Připomíná malé ptáče,
jak se tak zmateně rozhlíží kolem.
Oči přestaly hledat úryvky pohádek,
poskládané z map,
na stropě,
vysoko nad ním.
Troufly si doutknout se mého bělma,
zkoumavým pohledem dítěte,
schopného bezelstně milovat a stejně tak i nenávidět.
Jak dobře to znám.
Sotva se probral z počáteční dezorientace,
melancholie,
ujímá se patetické role dospěláka a malými ručkami něžně objímá,
po ránu trochu nevrlé,
batole.
Cukrovku.
Inhalace.
Schválně pouštím kyslík o něco víc, něž na kolik nastavila sestřička.
Vosa ve žlutobílém.
Jak ji kdosi v žertu pojmenoval.
Jen ať si plíce také užijí.
Dál už jen tóny rocku.
Andělé,
vtělení do lidí kolem,
svíjí se a poutají modrými hadičkami stetoskopu.
Pod podiem z nemocničního stolku.
Usnul, kuliferda. |