|
|
|
Stopem po Rakousku a Německu -část II. Autor: cyklista (Občasný) - publikováno 30.10.2000 (22:03:29), v časopise 2.11.2000
|
| |
Neděle 30.4. 2000
- Když jsem se probudil, Vojta už byl ňákou dobu vzhůru a už měl uvařený čaj, což nebylo zase až tak špatné a tak jsem tedy vstal! Tak jsme se tedy nasnídali a pak se rozhodli, že zdoláme vrchol Gonnerkogel s nadmořskou výškou 2051 metrů. A tak jsme se vydali směrem, kde jsme si mysleli, že bude začínat výstupová stezka. Tu jsme našli poměrně lehce a začali po ní stoupat nahoru, jenže už po chvíli jsme ji ztratili, ale přesto jsme stoupali výše a výše, což se nám později málem stalo osudným. Asi po dalších 100 nastoupaných metrech v hlubokém sněhu jsme udělali další zásadní chybu, rozdělili jsme se a každý si hledali vlastní směr výstupu. Takto rozděleni jsme šplhali přes sněhová pole, úseky s klečí, skalní stěny ve značném úhlu asi tak hodinu aniž bychom o sobě věděli. Snažili jsme se na sebe mnohokrát dovolat, ale nikdy jsme se vzájemně neslyšeli, každý jsme lezli totiž na jiné straně hory. Když už jsem byl asi 50 metrů od vrcholu, kde jsem vrchol poprvé uviděl, Vojta tam akorát vylézal, byl tam tedy asi o deset minut dříve než já. Když jsme se setkali konečně na vrcholu a koukli se po okolí, zjistili jsme, že jsme úplně na jiném vrcholu, než na který jsme chtěli původně vylézt. To bylo způsobeno tím, že jsme hned na začátku ztratili stezku. Z místa, kam jsme vylezli byl krásně vidět ten vrcholek, který jsme původně chtěli zdolat, ale cesta k němu byla z našeho vrcholku nemožná, aspoň ne bez horolezeckého materiálu. A už se nám tam ani nechtělo, jelikož jsme byli vůbec rádi, že jsme vylezli sem živí a zdraví po tom exponovaném terénu a vysokém sklonu hory. Pohled na okolní hory byl fantastický, ale za jakou cenu a co se vše mohlo stát, jsme si uvědomili až tam a také jsme nejméně deset minut nadávali, proč jsme sem vůbec lezli, když v každém místě výstupu hrozil pád, který by končil o 300 metrů níže. Nahoře jsme si řekli, že ani moje a ani Vojtova cesta, kterými jsme lezli nahoru se nedá použít pro sestup, to už bychom se určitě nevrátili! A tak jsme začali hledat jinou sestupovku na jiné straně hory, která by byla aspoň trochu schůdná. To se nám celkem dařilo, i když i zde stály v cestě menší sněhová pole a slézání skalek.. Asi po hodině sestupu jsme narazili na tu stezku, po které jsme měli jít nahoru na Gonnerkogel a kterou jsme ztratili hned na počátku výstupu. Po ní jsme tedy šli dolů ještě asi 300 metrů a došli jsme až k počátečnímu bodu výstupu. Ještě stojí za zmínku, že jsme se po setkání na vrcholu oba shodli, že během výstupu jsme to už chtěli mnohokrát otočit a lézt zpět, ale vzhledem k tomu, že jsme o sobě vzájemně nevěděli, tak nás to nutilo stoupat a věřit, že se setkáme na vrcholu. Teď už jsme tedy byli dole a zbývalo už jen dojít k chatě, kam jsme dorazili asi po půl hodině chůze už v normálních podmínkách. Tam už jsme pak jen sušili od sněhu mokré věci, vařili jídlo a dopisovali tento deníček. Během tohoto dopisování jsme si řekli, že takovýto výstup a v takovýchto podmínkách už raději nikdy více nebudeme opakovat, jelikož jakýkoliv pád by skončil tragicky. Oba jsme se shodli zpětně na tom, že byla velká chyba na takovou horu lézt a ještě větší ta, že jsme se hned v počátku rozdělili.
Navečer dorazili k „naší“ chatě dva myslivci na skialpech, kteří byli na honu tetřeva a připravovali si na terase střílnu, na kterou v noci pak dorazili. Pravděpodobně žádný tetřev ale asi nepřišel, jelikož střelba vůbec v noci slyšet nebyla. Pak už jsme jen provedli večerní hygienu, při níž Vojta mluvil o zubní pastě a olízl místo ní Niveu. Pak už jsme šli spát a celou noc jsme byli rušeni místními myškami, které nám neustále lezli do zásob s jídlem. Dvakrát jsem musel během noci vylézat ze spacáku, než jsem postupně uklidil všechny věci do báglu, než myši dali konečně pokoj.
Pondělí 1.5. 2000
- Vstali jsme asi kolem osmé hodiny, sbalili naši základnu, nafotili závěrečné snímky – bylo nejhezčí počasí během našeho táboření zde v horách – a kolem desáté jsme se vydali na sestup do údolí. Jako nejschůdnější sestup nám připadala sjezdovka a tak jsme se po ní vydali. Po černé se dalo sjíždět na botech jak byla prudká a kousek po červené jsme sjížděli na pláštěnce, jinak většinu cesty jsme absolvovali po svých. Asi po dvou hodinách sestupu, už skoro v údolí jsme potkali dva první lidi, doposud jsme potkali pouze ty dva myslivce, jinak žádného turistu či někoho jiného a to statistiky říkají, že Alpy navštíví ročně asi 120 miliónů turistů. My tedy nepotkali skoro nikoho a připadali jsme si úplně krásně, nikde žádný ruch, rámus, prostě nádherný klid, který je v Alpách absolutní výjimkou! Pak už jen kousek od údolí jsme objevili mezi sněhem a traviny krásného mloka a tak jsme si ho vyfotili. Poté už nám zbývalo asi jen dvacet minut chůze a stanuli jsme u cesty v údolí. Tam jsme se převlékli, sbalili pohory, částečně se umyli u pramene a šli stopovat. Po chvilce nám zastavila starší Holanďanka a vzala nás do městečka Gosau k infocentru, kde jsme si vyzvedli zpětně prospekty o této oblasti. Z nich jsme vyčetli, že na horu, na kterou jsme vylezli, nevede vůbec žádná turistická stezka, vede pouze na vrchol Gonnerkogel, na který jsme měli původně v úmyslu vystoupit. Pak jsme ještě zavolali domů, aby o nás věděli a šli jsme na stopa. Tam jsem stopli hned první auto a jeli s ním až do Hofu, což bylo asi o 70 km dále. Tam jsme vysedli a pátým autem jeli až do Salzburgu, kde jsme chtěli navštívit jednoho kamaráda, ale bohužel jsme ho tam nezastihli a tak jsme se vydali k dálnici na Mnichov. Ještě v centru jsme se docela slušně zasmáli, když jsme vešli do tunelu a asi po 10 minutách chůze v něm jsme se ocitli kousek od místa, kde jsme do něj vešli. Díky vytrínám s různými věcmi jsme si ani nevšimli, že stále lehce zatáčel. Napodruhé jsme už ale vešli do vedlejšího vchodu do tunelu a ten procházel kopcem rovně. Pak jsme ještě asi hodinu a půl šli pěšky přes Salzburg k dálnici na Mnichov a ušli tak asi 7-8 kilometrů. Když jsme tam konečně dorazili, byli jsme hned zastaveni policejním autem a upozorněni, že nesmíme stopovat na dálnici. To jsme ale věděli a neměli to ani v úmyslu, stáli jsme totiž před cedulí, která značila začátek dálnice. Policejní auto bylo úplně první, které přijelo, když jsme začali stopovat a hned druhé nám zastavilo a vzalo až k Mnichovu. Před Mnichovem jsme nešikovně vystoupili a chvilku zkoušeli stopovat na spojce dálnic, ale vzhledem k vysoké rychlosti kolem projíždějících aut jsme to vzdali, přelezli plot ocitli se u pole, kde nikde nic kolem nebylo a naštvaně začali jsme hledat civilizaci. Chvilku na to jsme zahlédli o kus dále polňačku a po ní se vydali. Nedlouho poté jsme narazili na stavení, kde jsme se zeptali, kde vlastně vůbec jsme a bylo nám nabídnuto odvezení k dálnici. To jsme s radostí přijali. Hodný pán nás tedy odvezl k nájezdu na dálnici a tam nás vysadil a my začali stopovat dále. Byl to ale malý nájezd a tak jsme tam asi půl hodiny stáli a pak se svezli k nejbližšímu odpočívadlu na mnichovském dálničním obchvatu. Tam jsme začali u výjezdu z odpočívadla stopovat, setmělo se a nedařilo se nikoho zastavit. Pak jsme byli vykázáni policejní hlídkou pod světla pumpy, kde jsme čekali zase pěknou chvíli a konečně asi po desáté hodině večerní nás nabral jeden člověk a s ním jsme se svezli až k Ingolstadtu, což nás zachránilo. Tam jsme na malém parkovišti za sjezdem z dálnice na lavičkách přespali.
Úterý 2.5. 2000
- Probudili jsme se do krásného slunečného rána a už jsme věděli, že není kam spěchat, jelikož jsme byli již asi 40 km od Rohru a nám stačilo, když bychom tam dorazili až ve středu večer, jelikož ve čtvrtek ráno jsme odtamtud měli domluvený odvoz s jedním známým až do Čech. Tak jsme se v klidu najedli a šli stopovat Asi po dvaceti minutách nám zastavili tři mladí Francouzi v hrozně staré dodávce značky Peugeot. Byli otrhaní, špinaví a dva z nich neměli ani boty. Dozvěděli jsme se, že mají namířeno do Čech a že tam chtějí koupit osla a staré hudební nástroje. Však jejich auto bylo také na to zařízeno, v zadní části se válela na podlaze sláma, staré pytle od brambor a další nepořádek, v kabině byli dvě sedačky a za nimi jen dřevěná lavice pro ostatní cestující. Bylo vidět, že je nějaký úklid a hygiena vůbec netrápí, ale to neměnilo nic na tom, že byli velice kamarádští. Nakonec se tedy Vojta rozhodl, že s nimi pojede až do Čech a já zůstal u starého plánu, jet do Rohru a tam zůstat do čtvrtka a pak jet se známým domů do Broumova. Asi tedy po 40 kilometrech cesty s Francouzema jsme se s Vojtou rozdělili, já vystoupil a Vojta s nimi pokračoval dále. Já jsem tedy pak dostopoval během další půlhodiny do Rohru.
Středa 3.5. a čtvrtek 4.5. 2000
- Já strávil středu v Rohru, navštívil několik známých a ve čtvrtek se vydal autem se známým až domů do Broumova.
Vojta pokračoval v úterý s těmi Francouzi na českoněmecké hranice, kde nebylo dále jejich auto puštěno a Vojta tedy jel dále stopem domů, kam se dostal až ve čtvrtek, takže jsme tedy domů oba dorazili ve stejný den, ale různými cestami a způsoby.
Závěrem
- Myslím, že se nám naše cesta vydařila a že určitě něco podobného
podnikneme i příští jaro. Co nás velice překvapilo, byly liduprázdné Alpy, kde jsme v kopcích nepotkali žádné lidi.
Stopování šlo vcelku dobře, až na dva zádrhely (v Grazu a u Mnichova). Za to stopování v centrálních Alpách bylo úplně perfektní, kde čekání bylo okolo 5 minut.
Na začátku cesty jsme si dali s Vojtou soutěž o to, kdo stopne více aut. Asi v půli cesty byl stav 12:0 pro mě. Konečné skóre pak bylo 17:6 v neprospěch Vojty.
Prožili jsme krásné a nebezpečné chvíle a přivezli si plno zážitků a už teď se těšíme na další cesty… .
|
|
|