Proutěná klec pro hříšnice
co přečasto zpívávaly
v krčmě v kraji vesnice
za níž končí lidská bída
v poli lebedy a pýru
panko sudí, dušu zachraň
pro písničku, pro polibek
chcete stavět moji bídu
zaplátanou na pranýř?
Vždyť i vy jste párkrát vězel
v kruhu sukně roztočené
byl jste přenáramný hrnčíř
a z té sukně, a z té sukně
točil jste si talíř, džbán.
Nemluv, ženská nestydatá
co ti vzdouvá hříšný život
z čeho jsi tak baňatá?
To jen píseň, to jen pusa?
Navždy budeš Dorota.
A byl srpen, když jsem meze
pro kozičku, pro králíka
za dědinou sekala
a kde stojí boží muka
blesk udeřil, až jsem klekla
celá tíhou zemdlená,
celá srpnem poraněná
průvod mrtvých náhle táhl
od hřbitova za vesnicí
mezi nimi máma, táta
manžel, který bídně zhynul
u vás v lesích jako kmán.
Ženská hříšná, nerouhej se
Bůh to vidí, nebojíš se?
Už na tebe čeká peklo
za to, že jsi příliš živá.
Tolik strachu, tolik jsem se
radovala, a snad z bázně,
z té radosti, Bůh se usmál
nečekaně moje tělo
smutný prázdný soudek vína
navštívila láska, láska.
Co to nosíš
pod svým srdcem
co tam skrýváš,
hříšná ženo?
kdo tě obtěžkal?
Pod srdcem zvon, vzácný pane
pod srdcem mám kapličku
ve které to zvoní májem.
Nejsem sama. Trylkuje to
v hříšné ženě
pane sudí. Prozpěvuje.
Že srpnové dopoledne
žene mě, tak zaprodanou
radostně a velmi zbrkle
ke květnovým lučinám.
|