu žádný další krok bez svého právníka.“ Zavěsil. Davidovi vrtalo hlavou, proč mu policista volal tak brzy ráno a proč mu všechny ty věci svěřoval do telefonu. To přece není obvyklý postup! A když říkal, že s ním chce Petr mluvit, proč mu ho nepřepojil? Bude se muset podle toho zařídit. Ten telefonát byl moc divný.
…………………………..
Odpoledne se David vydal na policejní stanici. Tam, kde údajně měli zadržovat jeho bratra pro podezření z vraždy. Jeho právník a přítel Jiří Cimr měl dorazit za ním. Setkali se na místě a společně se vydali za Petrem. Jaké je ale čekalo překvapení! Vevnitř zjistili, že jeho bratr vůbec zadržen nebyl a že existence nějakého vyšetřujícího Nováka v Kolíně je více než jen sporná. Jeden z policistů jim také sdělil, že minulou noc se sice strhlo pár rvaček a několik lidí utrpělo vážná zranění, nikdo však zabit nebyl.
Davidovi z toho šla hlava kolem. Jiří se na něj díval jako na blázna, ale naštěstí jej znal dost dlouhou dobu na to, aby věděl, že v takových věcech nežertuje.
David byl v očividných rozpacích. „Já nevím, co se to děje. Promiň mi, Jiří, že jsem tě přivolal až z Prahy, ale ten telefon…“ V průběhu dne o tom ještě přemýšlel, ale chvílemi pochyboval, jestli se mu to vlastně jen nezdálo.
Večer měl sraz s několika přáteli, které dlouhou dobu neviděl. Když byl na odchodu do restaurace, zazvonil telefon. Vrátil se a vzal ho.
Když se ohlásil, ozval se hlas muže, který ho ráno probudil.
„Máte rád svého bratra?“
„Co je to za otázku? A kdo, k čertu, vlastně jste?“ odsekl David.
„To není důležité…Ráno jste šel na stanici. I s právníkem, viděl jsem vás. To znamená, že vám na bratrovi záleží. Proč? Vždyť vám už v dětství jen a jen ubližoval…A potom jste kvůli němu odešel od rodiny, není to tak?“ hlas zněl vemlouvavě. Ten chlap byl očividně nad věcí a to Davida velmi rozčilovalo.
„Odkud to, sakra, všechno víte?“
„No, řekněme, že mám své zdroje. Proč vám záleží na tom, jestli ji váš bratr zabil nebo ne?“
„A kdo říkal, že mi na tom záleží?“
„Přišel jste na stanici. Chtěl jste mu pomoct.“ Zdůvodnění znělo přesvědčivě. „Anebo jste chtěl zjistit, co se stalo. Dovíte se to. Já vám to řeknu. Přijeďte za mnou. Budu vás čekat na autobusovém nádraží. V červeném fiatu.“ Zavěsil.
David vztekle třískl telefonem. „Co to má znamenat? Nikam nejdu.“ Rozčileně bouchnul dveřmi.
………………………………..
Autobusové nádraží bylo teď večer téměř prázdné. Rozhlížel se kolem. Po červeném fiatu ani stopy. Nadával sám sobě do bláznů. Muselo mu být přece jasné, že si z něj ten člověk jen utahuje. Už chtěl odejít, když na druhém konci ulice přibrzdilo červené auto. Vydal se směrem k němu. Vystoupil z něj muž ve středních letech, s lehce prořídlými vlasy a pronikavýma modrýma očima. David si všiml, že jeho chůze je rázná a jeho oblek elegantně doplňoval celé jeho vzezření. Šel přímo k Davidovi.
„Dobrý den, vím, že mi asi nebudete moc věřit, ale jmenuji se Novák, opravdu, a byl jsem přítelem vaší matky. Dokud…“ V očích se mu mihl smutný stín. „Častokrát o vás mluvila, doufala, že se vrátíte a že se všechno mezi vámi vysvětlí. Litovala toho, že nechala Petra, aby vás vyštval.“ David na něj jen koukal a poslouchal, co mu povídá. Připadal si úplně zhypnotizovaný jeho hlasem a jeho přímým a rozhodným chováním. „Mnohokrát se s vámi chtěla spojit, ale obávala se, že byste neměl zájem s ní komunikovat. Měla pocit, že vám hodně ublížila.“ Odmlčel se.
David toho využil. Během mužova projevu z něj veškerá zlost vyprchala. „Věřím, že to, co říkáte, je pravda. Ale volal jste mi přece kvůli mému bratrovi, nebo ne?“
„Ano a hned se k tomu dostanu. Vaše matka vám chtěla nahradit to, co vám kdysi odepřela. Nemohla vám dát svou lásku, ale odkázala vám veškerý majetek. A nebylo to právě málo. Když se to váš bratr dozvěděl, hrozně zuřil. Řekl, že ji zabije, pokud závěť nezmění. A obávám se, že to taky udělal.“
„Tomu nevěřím,“ bránil David bratra, „možná by ty peníze mohly být motivem, ale maminka umřela na infarkt, doktor řekl, že smrt byla přirozená. Vaše podezření může být důvodné, ale nejste tak trochu zaujatý?“
„Proč ho stále bráníte? Vždyť vám ublížil, stejně jako ubližoval vaší matce!“
„To není pravda, nebylo to stejné. Ona tomu mohla zabránit a neudělala to. Já byl jen dítě a…“ Ztichnul. Celou tu dobu jí to kladl za vinu. Neměla jej ráda. A ani ty peníze mu to nevynahradí. „Bratr se mi svěřil. Tu noc po matčině pohřbu. Řekl, že ji zabil.“ Očima staršího muže probleskl vítězné „tak vidíš, měl jsem pravdu“. „Petr řekl, že matka byla slabá na srdce a ta její hysterie, kdykoliv se stalo něco, co ji rozčililo, to všechno jen zhoršovala. V den její smrti si přivedl domů děvče. Svou snoubenku. Chtěli se brát, Petr však dlouhou dobu váhal. Bál se to matce říct. Kdykoliv se totiž doma jen zmínil, že má nějaké děvče, byla pološílená. Žárlila, bála se, že ztratí i svého druhého syna. Vyhrožovala, prosila, plakala a nakonec jej vždycky přemluvila, aby ji nechal. Znám to z vlastní zkušenosti, to byl ten důvod, proč jsem tehdy odešel. Pořád mi mluvila do života. Přikazovala a…No, abych se vrátil k tomu, co se stalo…Když Petr přivedl svou snoubenku domů, matka se zhroutila. Vyhrožovala mu, že ho vydědí. Ten den se s ní strašlivě pohádal a pak odešel. Měla svůj hysterický záchvat a on už toho měl dost. Když se pozdě večer vrátil domů, byla už mrtvá. Proto si to klade za vinu. Matka mezi příbuznými rozšiřovala pomluvy o tom, jak jí Petr ubližuje. Přitom to bylo spíš opačně. Ona byla duševně nemocná. Přecitlivělá a nikdo to nepoznal. Nikdo s tím nic neudělal. Nevím, co vám napovídala, ale vím, že v tomhle případě je každý z nás tak trochu vinen. Můj bratr ji však nezabil. Byla to žárlivost.“
………………………………..
Ještě tentýž večer David odjel. S nikým se nerozloučil. Dědictví nepřijal. V Kolíně jej nic nedrželo. Toužil se vrátit domů. Když překročil práh svého domu, uviděl svou krásnou ženu a tříletou dceru, zlý sen pro něj skončil. S minulostí se rozžehnal už dávno. A tato smutná epizoda jej jen utvrdila v tom, že udělal dobře.
|
